Občanské právo

článek

Občanské právo je jedno z devíti hlavních odvětví práva. Zabývá se osobnostními právy a vztahy a smlouvami mezi občany.

fast_rewindZPÁTKY

Systém práva a důležité základní informace popisujeme v kapitole Právo a jeho systém.

Zásady občanského práva

Každý člověk má osobnostní práva – právo na ochranu svého života, zdraví, svobody, cti, důstojnosti a soukromí.
Pro rodinu, rodičovství a manželství platí zvláštní zákonné ochrany.
Nikdo nesmí utrpět nedůvodnou újmu kvůli nedostatku věku, rozumu nebo kvůli svému postavení.
Sliby jsou závazné a smlouvy se mají plnit.
Vlastnické právo je chráněno zákonem.
Nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.

V občanském právu si tedy lze vytvářet vlastní závazné smlouvy – tomu se říká dispozitivnost. Je však zakázáno v těchto smlouvách porušovat dobré mravy, veřejný pořádek a právo týkající se postavení osob a ochrany osobnosti (viz první zásadu výše).

Nemajetkové právní vztahy

Objektem nemajetkových vztahů jsou hodnoty nevyčíslitelné penězi, takže zejména osobnostní práva (právo na ochranu svého života, zdraví, svobody, cti, důstojnosti a soukromí), která jsou chráněna i po smrti. Do těchto práv nesmí zasahovat nikdo, až na zákonem stanovené výjimky.

Majetkové právní vztahy

Objektem majetkových vztahů jsou hodnoty vyčíslitelné penězi.

V absolutním (věcném) právním vztahu musí všichni respektovat naše výhradní právo vlastnictví, tedy to, že nějakou hodnotu vlastníme, a do tohoto vztahu nám nezasahovat. Patří sem věcné a dědické právo (viz níže).

V relativním právním vztahu jsou povinnosti vyvážené – právo jedné osoby odpovídá povinnosti druhé osoby. Například prodej auta pomocí kupní smlouvy: prodávající má povinnost předat auto a právo chtít za to peníze, kupující má povinnost zaplatit cenu auta a právo si auto přivlastnit. Jedná se hlavně o závazky z právních jednání (a deliktů).

Věcná (absolutní) práva

DRŽBA

Držitelem je ten, kdo trvale a opakovaně vykonává právo pro sebe a kdo nějaký majetek fakticky ovládá a nakládá s ním jako vlastním. Po určité době lze takto majetek „vydržet“. Není to tak silný vztah jako vlastnictví, ale lze na to přihlédnout třeba při žádosti o vlastnictví.

VLASTNICTVÍ

Vše, co nám patří, je naším vlastnictvím. Se svým vlastnictvím můžeme v mezích prvního řádu nakládat libovolně a vyloučit jiné osoby z nakládání s ním. Nejde však o neomezené právo – nesmíme užíváním našeho majetku porušovat práva ostatních.

Vlastnictví lze nabýt:

převodem na základě projevu vůle (např. kupní nebo darovací smlouva)
přechodem na základě jiných skutečností nezávisle na vůli vlastníka, většinou na základě zákona nebo správního orgánu (např. dědění)
stavbou na cizím pozemku v dobré víře nebo v nevědomosti, že jde o cizí pozemek (lze vyřešit např. finančně)
vydržením (do vlastnictví nám připadne po 3 letech držení movitá věc nebo po 10 letech nemovitá věc)
přivlastněním (vlastník věc nepoužívá, nestará se o ni a neprojevuje o ni zájem, platí stejné lhůty jako u vydržení)
nálezem (nalezenou věc je nutné vrátit, často je nálezce odměněn nálezným ve výši 10 % ceny; pokud se o nález nikdo nepřihlásí do 3 let, připadá nálezci)

Omezit vlastnické právo lze buďto se souhlasem vlastníka, nebo na základě zákona:

dočasně ve stavu nouze (např. při živelné pohromě)
dočasně v naléhavém veřejném zájmu (např. půjčení auta při pronásledování zločince)
trvale vyvlastněním (v nejzávažnějším případě, nelze-li se dohodnout, může státní orgán vyvlastnit něčí vlastnictví v nezbytném rozsahu a vždy s náhradou)
zástavním právem (pokud si chceme vzít větší půjčku, může banka požadovat naše vlastnictví do zástavy – když dluhy nesplatíme, zástava propadá bance)
věcnými břemeny (např. právo na odběr vody ze sousedního pozemku)
pokud jde o nezbytnou cestu na náš pozemek přes cizí pozemek
sousedskými právy

Dědické (absolutní) právo

Tomu, kdo zanechává dědictví, se právně říká zůstavitel. Ten, kdo dědictví přijímá, je dědic. Dědické řízení vždy vede notář. Existují tři dědické tituly, od nejsilnějšího jsou to:

dědická smlouva
závěť (testament)
dědění ze zákona („zákonná posloupnost“)

DĚDICKÁ SMLOUVA

Ještě za svého života se zůstavitel sejde se všemi potencionálními dědici a společně sepíšou smlouvu o tom, kdo zdědí jaký majetek. Minimálně čtvrtina z celkového majetku musí zůstat nepominutelným dědicům, tzn. dětem (viz níže).

ZÁVĚŤ

Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Na ručně sepsané závěti stačí jen podpis zůstavitele a čas sepsání. Pro závěť sepsanou na počítači jsou potřeba dva svědkové (nebo jeden notář), kteří se pod závěť podepíšou. V bezprostředním ohrožení života lze před třemi svědky uzavřít i závěť ústní, ta ale pozbývá platnosti po 2 týdnech.

DĚDĚNÍ ZE ZÁKONA

Pokud po smrti neexistuje dědická smlouva ani závěť, dědí v první řadě děti (nebo případně jejich děti) a manžel zůstavitele, pak jeho rodiče, poté blízcí spolubydlící (kteří žili minimálně rok v domácnosti se zůstavitelem), následně sourozenci zůstavitele (nebo případně jejich děti), dále prarodiče a nakonec praprarodiče.

NEPOMINUTELNÝ DĚDIC

Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele. Musí jim vždy zůstat minimálně čtvrtina z celkového majetku zůstavitele. Existuje jen několik málo případů, ve kterých může být nepominutelný dědic vyděděn (tzn. nezdědí žádný majetek), a to pokud:

neposkytl potřebnou pomoc v nouzi
neprojevoval o zůstavitele zájem
spáchal zvrhlý trestný čin
vede trvale nezřízený život

DĚDICKÁ NEZPŮSOBILOST

Dědit nemůže ten, kdo:

se dopustil trestného činu vůči zůstaviteli, jeho manželovi, potomkovi nebo předkovi
zfalšoval nebo zničil poslední vůli nebo její existenci zatajil
zůstavitele ve psaní poslední vůle ovlivňoval, nutil nebo nabádal

ZŘEKNUTÍ SE A ODMÍTNUTÍ DĚDICTVÍ

Formou veřejné listiny se lze za života zůstavitele zřeknout dědictví. Po smrti (do měsíce ode dne, kdy jsme se o dědictví dozvěděli) můžeme dědictví odmítnout. Pokud dědictví neodmítneme, můžeme se ho později zřeknout ve prospěch kohokoliv.

ODKAZY

Ještě za života je možné „odkázat“ konkrétní předměty „odkazovníkům“ (ti se nemusí účastnit dědického řízení a nepřebírají dluhy).

Závazky (tj. relativní majetková práva)

Právní povaha závazků je relativní – to znamená, že závazky vznikají jen mezi dvěma (či více) konkrétními subjekty, mezi nimiž jsou dána vzájemná práva a povinnosti. Nejčastějšími typy závazků jsou koupě a zápůjčka.

To, co má být plněno, se nazývá „dluh“. Ten, kdo to plní, je „dlužník“. Ten, komu má být právo plněno, je „věřitel“. Věřitel má právo na plnění tohoto závazku, tomuto právu se říká „pohledávka“. V závazku má věřitel právo vůči dlužníkovi na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo uspokojit splněním dluhu.

Závazky mohou vznikat

z právního jednání (smlouva)
z deliktů (pokuty)
z jiných právních důvodů (bezdůvodné obohacení)

SMLOUVA

Smlouvou projevují strany vůli vytvořit mezi sebou závazek a řídit se obsahem této smlouvy. Platí zásada bezformálnosti – strany si mohou sjednat smlouvu v jakékoliv formě, pokud není forma zákonem stanovena. Ve smlouvě by mělo být určení smluvních stran a předmětu smlouvy.

Procesní občanské právo

Spory lze samozřejmě řešit soudem, ale existují jednodušší a rychlejší varianty. Existují například tyto orgány právní ochrany:

Rozhodčí soud (rozhodci, „arbitráž“) je alternativou k soudnímu procesu a používá se především v obchodních sporech mezi obchodníky navzájem. Strany se mohou dohodnout a výsledkem je „nález“, který účinkuje stejně jako soudní rozsudek.
Advokáti poskytují právní pomoc – radí nám, na co máme právo; mohou nám pomoci sepisovat smlouvy a zastupovat nás před soudem.
Notáři většinou sepisují veřejné smlouvy, často závěti.
Mediátoři fungují jako vyjednavači – nabízí mimosoudní řešení majetkových a rodinných sporů, komunikují mezi subjekty, kteří se nedokážou sami dohodnout, a snaží se dosáhnout smíru.
Soudní exekutoři vynucují pravomocná rozhodnutí soudu, pokud nejsou splněna dobrovolně.
Státní zástupci stíhají trestné činy.
Soudní znalci a tlumočníci zpracovávají odborné posudky.
Insolvenční správci řídí zavírání podniku po bankrotu.
Patentoví zástupci.
Orgány ochrany spotřebitele (např. Česká obchodní inspekce).

Běžné soudy mohou řešit civilněprávní spory (řeší, na čí straně je právo) a trestněprávní spory (řeší, jaká byla vina a jaký má být trest). Správněprávní pravomoc mají krajské a správní soudy. Ústavněprávní pravomoc má jen Ústavní soud.

Civilní proces

Civilní proces (neboli „občanské soudní řízení“) je postup soudu při projednávání a rozhodování soukromoprávních sporů. Na konci je většinou ze strany soudu vydáno závazné rozhodnutí. Civilní proces je upravován dvěma zákony:

Občanský soudní řád
Zákon o zvláštních řízeních soudních

Civilní proces může být nalézací, vykonávací (exekuční), insolvenční, zajišťovací nebo rozhodčí.

NALÉZACÍ PROCES

Nalézací civilní proces (neboli řízení) vede k rozhodnutí, kterým je zjištěno, co je právem a co právo vytváří.

Sporné nalézací řízení je klasický střet mezi žalobcem a žalovaným – rozhodnutí říká, co je právem. Příkladem je žaloba za neoprávněné využívání pozemku, vymáhání dluhů, domáhání se podílu na majetku apod. Upravuje ho Občanský soudní řád.
Nesporné nalézací řízení může začít i bez podání žaloby, vystupuje v něm navrhovatel a odpůrce a uspořádávají se právní poměry osob. Toto nesporné řízení zakládá nebo ruší právo. Příkladem může být dědické řízení, žádost o přiznání svéprávnosti apod. Upravuje ho Zákon o zvláštních řízeních soudních.

VYKONÁVACÍ (EXEKUČNÍ) PROCES

Vykonávací civilní proces realizuje to, co bylo shledáno právem v nalézacím řízení, pokud to nebylo zrealizováno dobrovolně.

PRINCIPY CIVILNÍHO PROCESU

princip veřejnosti – třetí strany mohou být přítomny u jednání soudu, mohou nahlížet do spisů a být přítomni u provádění důkazů
princip volného hodnocení důkazů – soud podle své úvahy hodnotí důkazy (Máme uvěřit svědkovi? Je tento důkaz relevantní?)
princip dispoziční a princip oficiality
- dispoziční: iniciativa v procesu je v rukou žalobce (typické pro sporná řízení – žalobce může podávat a rušit žalobu)
- oficialita: iniciativa je v rukou soudu (typické pro nesporná řízení)
princip projednací a vyšetřovací
- projednací: za podklady nesou odpovědnost zapojené strany (typické pro sporná řízení; když něco tvrdíš, musíš to dokázat)
- vyšetřovací: za objasnění skutkového stavu nese zodpovědnost soud (typické pro nesporná řízení)

Soud

V soudním jednání vystupuje vždy soudce (předseda senátu), žalobce (napravo od předsedy senátu), žalovaný (nalevo od předsedy senátu), svědci a často také advokáti nebo notáři. Řízení může být zkrácené (bez samotného jednání) nebo s jednáním ve stanoveném termínu.

PROCESNÍ ÚKONY

Soud doručuje písemnosti (žaloby, rozsudky), předvolává osoby, může nechat osoby předvést, může udělovat pořádkové pokuty.

FÁZE SOUDNÍHO ŘÍZENÍ

podání žaloby
příprava, zkoumání splnění podmínek řízení
jednání u soudu a důkazy
vydání rozhodnutí

JEDNÁNÍ U SOUDU

Dokazování. Strany procesu musí uvést všechny důležité skutečnosti („povinnost tvrzení“) a k prokázání musí navrhnout důkazy („povinnost důkazní“). Pokud budeme svědčit křivě nebo zamlčíme podstatné informace, může nám být udělena pořádková pokuta, můžeme být předvedeni, ale může to být shledáno i trestným činem. Důkazem může být cokoliv, co umožňuje zjistit stav věci, takže třeba výpovědi svědků, znalecké posudky, fotografie, zvukové záznamy atd.

Rozhodnutí je autoritativní a závazný výrok soudu. Může jít o:

rozsudek
- rozsudek na plnění (povinnost něco udělat, např. povinnost zaplatit částku)
- určovací rozsudek (určuje sporné povinnosti a práva, např. určuje, komu patří pozemek)
- rozsudek o osobním stavu (např. o rozvodu, o zplnoletnění apod.)
usnesení (zjednodušené)
platební rozkaz

Proti rozhodnutí soudu lze podat řádný opravný prostředek (napadnutí rozhodnutí nejpozději do 15 dnů od doručení rozhodnutí, tzn. dokud nenabude rozhodnutí právní moci) – např. odvolání. Napadnout lze i rozhodnutí, které již nabylo právní moci (tedy po 15 dnech od doručení), a to mimořádným opravným prostředkem – jde např. o žalobu na obnovu řízení, žalobu pro zmatečnost nebo dovolání.