Existencialismus je založen na zájmu o život a o existenci. Neřeší velké otázky a podstaty světa, ale jen žití.
Kierkegaard [Kirkegór] definoval tři stádia lidské existence, tři životní postoje nebo způsoby žití:
Víra je tedy podle Kierkegaarda něco absurdního, nelogického a nesmyslného, a přesto velice vážného. Něco, co poznamená celý lidský život. Kritizoval proto povrchní věřící a moderní společnost, protože víra má být „buď a nebo“ – nemůžeme věřit jen tak napůl. Víra je otázkou života a smrti. „Kdyby se dal Bůh objektivně uchopit, tak nevěřím, ale vím. Právě proto, že nevím, musím věřit.“
Sartre [Sártr] studoval na pařížských školách, byl spisovatelem a dramatikem. Získal Nobelovu cenu za literaturu, ale odmítl ji. Nejznámějším Sartreovým filozofickým spisem je Existencialismus je humanismus. V něm psal, že neexistuje nic jako obecná lidská podstata a že jsou dva způsoby bytí. Bytí o sobě je pro věci a bytí pro sebe je pro lidi. Lidé totiž existují jinak než věci. Podstata („esence“) věcí a vlastně všech nelidských jsoucen předchází jejich existenci. Ještě než existoval nůž na papír, musel existovat řemeslník, který svou práci a postup výroby promyslel, takže určil všechny vlastnosti, účel a podstatu nože ještě před tím, než takový nůž vůbec existoval. Stejně vnímal Sartre všechny věci. Než se tu objevil tenhle kámen, existoval už jeho účel. Všechno vzniká za konkrétním účelem. Jenom lidé jsou jiní – jejich existence předchází esenci (podstatu a účel). My lidé nemáme účel, smysl ani podstatu, dokud si je sami nenajdeme a nevytvoříme. „Člověk je tím, čím ještě není.“ Proto se jako jediní můžeme rozhodnout, čím se chceme stát. To je motiv sebeurčení.
Problém je, že člověk je k této svobodě přímo odsouzen. Musíme si určit, čím budeme. Musíme najít svůj účel, aniž bychom se sami pro něco stvořili. Musíme se nějak rozhodnout a pak za svá rozhodnutí nést zodpovědnost, protože svými činy a rozhodnutími tvoříme vzory pro společnost a ovlivňujeme lidstvo.
Camus [Kamy] se narodil v Alžírsku (francouzské kolonii), vystudoval filozofii, za svou činnost byl z Alžírska vyhoštěn, pak se aktivně zapojoval do odboje v Paříži. Je přístupnějším a čtenějším autorem než Sartre. Napsal třeba díla Cizinec a Mor, ale filozofii se nejvíce věnoval v Mýtu o Sisyfovi. Pověst o Sisyfovi, odsouzeném k nekonečné, bezvýsledné, nesmyslné práci (v podsvětí musel valit kámen do kopce a těsně před vrcholem mu balvan vždycky spadl), mu přišla absurdní, stejně jako celý svět. Vždyť ani ten nemá žádný hlubší smysl. Až když si tohle uvědomíme a přijmeme, můžeme žít naplno. Přijetím absurdity totiž revoltujeme a bojujeme proti ní. Camus parafrázoval Descarta: „Revoltuji, tedy jsem.“
Heidegger by se dal zařadit k existencialismu i k fenomenologii. Rodiče mu nemohli zaplatit studia, ale dostal stipendium od církve – studoval teologii, pak matematiku a nakonec filozofii. Na filozofické fakultě byl žákem Husserla, zakladatele fenomenologie, a pak se sám stal učitelem.
Zabýval se hlavně definicí člověka a tím, jak člověk existuje a je. Než začneme zkoumat podstatu čehokoliv, musíme podle Heideggera zkoumat to jsoucno, které se snaží zkoumat a zajímá se o podstatu ostatních jsoucen – tedy člověka. Existence člověka je Dasein [dázajn] (překládáno z němčiny jako „pobyt“). „Pobyt je rozumějící možnost bytí, kterému v takovém bytí jde právě o bytí jakožto vlastní...“ Jinými slovy: Existence člověka se liší od ostatních tím, že se člověk o svoji existenci zajímá a přemýšlí o ní. Mezi další typické vlastnosti pobytu člověka (na rozdíl od bytí ostatních) patří:
Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.