Figury a tropy

Figury a tropy jsou básnické prostředky, které mají v literatuře hlavně estetickou funkci.

Figury

Figura znamená většinou opakování některých částí textu anebo nějakou hrátku se slovosledem. Najdete ji spíš v poezii než v próze (lomítka u příkladů znamenají nový verš). Mezi nejrozšířenější figury patří:

• anafora – opakování slov na začátku sousedních veršů nebo vět („Smutná odpoledne nedělní / smutná starými paními“)
• epifora – opakování slov na konci sousedních veršů nebo vět („Co to máš na té tkaničce? / Na krku na té tkaničce!“)
• epanastrofa – opakování slov na konci jednoho verše a na začátku toho následujícího („Střela ta se zaryla v bílá ňadra, / v bílá ňadra prvního Tatařína“)
• epizeuxis – opakování slov za sebou v jednom verši („Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon“)
• aliterace – opakování hlásky nebo skupiny hlásek na začátku slov ve verši („Pepa papá papriku“)
• refrén – opakování delší části textu nebo celého verše, většinou v pravidelných intervalech (např. po každé sloce)
• asyndeton – hromadění slov bez použití spojek („Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“)
• polysyndeton – nadměrné používání spojek („Vy byste pořád seděla / a nevydala hlásku / a to se přece nedělá / a já vás varuju“)
• inverze – přehození slovosledu pro dramatický efekt, kvůli rýmu atd. („Ke stolu se plíží tiše Polednice jako stín.“)
• řečnická otázka – otázka, na kterou tazatel neočekává odpověď anebo kterou hned sám zodpoví („Víš, co se mi dnes stalo?“)
• elipsa – vypuštění části věty tak, že si vynechaná slova lze domyslet („Bude devět, takže jsem pro!“)
• aposiopeze – nedokončená nebo přerušená výpověď, často značená třemi tečkami („Proč a proč jsem…, jak to jen říci… Jsou snad muži loupežníci?“)
• apostrofa – oslovení neživé věci nebo nepřítomné osoby („Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“)

Tropy

Tropy spočívají v přenášení slovního významu – autor nemyslí úplně doslovně to, co píše, ale je v tom nějaká podobnost nebo souvislost. Například:

• metafora – přenesení významu pomocí vnější podobnosti, společné vlastnosti atd. (např. „hlava rodiny“)
  • personifikace – neživým a abstraktním věcem dává lidské vlastnosti a schopnosti („přichází jaro“)
  • přirovnání – vlastnost se vyjadřuje zmíněním něčeho, co má také tuto vlastnost („je starý jako Metuzalém“)
  • epiteton – netypický umělecký přívlastek, který zdůrazňuje vlastnost, emoci nebo autorův názor („stříbrné ticho“)
  • synestezie – míchání několika různých smyslů dohromady („hořký zápach“)
  • oxymóron – nelogické spojení dvou protikladných slov („Svítání na západě“)
  • alegorie – text nebo dílo, které je celé jedna velká metafora, protože doslovně popisuje jednu věc, ale přitom vypovídá o jiné (např. Orwellova Farma zvířat)
• metonymie – přenesení významu pomocí vnitřní souvislosti nebo vztahu („posloucháme Beethovena“)
  • hyperbola – záměrné přehánění pro zdůraznění („Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem, sto roků kopal jsem uhlí“)
  • synekdocha – názvem celku se označuje jeho část anebo naopak („Nebyla tam ani noha!“)
• symbol – obecně známý znak, který asociuje např. nějakou vlastnost nebo situaci („Přeběhla mi černá kočka přes cestu.“)
• ironie – vyslovení opaku toho, co je opravdu míněno, většinou s humorným záměrem („Nehlaste se všichni.“)
• sarkasmus – posměšný, kousavý až útočný komentář („Tvoje slohovka je skvělá ukázka toho, jak nepsat úvahy.“)

Jazykové a zvukové prostředky

A tady je ještě pár dalších prostředků, které se většinou neřadí mezi figury ani tropy:

• eufemismus – mírnější výrazy pro negativní věci („navždy nás opustil“ místo „zemřel“, „prostorově výrazný“ místo „tlustý“)
• dysfemismus – hrubší výrazy („že tě huba nebolí!“ místo „že se opovažuješ takhle mluvit!“)
• eufonie neboli libozvučnost – příjemně znějící uspořádání hlásek, často díky opakování dvojhlásek a hlásky L. („Ach v zemi krásnou, zemi milovanou“)
• kakofonie neboli nelibozvučnost – nepříjemně znějící nebo špatně vyslovitelné uspořádání hlásek, často K, CH, R, Ř. („Už jede rytíř / v brnění kosti chrastí“)
• onomatopoie neboli zvukomalba – použití slov, která napodobují nebo připomínají zvuky („Nocí řinčí řetězů hřmot“)
• gradace – stupňování napětí a dramatičnosti děje (ke konci skoro každé dobrodružné knížky)