Cílem středověké filozofie bylo rozumově zdůvodnit to, co křesťanství přijalo jako zjevenou pravdu. Nebylo potřeba tyto pravdy hledat, jen je dovysvětlit. Filozofové proto vymýšleli racionální argumenty, které by křesťanství podpořily a bránily proti odpůrcům, a systematicky uspořádávali křesťanské vědění do takzvaných „sum“. Středověká filozofie měla dvě období – patristika (1.–7. stol., z „pater“ jako „církevní otec“) a scholastika (7.–15. stol., z „scholasticus“ jako „církevní učitel“).
ZPÁTKY
Hlouběji do historie tudy: Helénská filozofie.Ve středověku se chápání člověka změnilo – novou definicí bylo, že člověk je „obraz Boží“ (imago dei) – v něčem je Bohu podobný, ale není sám Bohem – je hříšný, smrtelný, omylný a méně mocný. Ze všech jsoucen je tak člověk Bohu nejblíž.
Prakticky všichni středověcí filozofové byli křesťané a o náboženství vůbec nepochybovali. Ptali se ale, zda jsou křesťanské pravdy (moc a trojjedinost Boha, Kristus jako jeho syn apod.) jen záležitost víry, nebo zda se dají dokázat rozumem. Existovala tedy teologie, která se zabývá jen vírou a bere existenci Boha jako pravdivý předpoklad. Dnes známe i filozofii náboženství, která žádné pravdy nebere jako samozřejmé, zpochybňuje je a hledá jasné důkazy. Filozofie ve středověku tedy byla pouhým nástrojem teologie a nic jako filozofie náboženství neexistovalo.
V období patristické filozofie bylo potřeba zformulovat a systematizovat křesťanské dogma – které pravdy jsou vlastně ty správné. Rozum nehrál důležitou roli, protože „všechno lidské vědění je před Boží moudrostí pošetilé“.
Narodil se poblíž Kartága, v mládí žil rozmařilý život a pak toho litoval. Dlouho nemohl najít pravdu, dokud nepřijal křesťanství. Okamžitě začal být odpůrcem všeho nekřesťanského a zbytek života učil a šířil křesťanství, stal se i biskupem. Jeho spis Vyznání začíná slovy „Stvořil jsi nás pro sebe a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě“. Tento spis je dlouhou třináctisvazkovou modlitbou s autobiografickými prvky. Snažil se „nahlédnout ve světle rozumu to, co již pevně zastával skrze víru“. Říkal „věř, abys rozuměl“.
Byl teocentristou – zastával názor, že Bůh je středobodem světa, z něj vše vychází a do něj směřuje. Bůh byl pro něj nejvyšším a jediným nezávislým bytím, nejvyšší pravdou, nejvyšším dobrem. Všechno závisí na Bohu a Bůh nezávisí na ničem. Aurelius souhlasil i s kreacionismem – tvrzením, že Bůh stvořil celý svět z ničeho. Také věřil, že Bůh stvořil svět ze své dobré vůle a stále ho řídí. Bůh je podle něj příčinou bytí, důvodem poznání a řádem žití.
Čas je podle Augustina mírou pohybu a změny. Pohyb a změna jsou charakteristické pro stvořená jsoucna, a proto tedy čas nemohl před stvořením světa existovat. Bůh jej vytvořil s ostatními jsoucny jako míru jejich změny. Svět tedy „nebyl stvořen v čase, ale s časem.“ To vcelku odpovídá i dnešním myšlenkám o neexistenci času před Velkým třeskem.
Jestliže všechno na světě pochází od nejvyššího dobra, tedy Boha, jak může existovat zlo? Augustin myšlenkově postupoval následovně: Bůh je nejvyšším dobrem a vytvořil všechna jsoucna. Všechna vytvořená jsoucna jsou proto v jádru dobrá. Zlo tedy nemohl vytvořit bůh, jinak by nebyl dobrý. Augustin říkal, že zlo neexistuje, existuje jen „nedostatek dobra“. Podobně bychom mohli říct, že tma neexistuje, jen v temných místnostech chybí dostatek světla.
Podle Augustina se jedině Adam narodil opravdu bez hříchu. Protože měl ale svobodnou vůli a zvolil cestu nedostatečného dobra, všichni jako jeho potomci neseme dědičný hřích, a proto budeme zatraceni.
Podle teorie o predestinaci neboli předurčení ví Bůh, jak se bude kdo chovat. Podle toho je chování lidí Bohem předurčeno, ale protože je Bůh milosrdný, rozhodne se, že někteří budou spaseni.
Zároveň s predestinací ale Augustin věřil i tomu, že máme částečnou svobodou vůli. Myslel si, že Bůh zkrátka předvídá, co budeme chtít ze své vůle udělat. Bůh tedy ví, jak se člověk svobodně rozhodne, a podle toho nám toto rozhodnutí předurčí. Přestože si to svým způsobem odporuje, svobodná vůle podle Augustina potvrzovala predestinaci.
Ve spisu O Boží obci se Augustin věnuje filozofii dějin. Základní hnací silou dějin je zápas dvou obcí – Boží obec je dobrá a zahrnuje ty, kteří budou spaseni, zatímco pozemská obec je špatná a plná hříšníků. Boj mezi nimi probíhá v každém z nás. Až při posledním soudu se ukáže, kdo bude spasen a kdo zatracen.
Scholastická filozofie se snažila křesťanská dogmata obhájit a vysvětlit je lidem. Dosud vycházela středověká filozofie z Platóna. Přes Araby a jejich dobytí Alexandrie a následně Pyrenejského poloostrova se do Evropy se značným zpožděním dostalo i učení Aristotelovo, a to se právě teď v křesťanské Evropě uchytilo. Předtím bylo považováno za příliš racionální.
Univerzálie je vztah obecného ke konkrétnímu. Univerzálie podle Platóna byly nadpozemské ideje, podle Aristotela formy ve jsoucnech. Středověcí filozofové teď řešili, zda univerzálie existují samostatně nebo jsou jen v naší mysli.
Krajní realismus navazoval na Platóna – podle něj jsou univerzálie (obecné pojmy) reálné a podle nich vznikají jednotliviny. Tento postup se označoval jako „universalia ante rem“ (= univerzálie před věcí). Ještě před stvořením světa existoval Bůh, který měl v mysli obecné pojmy a formy všech věcí. Podle nich pak Bůh vytvořil všechny jednotliviny a do naší mysli vložil znalosti o nich. Znalost univerzálií je nám tedy vrozená.
Krajní nominalismus částečně navazuje na Aristotela – univerzálie nejsou reálné, reálné jsou pouze jednotliviny. Univerzálie jsou totiž jen jména, která pro jednotliviny vymyslel člověk. To jsou „universalia post rem“ (= univerzálie po věci).
Život strávil v klášteře, a nakonec se stal anglickým arcibiskupem. Pokoušel se dokázat existenci Boha na základě racionálních důkazů – tzv. „ontologický důkaz“. Anselm vycházel ze dvou předpokladů. Zaprvé: Bůh je něco, nad co nic většího a lepšího nelze myslet. Zadruhé: Všechno existuje pouze dvěma způsoby – buď imaginárně v naší mysli, nebo jak v mysli, tak v realitě. Druhá možnost – reálná existence – je lepší, a protože není nic lepšího než Bůh, znamená to, že jestli existuje Bůh v něčí mysli, musí existovat i v realitě. V něčí mysli Bůh rozhodně existuje. Reálný Bůh je ale ještě lepší než imaginární Bůh, a protože Bůh musí být co možná nejlepší, musí existovat i ten reálný.
Už v Anselmově době tento postup kritizovala spousta filozofů, protože šlo o tzv. „argumentaci kruhem“ – Anselm při dokazování existence Boha bral existenci Boha jako jeden z předpokladů, což logicky nefunguje.
Umírněný realismus je další myšlenkový proud k otázce sporu o univerzálie. Inspiroval se dualismem – říkal, že podstatou všech jednotlivin je spojení obecných univerzálií a konkrétní látky. Univerzálie neexistují ve vlastním světě nebo samostatně, ale existují v každé konkrétní jednotlivině – „universalia in re“ (univerzálie ve věci).
Umírněný realismus založil Pierre Abélard, který studoval jak u realistů, tak u nominalistů. Narodil se do francouzské šlechtické rodiny, byl vzdělaný a několik let vedl školu při katedrále Notre-Dame. Začal vyučoval dívku Heloís a zamiloval se do ní. Tajně se s ní oženil, ale když na to přišli její opatrovníci, vykastrovali ho.
„Protože naše víra rozum přesahuje, nelze ji rozumovými důvody dokázat. Protože je však (naše víra) pravdivá, a tedy s rozumem nikoli v rozporu, nemůže být rozumovými důvody ani vyvrácena.“ Filozofie by tedy podle Tomáše neměla nic obhajovat, ale jen vyvracet argumenty proti víře. Anselmův důkaz byl ale zpochybněn, a tak musel Tomáš vymyslet nové. Přišel rovnou s pěti:
VPŘED
Další v pořadí je renesanční filozofie.Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.