Eukaryotické organismy jsou obecně složitější než ty prokaryotické. Eukaryotické buňky mají pravá obalená jádra, ve kterých je DNA rozděleno do chromozomů (obsahují přes 10 000 genů). Mají také organely obalené vlastními membránami a cytoskelet. Jsou schopné se shlukovat a tvořit pletivo (u rostlin) nebo tkáň (u živočichů), takže z nich mohou vznikat mnohobuněčné organismy. Eukaryotické buňky jsou také větší než ty prokaryotické, mohou být velké několik mikrometrů, ale také několik centimetrů. Mezi eukaryota patří rostliny, houby, chromista, prvoci a živočichové.
Stavba eukaryotické buňky
JÁDRO
- obalené dvojtou membránou
- vyplněné karyoplazmou
- uspořádané v chromozomech (DNA)
- stálý počet
- součástí jádra je jadérko (syntéza ribozomální RNA)
ENDOPLAZMATICKÉ RETIKULUM
- soustava membrán, membránových kanálků a váčků
- drsné ER – na povrchu ribozomy, tvorba bílkovin
- hladké ER – tvorba tuků, cukrů, transport bílkovin do Golgiho komplexu
GOLGIHO KOMPLEX
- membrány vytvářejí soustavu diskovitých měchýřů
- úprava proteinů vzniklých v ER, třídění a doprava
LYZOZOMY
- v živočišných buňkách
- trávicí enzymy – štěpení organických makromolekul
MITOCHONDRIE
- endosymbiotický původ (mají vlastní DNA)
- buněčné dýchání, energetické centrum
- tvorba ATP
VAKUOLA
- v rostlinné buňce
- tonoplast – regulace tlaku v buňce
- u prvoků jsou jiné funkce
PLASTIDY
- endosymbiotický původ
- rostlinné buňky a řasy
-
chloroplasty (zelené díky barvivu chlorofyl)
- dvojitá membrána, ta vnitřní vybíhá v thylakoidy
- chromoplasty (červené)
- leukoplasty (bez barvy )
RIBOZOMY
- ribonukleoproteinové částice
- volné nebo vázané na drsné ER
- biosyntéza proteinu
CYTOSKELET
- soustava vláken v cytoplazmě
- skládá se z mikrotubulů a mikrofilamentů
- funkce: opora buňky, transport látek, dělící vřeteno
Rozmnožování buněk
- začíná a končí mitózou (viz níže)
- dělení jader = karyokineze
- dělení buněk = cytokineze
- „buněčný cyklus“ je doba mezi dvěma mitózami
MITÓZA
- dělení jádra
- zajišťuje rovnoměrné předávání nezredukované genetické informace dceřiným buňkám
- zachovává stejný počet chromozomů
-
má čtyři fáze:
- profáze – spiralizace vláken DNA a diferenciace chromozomů (patrné 2 chromatidy), rozpad jaderné membrány, vytváření dělícího vřeténka
- metafáze (nejdelší) – vznik dělícího vřeténka, seskupení chromozomů v rovině, napojení chromozomu na dělící vřeténko (nejvhodnější fáze pro pozorování chromozomů a cytogenická vyšetření)
- anafáze – podélné rozštěpení chromozomů na chromatidy, oddělení sesterských chromatid, chromatidy jsou přitahovány k opačným pólům
- telofáze – chromozomy u buněčných pólů, zánik dělícího aparátu, despiralizace chromozomů, vytváření jaderné membrány, vytváření jadérek, na konci telofáze se buňka zaškrtí a vzniknou dvě dceřinné buňky
MEIÓZA
- redukční dělení pohlavních buněk
- pohlavní buňky – gamety
- z jedné buňky mateřské --) 4 buňky dceřiné s polovičním počtem chromozomů
Osmotické jevy v buňce
Rozpuštěné látky se obecně chtějí rozptylovat z místa s vyšší koncentrací do míst s nižší koncentrací, aby se koncentrace vyrovnaly. Tomu se říká difuze. Jenže přes polopropustnou membránu buňky se může dostat jen voda (která je rozpouštědlem) a látky nikoliv, takže aby se koncentrace na obou stranách membrány vyrovnaly, voda se přesouvá z méně koncentrované do koncentrovanější oblasti. To je tzv. osmóza. Voda se tedy obecně snaží dostat dovnitř buněk, aby jejich obsah „zředila“ a buňky se nafukují a zevnitř tlačí buněčným tlakem zvaným turgor.