Komunikace (z latinského „communicatio“ – sdělení, sdílení, „communico“ – činiti společným, raditi se, rokovat) je jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují jedince. Jde o proces vzájemné výměny informací pomocí různých prostředků. Může být jednosměrná (např. všechny typy masové komunikace) i dvousměrná (vzájemná výměna informací, sdělující a naslouchající). Komunikace ve skupině je základem soužití a vzájemné spolupráce. Velmi důležitou formou komunikace je diskuse – v ní se tříbí názory.
Verbální (slovní) komunikace
- pomocí jazyka, komunikace založena na znakovém systému řeči, podoba mluvených/psaných slov
- jednotlivé sociální skupiny si vytvářejí vlastní systém verbální komunikace (např. slang)
- existuje i jako distanční komunikace (pomocí telefonu, internetu)
Neverbální (nonverbální) komunikace
- využívá mimoslovních prostředků, doprovází verbální komunikaci (může ji podporovat, upřesňovat, ale také vyvracet a podpírat)
- tvoří až 60–70 % komunikace
- význam gest se mění podle kulturního prostředí a také v čase
- zahrnuje postoj komunikujícího, gesta (ukázání, kývnutí hlavou na souhlas, podání ruky), doteky, mimiku (pohyb obličejových svalů), pohyb těla a neverbální aspekty řeči (hlasitost, akcent)
-
konkrétní nonverbální projevy:
-
mimika – výraz obličeje
-
zrakový kontakt („řeč očí“ – mrazivý nebo koketní pohled), důležitá je délka pohledu (nejdéle se dívám na toho, koho chci upoutat)
-
gestika – pohyby rukou
-
kinezika – pohyby těla
-
posturika – sdělování postojem, tzv. řeč těla, nauka o polohách těla při komunikaci s lidmi
-
haptika – dotyky (ramene, podání ruky), nadřazenost, srdečnost
-
„haptická výstava“ je výstava, při které je možné věci si „osahat“, dotýkat se, určená pro zrakově postižené
-
proxemika – využívání prostoru, přibližování a oddalování se, využívání tzv. intimních, osobních zón, tj. sociálně akceptované komunikační vzdálenosti mezi jedinci:
- intimní zóna (15–30 cm)
- osobní zóna (47–70 cm)
- sociální zóna (1–3,5 m)
-
výraz zevnějšku – oblečení, účes, šperky, doplňky, úprava obličeje, péče o ruce a postavu, péče o osobní či pracovní prostředí
-
využívání času – dochvilnost, pauzy v komunikaci, …
-
pachové signály – tedy čichové vjemy
- přirozené – pach těla, potu
- umělé – parfémy, deodoranty
-
v 19. století tzv. květomluva – druh předaných a zaslaných květin byl de facto zakódovaným vyznáním (např. růže = miluji tě, lilie = vážím si vás)
-
Nejčastější podobou komunikace je současné využívání verbální i neverbální komunikace.
Struktura komunikace (komunikační proces)
-
komunikátor je osoba, která dává sdělení, osoba vysílající vzkaz
-
komuniké je vzkaz, obsah sdělení
-
komunikant je ten, kdo sdělení přijímá, osoba přijímající
-
komunikace probíhá v komunikačním kanálu
-
komunikace intrapersonální – komunikace sám se sebou
-
komunikace interpersonální – komunikace mezi dvěma a více osobami
-
masová komunikace – komunikace zprostředkovaná masmédii (rozhlas, televize, tisk, internet)
Poruchy komunikace
- na bázi komunikačního prostředí (hlučné) či komunikanta (je hluchý)
- z nejasnosti slov – dospělý vs. dítě
- špatné doplňování gest
- nedokončené započaté věty, zakoktání, parazitní slova (jo, vlastně, jakoby, vole, …)
- z neschopnosti komunikace může vzejít konflikt
Masová komunikace a média
Masová komunikace je komunikace směřující od „jednoho k mnohým“, tedy jednosměrná asynchronní komunikace pro širokou veřejnost. Živá obousměrná komunikace existuje zřídka. Média jsou nástroje komunikace sloužící k reprezentaci nějakého obsahu, jsou nedílnou součástí našeho života – jejich prostřednictvím poznáváme svět a jsme s ním v kontaktu. Mezi média masové komunikace patří rozhlas, TV, film, fotografie, noviny, časopisy, knihy, internet atd.
Vynález knihtisku v 15. století umožnil novou formu masové komunikace, při níž lze získat informace bez fyzické přítomnosti osoby komunikátora. První vlna zmasovění přišla po 1. světové válce v souvislosti s rozšířením rozhlasu a filmu, druhá vlna po 2. světové válce s rozšířením televize. Prudký rozvoj této komunikace je založen na výpočetní technice (především možnostech internetu) a vede ke globalizaci médii.
Co nám média nabízí? Důležité i nepodstatné informace, témata ke konverzaci, zábavu, uvolnění, napětí. Mobilizují a organizují naše snažení, ovlivňují naše rozhodování, vzdělávají, manipulují s námi, plánují a strukturují nám den apod.
SOCIOLOGICKÁ ANALÝZA MÉDIÍ
- KDO? kdo je tím komunikátorem? např. instituce, vlastník – určuje obsah a rozsah mediálního působení
-
CO? jaký typ informací? jaký obsah?
- sociolog Keller hovoří o technicko-instrumentálních informacích (např. počasí, časové znamení, dopravní informace), které mají obecně kognitivní obsahy (zprostředkovávají „obecné vzorce“ jednání v obecných situacích) a obecně normativních (co máme a nemáme dělat, co si máme myslet, např. reklama, politický komentář)
- KOMU? kdo je cílová skupina, komu jsou informace předávány? např. děti, mládež, muži, vzdělanostní kategorie, zaměstnání
- JAK? jak jsou informace podávány, jakými cestami? např. tisk, rozhlas, televize – každý způsob má své okruhy lidí, na které může zapůsobit, jakými konkrétními postupy bude usměrňovat názory, mínění
- EFEKT – jaký je konečný efekt působení a důsledek chování?
MASMÉDIA A ETIKA
- existují etické kodexy novinářů, kodex ČT , …
-
mezi základní prvky etického kodexu patří:
- právo čtenáře, diváka na úplné, pravdivé, nezkreslení informace, právo znát původ těchto informací
- povinnost odolávat nátlakům a střetům zájmu
- požadavek na profesionalitu
- důvěryhodnost, serióznost, slušnost
- citlivý přístup (např. k pozůstalým, k dětem, k obviněným , …)