Pedosféra je půdní obal země, čili vrstva půdy, která leží na litosféře a tvoří svrchní vrstvu zemské kůry. Na pedosféru působí voda, vzduch, sluneční záření i organismy, které v půdě žijí, takže původní tzv. mateční hornina zvětrává a půda už není tak pevná jako horniny v litosféře. Nauka o půdách se nazývá pedologie.
Vznik půdy
- půda vzniká zvětráváním hornin a pak působením živých organismů a podnebí
- 1 cm orné půdy se v našich podmínkách tvoří cca 100 let
ZVĚTRÁVÁNÍ HORNIN
- fyzikální – mechanické rozrušování na menší úlomky a zrna, způsobené tepelnými změnami
- chemické – způsobené vodou, vzdušným kyslíkem a oxidem uhličitým
- biologické – způsobené kořeny stromů, lišejníky
- výsledkem zvětrávání je půdotvorný substrát
PŮSOBENÍ ŽIVÝCH ORGANISMŮ
- půdní mikroorganismy rozkládají organickou půdu, a tak vzniká humus (v něm jsou obsažené huminové kyseliny, které dále narušují půdotvorný substrát)
- kroužkovci a členovci kypří půdu, čímž napomáhají pronikání vzduchu a vody
PŮSOBENÍ PODNEBÍ
- roli při tvorbě půdy hraje teplota (vyšší teplota znamená rychlejší chemické reakce) a množství srážek
-
důležitý je také poměr srážek a výpařování
- při převaze srážek se minerály vyluhují do spodních vrstev
- při převaze výparu z půdy roztoky stoupají k povrchu
Složení půdy
-
anorganické neživé složky:
- zvětralé horniny
- nerosty (minerály)
- půdní roztok (voda s rozpuštěnými látkami)
- půdní vzduch (kyslík, dusík a další plyny)
- organický, ale neživý humus (zbytky odumřelých živočichů a rostlin)
-
živé složky:
- půdní organismy – bakterie, prvoci, houby, žížaly atd.
- kořenové systémy rostlin
Půdní horizonty
- humusový horizont – horní několikacentimetrová vrstva humusu
-
obohacený horizont
- prosakuje vodou, jsou sem vyluhovány živiny z humusového horizontu
- je-li tento proces intenzivní, vede ke značnému ochuzení humusového horizontu a vzniká neúrodný podzol (viz níže) – tomuto procesu se říká podzolizace
- půdní substrát – některé typy půd mají speciální horizonty, jako např. karbonátový (Ca) nebo glejový (G, to jsou podmáčené půdy)
Půdní druhy
-
na základě zrnosti půdy rozlišujeme základní druhy:
- písčité půdy – špatně zadržují vodu, živiny jsou vyluhovány do hloubek, a proto se v nich drží málo humusu a nejsou moc úrodné
- hlinité půdy – zemědělsky výhodné
- jílovité půdy – málo provzdušněné, často přemokřené, pro zemědělství nevhodné
- dále se popisují přechodné druhy jako hlinitopísčité půdy, jílovotopísčitá půdy atd.
Půdní typy
ČERNOZEMĚ
- nejúrodnější typ půdy s velkým množstvím živin
- vhodný k pěstování náročnějších plodin (chmel, vinná réva, cukrová řepa, zelenina, …)
HNĚDOZEMĚ
- středně úrodné
- v ČR časté (viz zde)
- v rovinatých oblastech a pahorkatinách
- pěstuje se na nich ječmen, pšenice, cukrovka, vojtěška
- potřeba pravidelné vápnění a hnojení
KAMBIZOLY
- hnědé lesní půdy
- v lesích nejrozšířenější
PODZOLY
- málo úrodné, kyselé, kamenité s nízkým obsahem živin
- ve vysočinách a jehličnatých lesích
RENDZINY
- bohaté na živiny, ale kamenité a prosychající
- vznikají na vápencích
- v ČR např. krasové oblasti a Sedlčansko
- vhodné pro pěstování ovoce a vína
RANKERY
- kamenité půdy (více než 50 % kamenů)
- na křemičitých horninách
- typické v horském terénu
- mohou na nich růst suťové lesy
NIVNÍ PŮDY
- vznikají v okolí řek, na občasně zaplavovaných místech
- písčité až štěrkovité, bohaté na humus
- využití jako louky a pastviny
- mohou být porostlé lužními lesy
Výskyt půd na Zemi
- řídí se zákonitostmi geografické zonálnosti, tedy pro určité zeměpisné šířky nacházíme typické půdy (od tundrových půd na severu až po tropické načervenalé lateriny)
- výjimkou jsou nivní půdy, které nacházíme podél vodních toků po celé Zemi, jsou tedy azonální