James Joyce (1182–1941)
James JOYCE [Džejms Džojs] byl irský experimentální prozaik, dramatik a básník, představitel moderní literatury. Narodil se v Dublinu do rodiny 11 dětí a rodiče z něj chtěli mít kněze. On ale před rodinou i Irskem utekl do zahraničí, žil mj. v Terstu, Paříži a Curychu a studoval filozofii, moderní jazyky a později medicínu.
Jeho nejznámější dílo je experimentální román Odysseus. Odkazuje na Homérovu Odysseiu, ale místo dlouholetého putování popisuje jeden jediný den pomocí necenzurovaných myšlenek několika obyvatel Dublinu. Hlavními postavami jsou inteligentní židovský žurnalista Leopold Bloom, jeho manželka Molly a kamarád Štěpán Dedalus. Každá z 18 kapitol je psána úplně jinak, někdy jako monolog, jindy třeba formou otázek a odpovědí. Kromě řecké literatury obsahuje reference na Shakespearovy tragédie, Mozartovy opery i biblické příběhy. Kvůli poslední kapitole o erotickém snu byla kniha v anglicky mluvících zemích zakázána.
Soubor povídek Dubliňané je psaný realistickou formou. Zaměřuje se na drsné rysy života a je založený na Joycových vlastních vzpomínkách. Román Portrét umělce v jinošských letech je také autobiografický a vypráví o vzpouře mladého člověka proti autoritám a o tom, jak zasvěcuje svůj život umění a snaze vyjádřit vlastní individualitu. Poslední román Plačky nad Finneganem je tak experimentální, že se prakticky nedá číst. Slova za sebou nejdou podle významu, ale podle toho, jak zní, a navíc jsou různě zkomolená, takže je to celé spíš jedna velká slovní hříčka.
George Bernard Shaw (1856–1950)
George Bernard SHAW [Džordž Bernard Šó] byl anglický dramatik, kritik a esejista irského původu, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1925). Pocházel z chudé protestantské rodiny, jeho otec byl neúspěšný obchodník s obilím a Shaw tak musel od patnácti let pracovat. Matka se věnovala hudbě a i s Georgem nakonec opustila manžela a se svým učitelem hudby odešla do Londýna. Shaw se také vzdělával v hudbě. Nejprve psal romány, ale nejvíce se proslavil v dramatech, kde uplatnil svou ironii a kritiku. Napsal přes 70 divadelních her. Pranýřoval falešnou morálku, měšťany, hloupost, pokrytectví a využíval i středověká témata. Založil nový žánr, tzv. sociální diskuzní komedii, kdy na scénu přinesl diskuzi o hlavní myšlence hry z různých pohledů. Dodnes jsou populární jeho citáty a satirické komentáře, např. „Žádná láska není tak opravdová jako láska k jídlu.“ Drama Živnost paní Warrenové má sociálně kritické náměty a Svatá Jana nebo Caesar a Kleopatra mají zase historická témata.
Nejslavnější je však jeho komedie Pygmalion, podle které vznikl film My Fair Lady. Profesor fonetiky Higgins v ní uzavře sázku se svým kamarádem Pickeringem, že z pouliční květinářky Lízy Doolittlové učiní dámu tím, že ji naučí dokonale spisovně mluvit.
Virginia Woolf (1882–1941)
Virginia WOOLFOVÁ [Vulfová] vyrůstala v puritánské viktoriánské rodině, kde hlavní postavení má muž a o citech se nediskutuje. Bratři ji zneužívali, ale ona mlčela a svá trápení si psala jen do deníků. Stala se feministkou a bojovnicí za ženská práva a dlouho měla odměřený vztah k mužům, nakonec se ale provdala za muže z židovské rodiny, který jí pomáhal vydávat její knihy. Ve svém domě hostila různé umělce a preferovala sexuální nevázanost. Trpěla depresemi, několikrát se pokusila o sebevraždu a nakonec ji ze strachu z války spáchala.
V její experimentální próze se prolínají časové roviny, experimentuje se s jazykem, myšlenkami a vzpomínkami. Děj je jen velmi stručně naznačen, důležité jsou pocity, takže se dají některé texty zařadit k impresionismu.
Proudy myšlenek lze sledovat v románu K majáku s autobiografickými prvky. Popisuje život v rodině, kde matka je optimistka a otec suchar. Zajímavé je typické použití vsuvek a středníků, které přerušují vnitřní monolog postavy třeba kvůli odbíjení hodin nebo hluku z ulice.
Impresionistický je také román Paní Dallowayová, který se stal předlohou pro román a film Hodiny. Román Orlando sleduje vývoj chlapce v muže a následně v ženu a prostupuje časem – začíná v době Alžběty I. a končí na začátku 20. století. Kniha Flush zase sleduje život anglické básnířky očima psa.
David Herbert Lawrence (1885–1930)
David Herbert LAWRENCE [Dejvid Herbrt Lórenc] byl anglický spisovatel, básník a malíř. Jeho díla byla často sexuálně explicitní, kvůli čemuž měl problémy s cenzurou. Například román Milenec lady Chatterleyové byl zakázaný až do roku 1960 kvůli realistickým popisům milostných scén i slovům, která se do té doby v literatuře netiskla.
John Galsworthy (1867–1933)
John GALSWORTHY [Džon Gólzvrty] psal tradiční romány a dostal za ně Nobelovu cenu. Sága rodu Forsytů je soubor románů táhnoucí se přes čtyři generace rodu. Popisuje nešťastné lásky a rozpor mezi hromaděním majetku a city.
Thomas Stearns Eliot (1888–1965)
Thomas Stearns ELIOT byl básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu, který se narodil v USA, ale žil v Anglii. Vliv na jeho tvorbu měl francouzský symbolismus a imagismus – to je směr, jehož poezie je podřízena výslednému dojmu, který musí být přesný a nesentimentální. Poezie by neměla být prostorem pro výlevy emocí, ale rovnou pro obecnější výpovědi a poučení. Na rozdíl od ostatních avantgardních směrů imagismus potlačoval individualitu a nezatracoval tradiční poezii.
Eliot psal poémy, čili básnické „obrazy“, které nějak zprostředkovávají emoce a pocity. Poezie podle něj neměla vysvětlovat a obhajovat emoce a názory, ale jenom je předat čtenáři. Používal proud vědomí a psal o pocitech odcizení, osamocení a o neschopnosti komunikace mezi lidmi. V básni Pustina se prolínají dvě roviny: zaprvé lyrická výpověď s motivy moderního velkoměsta, strachu, skepse a bezvýchodnosti a zadruhé verše inspirované středověkými mýty a legendami o hledání svatého grálu i dalšími odkazy na starší literaturu.