Expresionismus vznikl v Německu a největší rozmach zažil mezi lety 1910 a 1920. Měl být protikladem k impresionismu a naturalismu – místo zachycování skutečnosti pomocí dojmů se expresionismus snažil navenek přímo vyjádřit prožitky a niterné pocity autora, a to bez ohledu na konvence. Nejčastěji šlo o pocity negativní – prázdnotu, marnost, zoufalství, strach, úzkost, hrůzu, bolest nebo znechucení. Aby byl tenhle efekt co nejsilnější, skutečnost byla často schválně deformována, přeháněna a na detaily a perspektivu se nehrálo. Známým příkladem v umění je obraz Výkřik od norského malíře Edvarda MUNCHA [Munka] a dále malíři jako Egon SCHIELE [Šíle] a Max BECKMANN [Bekman].
Po nástupu Hitlera k moci byl expresionismus označen za degenerativní směr a byl zakázán. V roce 1937 proběhla výstava „Zvrhlé umění“, která se tento směr snažila zesměšnit.
V literatuře se expresionismus držel nejvíc v Německu. Radikálním expresionistou byl zpočátku Johannes Robert BECHER, který s nástupem nacismu uprchl do Československa, nebo Gottfried BENN. Rakouský expresionistický básník Georg TRAKL měl už na gymnáziu problémy s alkoholem a během práce v lékárně začal experimentovat s drogami. Krátce před tím, než zemřel na předávkování kokainem, napsal báseň Grodek. Jeho básně jsou velmi depresivní a inspirované dekadencí.
Prvky expresionismu se ale dostaly i k nám a najdete je v tvorbě Franze WERFELA, Lva BLATNÉHO, Richarda WEINERA, Ladislava KLÍMY, Jana WEISE, Josefa VÁCHALA i obou bratrů ČAPKŮ.