Právo

PRÁVO, MORÁLKA A SPRAVEDLNOST

Morálka jsou hodnoty, které jako lidé považujeme za zásadní a nutné. Základy morálky jsou v zákonech obsaženy – „právo je minimum morálky“. Právo odráží to, co je ve společnosti chápáno jako správné. Zásadně platí, že právo by mělo být také spravedlivé. Faktem však je, že ne vždy to, co je souladné s právem, je také vždy a za všech podmínek spravedlivé.

POZITIVNÍ PRÁVO

Pozitivní právo je systém stanovených a závazných právních norem (pravidel lidského chování) vymahatelných a sankciovatelných v případě jejich porušení, adresovaných lidem, a to s cílem řídit, regulovat a kontrolovat chování ve společenských vztazích.

PŘIROZENÉ PRÁVO

Přirozené právo je nepsané právo bez ohledu na právní normy, které by mělo být přiřazeno právu pozitivnímu, protože klade větší důraz na spravedlnost a přirozená práva. Např. lidská práva jsou nepsaná pravidla, která mohou platit v celé společnosti (a nebo jen v části), vytváří se chodem společnosti a kladou větší důraz na spravedlnost a přirozená práva, která v lidské společnosti fungují.

Právní vědomí je znalost právního řádu a představa o jeho platnosti a oprávněnosti

Právo působí ve společnosti:

• preventivně – před porušováním právních norem varuje předem různými sankcemi a odpovědnostními následky
• reparačně – odstraňuje následky porušení práva, napravuje, co bylo spácháno
• represivně – člověku, který právo poruší, se stane nějaká újma

OBJEKTIVNÍ PRÁVO

Objektivní právo je soubor všech platných právních norem – to, co je stanoveno v zákonech a právních předpisech, např. zákonná norma stanovující, že ten, kdo se na úkor druhého bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat to, oč se obohatil.

SUBJEKTIVNÍ PRÁVO

Subjektivní právo je možnost chování subjektu, způsob využívání právních norem. Subjektivní povinnost je nutnost chovat se určitým způsobem.

Právní řád

Objektivní právo představuje právní řád, který se dělí do dvou podsystémů (bavíme se nyní jen o objektivním právu):

• hmotné právo – právo vlastní, tj. stanovená práva a povinnosti (např. občanský zákoník stanoví povinnost kupujícího zaplatit za předmět kupní smlouvy kupní cenu); trestné činy se dělí na přečiny a zločiny, právo uzavřít kolektivní smlouvu za zaměstnance má pouze odborová organizace, ČR je svrchovaný stát
• procesní právo – upravuje procesy, jak má být právo vymáháno, uplatňováno; upravuje postup u soudu či u správního orgánu (např. v návaznosti na povinnost kupujícího uhradit kupní cenu podle občanského zákoníku, občanský soudní řád stanoví, co je třeba udělat proto, aby se prodávající tohoto domohl v případě, že tak není učiněno dobrovolně, a to před soudem); neveřejné zasedání se koná za přítomnosti všech členů senátu, účastník řízení může napadnout rozhodnutí okresního nebo krajského soudu odvoláním

PRAMENY ZÁKONŮ

Existují tři různé právní systémy:

• psané právo (např. zákony) – kontinentální systém práva (typický pro Evropu a ČR) je založený na písemných právních předpisech
• nepsané právo – založené na obyčejích a precedentech, tzv. angloamerický systém práva („common law“ čili „zvykové právo“) je soudcovský systém práva založený na množství soudních rozhodnutí, použitelných pro další soudní případy
• islámský systém práva – založený na výkladu koránu

SYSTÉM PRÁVNÍHO ŘÁDU

Nejprve rozlišíme právo veřejné od práva soukromého:

Veřejné právo se řídí zásadou „co není dovoleno, to je zakázáno“ – nesmíme činit nic, co nám norma nepovoluje. Stát zde vystupuje jako občanům nadřazený subjekt a vymahatel práva. Prostřednictvím soudů rozhoduje o vině a trestu a nařizuje a vynucuje sankce z moci úřední. Toto platí v ústavním, správním, trestním a finančním právu – takže například placení daní a pravidla silničního provozu.

Soukromé právo se naopak řídí pravidlem „co není zákonem zakázáno, to je povoleno“. Používají se zde normy, které se uplatňují, když toho nejsme schopni my sami, do té doby se stát snaží do tohoto práva nevstupovat. Občané vystupují jako rovnocenní a mají smluvní volnost (mohou si mezi sebou sepisovat smlouvy). Patří sem občanské, obchodní, pracovní a rodinné právo.

Systém práva

Základním stupněm a kamenem právního řádu je právní norma (jeden konkrétní zákon, jeho citace). Normě jsou nadřazeny právní zásady, které nám určují, jakým způsobem můžeme právní normy vykládat. Mezi tyto zásady patří třeba presumpce neviny, „neznalost zákona neomlouvá“, „smlouvy se mají plnit“, zákaz retroaktivity apod. Právní normy se také sdružují do právního předpisu – takovým je např. trestní zákoník, školský zákon, občanský zákoník, zákon o školních maturitách apod. Právní předpisy se pak sdružují v právní odvětví – odvětvím je např. trestní právo. Všechna právní odvětví dohromady tvoří právní řád.

Právní předpis tedy sdružuje právní normy, takže je širší než „zákon“. Zákon o dani z příjmů je příkladem právního předpisu. Něco jiného je „zákoník“, tak se označují zákony, které komplexně řeší celou oblast práva – např. Občanský zákoník, Zákoník práce, …

PRÁVNÍ ODVĚTVÍ

• veřejné právo

  • ústavní právo – Ústava

  • včetně lidských práv – Listina základních práv a svobod

  • správní právo – jednání úřadů, např. policie, stavebnictví, doprava, školství, kultura, zdravotnictví, …

  • procesní právo – postup žalob, soudů, exekucí, …

  • trestní právo – trestné činy a odpovídající tresty, hmotné i procesní

  • finanční právo – daně a poplatky

• soukromé právo

  • občanské právo – vlastnictví, náhrady škod, dědění, spory mezi občany, …

  • rodinné právo – vztahy, manželství, registrované partnerství, výchova dětí, …

  • pracovní právo – pracovní smlouvy a poměry individuální i kolektivní

  • autorské právo – duševní vlastnictví, licence, …

  • obchodní právo – společnosti, závazky, nekalá soutěž, cenné papíry, …

  • živnostenské právo – podnikání

  • korporační právo – zakládání a fungování obchodních korporací

hubKONTEXT

Na všechna zabarvená právní odvětví můžete kliknout a přečíst si mnohem víc.

PRÁVNÍ ZÁSADY

Právní zásady jsou důležité pro přístup a interpretaci norem. Například:

• Ignorantia iuris nocet („neznalost práva škodí“)
• zákaz retroaktivity (nelze trestat čin, který v době spáchání nebyl trestný)
• ochrana dobré víry (nezáměrné činy v dobré vůli jsou lehčí)
• právní jistota
• Pacta sunt servanda („smlouvy se mají dodržovat“)
• ochrana dobrých mravů
• presumpce neviny
• volné hodnocení důkazů (soud musí zdůvodnit, proč některé důkazy neakceptuje)
• autonomie vůle
• humánnost trestů

Právní normy

Právní norma je obecně závazné pravidlo lidského chování vynucované státem, prakticky je to zákon. Právní normy se soustřeďují v právním předpisu, souhrn všech právních norem tvoří právní řád. Právní norma je společná pro všechny členy společnosti na daném území, má zvláštní formu (citovaný zákon, vyhláška, …) a v případě jejího nedodržení je dána její vynutitelnost.

SÍLA PRÁVNÍ NORMY

Každá právní norma je jinak silná, tuto hierarchii určuje právní řád. Norma nižší právní síly musí být vždy v souladu s normou vyšší síly – například všechny normy musí být v souladu s ústavou, která je nejvyšším zákonem státu.

DĚLENÍ NOREM PODLE FUNKCE

• Opravňující právní normy povolují určité chování („vlastník má právo mj. se svým vlastnictvím nakládat v mezích právního řádu libovolně“).
• Přikazující právní normy určují, jak se musíme chovat, aby to bylo zákonné („smlouva o převodu nemovité věci vyžaduje písemnou formu“).
• Zakazující právní normy zakazují určité chování („osoby v příbuzenském vztahu (…) nesmí uzavřít platné manželství“).

DĚLENÍ NOREM NA KOGENTNÍ A DISPOZITIVNÍ

• Kogentní právní normy jsou bezvýhradně závazné a nemůžeme je např. smluvně přizpůsobovat. Většinou jde o zásadní normy veřejného práva týkající se zdraví a bezpečnosti (nelze se nijak např. smluvně domluvit s někým na beztrestné vraždě apod.).
• Dispozitivní právní normy si strany smluvně domlouvají mezi sebou, pokud se nedokážou domluvit jinak. Běžné je to v otázkách vztahů, dědictví, péče o děti apod. Dispozitivní norma nesmí odporovat normám kogentním.

PLATNOST A ÚČINNOST NOREM

Právní norma má „platnost“ ode dne vydání ve Sbírce zákonů, „účinná“ je ale až od data účinnosti – až od této chvíle se normou musíme řídit. Časová rezerva mezi těmito daty je tu proto, aby se všichni stihli s normou seznámit a dokázali se připravit na její účinnost.

Každá právní norma se skládá z:

• hypotézy – určení podmínek („Jestliže je uzavřena taková smlouva, …“)
• dispozice – pravidlo vymezující práva a povinnosti („…musí tuto smlouvu plnit obě strany tímto způsobem, …“)
• sankce – následky v případě nedodržení pravidla („…jinak jsou povinny nahradit vzniklou škodu v plné výši.“)

Pokud se k nějaké situaci vztahuje více různých norem, pak:

• norma vyšší právní síly má přednost před normou nižší právní síly
• pozdější (novelizovaná) norma ruší normu předchozí
• speciální norma má přednost před normou obecnou (např. přestupkový zákon má přednost před obecným správním řádem)

Nejvyšší právní sílou je ústava, spolu s Listinou základních práv a svobod. Pod ní stojí běžné zákony a ratifikované mezinárodní zákony. Mezi nižší právní síly patří vyhlášky vlády, ministerstev, krajů a obcí.

PŮSOBNOST NOREM

• Osobní norma působí na všechny subjekty na daném území nebo na určité skupiny (vojáci, …).
• Věcná norma je určena společenským vztahem (např. přestupky).
• Územní nebo místní norma je účinná na určitém a daném území.
• Časová norma má vymezený počátek a konec účinnosti

fast_forwardVPŘED

Další důležité základní poznatky z práva najdete v kapitole Právní vztahy a jednání.