Edisco
.

NÁZVOSLOVÍ IONTŮ 

Ionty jsou elektricky nabité částice. Pokud jsou nabité kladně, jde o kationty, pokud záporně, jsou to anionty. Elektrický náboj se vyznačuje vpravo nahoře od značky prvku či molekuly, a to nejprve arabskou číslicí (pokud by číslice měla být 1, nepíše se) a pak pluskem (kladný náboj) nebo mínuskem (záporný náboj). Například takto: NH4+, S2-.

Hodnota náboje se v jednoatomových iontech vždy rovná oxidačnímu číslu (a to včetně znaménka). Ve víceatomových iontech je náboj roven součtu oxidačních čísel všech atomů.

Jednotné číslo od slova "ionty" je "ion" (nikoliv "iont"), stejně tak je správně kation a anion.

Kationty

Kationty jsou kladně nabité ionty, takže mají ve vzorci vždy plus.

U jednoatomových kationtů se název tvoří: "kation" + přídavné jméno prvku s koncovkou podle oxidačního čísla (to je stejné jako náboj):

  • Pb4+ - prvkem je olovo a oxidační číslo čtyři má koncovku "-ičitý", takže kation olovičitý
  • K+ je kation draselný
  • Fe2+ je kation železnatý
  • Al3+ je kation hlinitý
  • Ti4+ je kation titaničitý

U víceatomových kationtů se k přídavnému jménu vždy přidává koncovka "-oniový":

  • H3O+ - molekula se nazývá oxonium plus přípona "-oniový", takže "kation oxoniový"
  • AsH4+ je kation arsoniový
  • H2F+ je kation fluoroniový

VÝJIMKA! NH4+ je kation amonný

Anionty

Anionty jsou záporně nabité ionty, takže mají ve vzorci vždy mínus.

Název aniontu se obecně tvoří: přídavné jméno prvku či molekuly s koncovkou "-ový" + "anion". Ale pozor! U jednoprvkových aniontů a jednoduchých dvouprvkových aniontů musíme vycházet z toho, co to bylo před disociací na ionty. Například S ve vzorci S2- není síra, ale sulfid, protože obyčejná síra nemůže mít náboj. Takže to je anion sulfidový (nikoliv sírový).

  • N3- - dusík tvořil před disociací nitrid + koncovka "-ový", takže anion nitridový
  • O2- je anion oxidový
  • H- je anion hydridový
  • OH- je anion hydroxidový
  • HS- je anion hydrogensulfidový
  • NH2- je anion amidový
  • SCN- je anion rhodanidový (nebo anion thiokyanatanový)

U aniontů odvozených od kyslíkatých kyselin musíme vycházet z názvu soli. Takže jaký náboj, tolik vodíků přidat, abychom měli kyselinu. Od jejího názvu pak odtrhneme "-á" nebo "-ová" a přidáme "-an". A pak ještě "-ový", protože chceme název aniontu. A nezapomínat na vodíky, které můžou v soli zbýt! Ty se označí předponou "hydrogen-", "dihydrogen-" atd.

  • SO42- - náboj dva, to znamená dva vodíky na začátek, takže je to sůl kyseliny sírové; z ní uděláme sůl "síran" a anion se bude jmenovat anion síranový
  • H2PO4- - jedno mínusko, takže k těm vodíkům přidáme ještě jeden; po dopočítání zjistíme, že se potýkáme s kyselinou trihydrogenfosforečnou; vodíky ale zbyly jen dva, takže anion dihydrogenfosforečnanový
  • NO3- je anion dusičnanový

Když je to anion od halogenkyseliny, chalkogenkyseliny nebo amidokyseliny, postupujeme stejně, ale za název dáme pro jistotu vždy ještě kulatou závorku, do které vepíšeme náboj celého aniontu včetně arabské číslice (i kdyby to byla jednička):

  • SO3Cl- - chlor je tu místo -OH skupiny a náboj místo dalšího vodíku, takže původní kyselina měla vzorec H2SO4 a nazývala se sírová; s chlorem je to chlorosírová a anion je anion chlorosíranový (1-)
  • SiO2NH2- - NH2 skupina místo -OH skupiny a náboj za jeden vodík, takže původně H2SiO3, což by byla kyselina křemičitá; s tou amidovou skupinou je amidokřemičitá a anion bude anion amidokřemičitanový (1-)
  • STe42- má čtyři tellury místo čtyř kyslíků a náboj místo dvou vodíků, takže vychází z H2SO4; kyselina je to tedy tetratellurosírová a anion je anion tetratellurosíranový (2-)

Posledním chytákem můžou být anionty od peroxokyselin. Tam musíme najít takovou původní kyselinu, která může existovat. Příklad:

Máme zadaný anion WO62-. Za náboj 2- dosadíme dva vodíky, takže kyselina by měla vypadat H2WO6. Když ale dopočítáme oxidační číslo wolframu, vyjde nám deset, což nejde. Takže si vzpomeneme na peroxokyseliny, kde má skupina dvou kyslíků oxidační číslo -II, takhle: (O2)-II. Kdyby naše nemožná kyselina měla místo dvou kyslíků tuhle peroxoskupinu, vypadala by takhle: H2WO4(O2). Teď je oxidační číslo wolframu VIII. To vypadá líp, ale wolfram dosahuje maximálně oxidačního čísla VI. Takže odebereme další dva kyslíky a vytvoříme druhou peroxoskupinu: H2WO4(O2)2. Teď je oxidační číslo wolframu VI, což už je použitelné. Je to kyselina diperoxowolframová, takže anion bude anion diperoxowolframanový (2-).


Jirka




Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.