Na přelomu 19. a 20. století rostlo napětí mezi evropskými mocnostmi (to vyvrcholilo první světovou válkou) a v Čechách sílila nespokojenost s vídeňskou vládou (protože tehdy jsme byli součástí Rakouska-Uherska). V literárních kruzích vrcholily spory o tom, zda Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský skutečně pochází ze středověku nebo jsou to padělky ze začátku 19. století, a kromě toho proti sobě stála mladší a starší generace. Ta mladší vítala moderní směry, které k nám přicházely z Evropy a spočívaly hlavně ve vyjádření svého pohledu na svět a přenášení nálad. Nejdřív šlo o impresionismus, symbolismus a dekadenci, později se přidal expresionismus, civilismus a vitalismus. Zároveň to časově stále krylo s realismem a naturalismem. Starší generace se naopak hlásila k tradiční literatuře, která by měla poučovat. V roce 1891 byla založena Česká akademie pro vědy, slovesnost a umění (ČAVU).
infoZPĚT
Optimismus z technického pokroku na konci 19. století vystřídal pesimismus ze zrychlování, konkurence a chaosu, a nejen v literatuře se začaly objevovat nové směry. O tom v obecnější kapitole Moderna.
Manifest české moderny
Josef Svatopluk Machar a F. X. Šalda vydali roku 1895 v časopise Rozhledy manifest (neboli veřejné prohlášení), kde se sami označili za „Českou modernu“. Tohle prohlášení podepsali i další spisovatelé včetně Josefa Karla Šlejhara, Viléma Mrštíka, Antonína Sovy a Otokara Březiny (ti jsou popsaní níže). Tihle autoři neměli jednotný umělecký program, všichni viděli velký rozdíl oproti starší generaci, zavrhovali Hálka a Vrchlického a naopak obdivovali originalitu Nerudy nebo Borovského a snažili se na ně navázat. Spojovala je umělecká individualita, osobitá tvorba, neovlivnitelnost a víra, že umění má vycházet z autora a z toho, co cítí. Opakujícím se tématem v jejich dílech byla kritika sociální nerovnosti, hlavně postavení žen a chudých.
Kromě literatury se autoři české moderny věnovali i politice a sociálním problémům. Nelíbilo se jim, že politici nedodržují sliby a nemluví k věci, chtěli silnou osobnost, která by uměla vyjádřit svůj názor.
Josef Svatopluk Machar (1864 – 1942)
Josef Svatopluk MACHAR byl básník, satirik, fejetonista a mluvčí české moderny. Zabýval se politikou a sociálními problémy a měl velmi vyhraněné názory. Vystupoval proti starší generaci, proti církvi, maloměšťáctví, plytkému vlastenectví, proti Vídni a Hálkovi. Své myšlenky sepisoval jako poezii.
Osobní názory i politická stanoviska shrnuje už Macharova první sbírka Confiteor I-III (čili „vyznání“). Další politicky satirická sbírka Tristium Vindobona („Žalozpěvy z Vídně“) se odkazuje Ovidiovi a jeho elegiím – je to kritika české společnosti se skeptickým pohledem do budoucna.
Magdalena je veršovaný (ale nerýmovaný) román o prostitutce Lucy, která je svým způsobem paradoxně morálně výš než obyvatelé maloměsta, kteří ji pomlouvají a komplikují život. Název odkazuje na biblický příběh Máří Magdaleny a román je inspirovaný Maupassantem. Na osudy žen a jejich nerovnoprávné postavení ve společnosti se zaměřuje i sbírka veršovaných povídek nazvaná Zde by měly růže kvést.
Otokar Březina (1868–1929)
Otokar BŘEZINA, vlastním jménem Václav Jebavý, se narodil u Pelhřimova, dlouho působil v Nové Říši na Moravě a v Jaroměřicích nad Rokytnou. Oba rodiče mu brzy zemřeli, živil se jako učitel, většinu života žil samotářky a navštěvovalo ho jen pár přátel. Během šesti let napsal pět sbírek, pak se odmlčel. Jeho tvorba se postupně vyvíjela – od pesimistického pocitu samoty až k sociální humanitě a k víře. V pozdějších dílech viděl smrt jako vykoupení. Inspiroval se Baudelairem a byl osmkrát navržen na Nobelovu cenu, o kterou ovšem nikdy nestál.
Básnická sbírka Tajemné dálky je velmi ovlivněna francouzskými básníky, symbolismem, dekadencí i smrtí rodičů. Březina v ní vzpomíná na dětství a na vztah k matce, popisuje pocity pomíjivosti a zmaru a touží po přítomnosti něčeho vyššího, nadpozemského. Smutná je i sbírka Svítání na západě, jejíž název je učebnicovým příkladem oxymóronu. Západ pro Březinu symbolizoval smrt, která je vysvobozením z pozemského utrpení. Vedle pesimismu jsou tu tedy i prvky naděje.
Nejoptimističtější sbírkou jsou Větry od pólů – abstraktní, s motivy bolesti, viny a smrti, ale také lidského spříznění a lásky, která vede lidi za světlem. Stavitelé chrámu také překonávají pesimismus. V této sbírce Březina upnul naději k symbolickému chrámu a jeho stavitelům – lidem, kteří napomáhají sjednocení lidstva, harmonii a lásce a vedou lidstvo k vyšší dokonalosti. Podobně motiv spojených rukou ve sbírce Ruce symbolizuje vizi sbratření všech lidí.
Antonín Sova (1864–1928)
Antonín SOVA se narodil v jihočeském Pacově a umělecké sklony zdědil po otci, který byl hudebníkem a učitelem. V 15 letech mu zemřela matka a otec se znovu oženil, s čímž se Sova nikdy nesmířil. Proto se v jeho textech objevují vzpomínky na matku a šťastné dětství. Studium práv nedokončil, střídal různá zaměstnání a přes dvacet let byl ředitelem Městské knihovny v Praze. Přátelil se se sestrami Vrchlického, ale jinak byl samotářský, plachý a uzavřený. Jeho vlastní manželství ztroskotalo. Tíhnul k impresionismu a symbolismu a rád prolínal milostné motivy s obrazy přírody. Přezdívalo se mu „jihočeský lyrik“ nebo „básník podzimní“.
Sbírka Květy intimních nálad zachycuje okamžiky jako obrazy, do kterých promítá básníkovu melancholii a smutek. Skvělý příklad impresionismu. Kromě vzpomínek na dětství a okouzlení jihočeskou přírodou jde také o lyriku meditativní a intimní. Na hraně impresionismu a symbolismu je sbírka Soucit a vzdor, jejíž název vystihuje přelom v Sovově tvorbě. Stále se v ní objevuje lyrická náladovost, bolest a obrazy krajiny, ale melancholie se mění ve vzdor a vzpouru. V další symbolistické sbírce Údolí nového království popisuje vidinu sociálně spravedlivé společnosti, která je založená na vzájemném soucitu a ohleduplnosti.
Zpěvy domova jsou vlasteneckou reakcí na první světovou válku a odpor k ní. Mezi další Sovova díla patří Ivův román a sbírky Ještě jednou se vrátíme, Z mého kraje a Zlomená duše.
Česká dekadence
Autoři české dekadence jako Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic a Arnošt Procházka se soustředili kolem časopisu Moderní revue.
Karel Hlaváček (1874–1898)
Karel HLAVÁČEK pocházel z dělnické, nepříliš bohaté rodiny, která se ho ale snažila podporovat. Kromě vlastní tvorby psal i recenze a ilustroval, protože měl také výtvarný talent. Ve 24 letech zemřel na tuberkulózu.
Sokolské sonety připomínají tvorbu lumírovců a nadšeně oslavují výchovné hnutí Sokol. Později se od nich Hlaváček distancoval.
Sbírka Pozdě k ránu obsahuje 17 básní a 6 lyrizovaných próz o pocitech melancholie a marnosti. Texty jsou záměrně monotónní, plný epitet (básnických přívlastků), aposiopezí (nedokončených vět) a hudebních pojmů. Je vidět vliv impresionismu a dekadence.
Mstivá kantiléna je sbírka 12 balad o povstání zchudlého rytířského rodu nizozemských Gézů proti tyranii. Poslední sbírkou jsou nábožensky laděné Žalmy, které však nestihl dokončit.
Jiří Karásek ze Lvovic (1871–1951)
Jiří KARÁSEK ze Lvovic psal o odporu k životu, kultu smrti a sexuálním znechucení. Jeho sbírka Sodoma byla zakázána cenzurou a román Gotické duše popisuje mládence trpícího depresí, který chce raději zemřít než zešílet.
Katolická moderna
Od české moderny se distancovalo ještě několik katolických spisovatelů, často kněží, kteří požadovali respektování tradic, ale odmítali „suché moralizování“. Působili v časopise Niva a patřil mezi ně Sigmund Bouška nebo Xaver Dvořák.
fast_forwardVPŘED
Na českou modernu navazuje i generace buřičů