Ústava (konstituce) je právní akt nejvyšší právní síly, upravující principy určitého státu, organizaci veřejné moci, územní samosprávu a základní práva a svobody občanů. Ústavu mají všechny právní a demokratické státy (takže i ČR). Je přijímána a schválena parlamentem nebo referendem občanů, a pokud ne, jde o tzv. ústavu „oktrojovanou“ (vnucenou).
Dubnová ústava z roku 1848 (Pillersdorfova) nikdy nevstoupila v platnost, březnová ústava z roku 1849 (Stadionova) také nebyla nikdy realizována. Nikdy neplatily, ale formálně byly přijaty, takže se musely i zrušit – k tomu došlo v rámci Silvestrovských patentů dne 31.12.1851. Vrátil se absolutismus Alexandera Bacha. Něco ústavního ale i v absolutismu zůstalo, třeba rovnost před zákonem nebo zrušení poddanství.
Říjnovým diplomem (1860) slíbil František Josef I. zavedení parlamentarismu. Podle tohoto slibu byla roku 1861 přijata únorová (Schmerlingova) ústava, díky které se Rakouské císařství změnilo na konstituční monarchii a byl zřízen zákonodárný sbor (parlament), tzv. Říšská rada. Ta se dělila na dvě komory:
Moc demokratické to nebylo, protože vláda mohla přijmout zákon i bez souhlasu parlamentu.
Co se voleb týče, fungovalo nerovné volební právo, protože váha hlasu záležela na příjmu z daní a majetku. Voliči byli navíc rozděleni do různě početných kurií (velkostatkářská, obchodní městská, obchodní komorní, obchodní venkovská, později i kurie všeobecná), z nichž ale každá volila stejný počet poslanců, takže jeden mandát vycházel na pár desítek velkostatkářů, a jiný na několik tisíc venkovanů. Tomu se říkalo „kuriový parlamentarismus“.
Rakousko-Uhersko se změnilo na konfederaci Rakouska a Uherska (společného měly jen panovníka, finance a armádu) a prosincová ústava z roku 1867 pak platila jen v Předlitavsku (Rakousku), Uhry měly svou vlastní ústavu. Vláda byla odpovědná zákonodárné moci (parlamentu) a jmenována císařem. Poslanci měli imunitu (nemohli být stíháni z politických důvodů) a mohli interpelovat vládu (ptát se jí, vláda pak musela do 30 dní odpovědět).
Od roku 1896 mohli volit všichni muži nad 24 let, čímž vznikla ta zmiňovaná všeobecná kurie. V roce 1907 pak bylo zavedeno všeobecné volební právo pro muže, zrušen nespravedlivý kuriový systém, volby už byly všeobecné, rovné, přímé a tajné. Právo volit měli muži od 24 let, právo být volen pak od 30 let. Ženy u nás mohly volit až od roku 1918.
Dne 28.10.1918 vyhlásil Národní výbor Zákon o zřízení samostatného státu Československého (válka skončila až 11.11.). Téhož roku byla vydána Prozatímní ústava (nevydal ji parlament, takže nemohla být plnohodnotná). Provizorní armáda se složila ze Sokolů, protože ta státní byla na frontách. Novým státem měla být demokratická republika, moc měla být rozdělena na tři nezávislé složky. Řádná ústava byla schválena parlamentem roku 1920 a její platnost vydržela až do roku 1948 (přestože jsme za druhé světové války byli Protektorát). Název Československá republika vydržel až do roku 1960, kdy jsme se změnili na ČSSR – Československou socialistickou republiku. Ale zpátky do roku 1920: náš národ musel být nazýván „československý“, protože kdyby se Slováci počítali zvlášť, bylo by jich méně než Němců.
Zákonodárnou moc dostal parlament – v první republice tzv. Národní shromáždění o dvou komorách:
Vláda měla výkonnou moc, rozhodovala sborově a byla odpovědná Národnímu shromáždění, musela získat důvěru. Prezident měl výkonnou moc, byl to občan od 35 let, volen Národním shromážděním na 7 let. Soudní moc měly nezávislé soudy a v ústavě byla zakotvena i občanská práva a svobody.
Ústavní vývoj byl přerušen v době nesvobody. Podle Mnichovské dohody z roku 1938 (podepsali ji Hitler, Mussolini, Deladier, Chamberlain) jsme museli do 10.10. odevzdat Sudety Německu. Vznikla „Druhá republika“ (oficiálně Česko-Slovensko, až do 1939, potom Protektorát Čechy a Morava). Slovensko a Podkarpatská Rus získaly autonomii v listopadu 1938. 14.3.1939 se pak Hitler domluvil se Slovenskem, aby se oddělilo na Slovenský stát a stalo se německým spojencem. Další den začalo Německo obsazovat zbytek Česka a 16. listopadu vydal Hitler Výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (tím jsme byli až do 1945). Měli jsme vlastní protektorátní vládu, ale její pravomoci byly téměř nulové. Prezident Beneš už za války z exilu z Londýna vydával Benešovy dekrety, které byly po válce roku 1946 parlamentem (Národním shromážděním) dodatečně schváleny jako ústavní. Mezi lety 1945 a 1948 bylo sice Československo obnoveno, ale neměli jsme pravicové strany a zákonodárná moc byla provázaná s výkonnou. Komunisté pomalu pracovali na převzetí moci: danili bohaté a za sucha nám poskytovali jídlo.
Od roku 1948 jsme byli lidová demokracie, 9.5.1948 byla vydána nová ústava, která formálně zachovávala některé demokratické principy (lidská práva, rozdělení moci), ale reálně to tak nefungovalo. Formálně byly zachovány i volby, k dispozici ale byla prakticky jediná strana, respektive několik stran, jejichž vedení ale bylo vyměněno a řízeno KSČ. Místo slova „národ“ se používalo spojení „(pracující) lid“.
Zákonodárnou moc mělo Národní shromáždění (300 poslanců na 6 let), na Slovensku byla Slovenská národní rada (100 poslanců, ale nebyli jsme federace). Výkonnou moc měl prezident (volený Národním shromážděním na 7 let) a vláda (odpovědná Národnímu shromáždění), na Slovensku byl Sbor pověřenců (pořád to z nás nedělá federaci)
Roku 1960 se opět změnila ústava (ta nová už si nehrála na demokracii), znak i název státu (na „Československá socialistická republika“). V ústavě byla přímo zakotvena vedoucí úloha KSČ (nadřazenost nad vším), takže komunisté vlastně museli podle zákona vládnout. V roce 1968 proběhl pokus o reformu, která by systém demokratizovala (Dubček, Smrkovský, Černík).
1.1.1969 vznikla federace ČSR a SSR. Federace má vždy dvě vlády – tou federální bylo zákonodárné Federální shromáždění o dvou komorách:
Každý národ pak měl vlastní zákonodárnou moc: Česká národní rada a Slovenská národní rada.
V listopadu 1989 začal komunistický režim upadat, z ústavy byla odstraněna vedoucí úloha KSČ. 25.11. na Letné manifestovalo 800 000 lidí pro podporu Občanského fóra a to byl konec komunismu v Československu. Název státu byl změněn na „Československá federativní republika“ (na Slovensku s pomlčkou), v dubnu 1990 na „Česká a Slovenská Federativní republika“. 16.12.1992 byla přijata Českou národní radou Ústava České republiky, platná až od 1.1.1993. Prezidenti se nemohli domluvit na federální vládě, a tak se Československo rozpadlo.
Současná ústava má preambuli = úvod, ve kterém jsou vyjádřeny základní hodnoty (jsme demokracie, chráníme lidská práva). Pak následuje 8 hlav, celkem má ústava 113 článků.
Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.