.

VRCHOLNÁ ŘECKÁ FILOZOFIE 


Po skončení válečného období ve starém Řecku začala doba blahobytu a přepychu. V 5. století př.n.l. už fungovaly soudy, kde se obhájci museli hájit sami. To vyžadovalo znalosti řečnictví, které se hojně vyučovalo.

  ZPÁTKY

Před Sókratem tu byla filozofie presokratovská.

Sofisté

„Sofisté“ byli filozofickou školou 5. stol. př.n.l. („sofistai“ je „učitel moudrosti“). Odmítali se zabývat přírodou a zaměřili se na člověka – tomu se říká „antropologický obrat“. Tito učitelé chodili od města k městu a živili se vyučováním, často právě výukou řečnictví.

PRÓTAGORÁS

Jedním ze sofistů byl Prótagorás z Abdér – vyučoval řečnictví ty, kteří potřebovali vyhrát soudní spor. Přesvědčivost obhajoby byla totiž cennější než pravda, a to i pro Prótagora. Ten tvrdil, že o každé věci lze uvést dva protikladné a zároveň pravdivé výroky. Pravda je tedy relativní a měrou všech věcí je člověk – ten hodnotí, co je a není pravda. Pravda je tudíž také subjektivní – někdo považuje tvrzení „med je sladký“ za pravdu, někdo za lež. Tyto názory se souhrnně nazývají „gnozeologický relativismus“ – objektivní a obecně platnou pravdu nelze poznat. Kromě toho uznával Prótagorás i „etický relativismus“ – objektivní dobro také neexistuje. Dobro, krása, spravedlnost i další etické problémy jsou relativní.

Prótagorás byl zprvu oblíbený, ale pak sepsal knihu, kterou začal slovy „O bozích nevím, zda jsou nebo nejsou...“, za což byl vypovězen z Athén.

GORGIÁS

Gorgiás z Leontini také žil na přelomu 5. a 4. stol. př.n.l. Dotáhl relativismus ještě dál a tvrdil, že nelze poznat vůbec nic – to je tzv. „agnosticismus“. Shrnul to do tří vět:

  1. „Nic není.“
  2. „I kdyby něco bylo, nelze to poznat.“
  3. „I kdyby bylo možné to poznat, nebylo by možné to sdělit.“

Sókratés

Sókratés žil ve druhé polovině 5. století př.n.l. Narodil se v Athénách, otec byl kameník a sochař, matka byla porodní bába. Sókratés se údajně statečně účastnil několika bojů peloponéských válek. Vzal si za ženu Xantippu a pak říkal „Dostaneš-li dobrou manželku, budeš výjimkou, dostaneš-li špatnou, budeš filozofem.“ Nesepisoval spisy, nejraději trávil čas diskuzemi a rozpravami na tržištích. Byl prý v dobré fyzické kondici, ale chodil otrhaný a bosý. Za své myšlenky byl obviněn z bezbožnosti a kažení mládeže. Odmítl nabízenou možnost útěku a přijal trest smrti – vypil odvar z bolehlavu. Většinu těchto informací máme od Sókratova žáka Platóna, který sepsal Obranu Sókratovu.

DIALEKTIKA A INDUKCE

Sókratés nesouhlasil s tím, že si sofisté nechali za filozofii platit. Cicero o Sókratovi tvrdil, že přenesl filozofii z nebe do domácností a donutil lidi přemýšlet o svém chování. Nejoblíbenější Sókratovou metodou byla „dialektika“ – vedení dialogu k dosažení pravého poznání. Největším dobrem podle něj bylo vést denně hovory o ctnosti, jejíž dosažení bylo to nejdůležitější. Ctnostný člověk by měl být moudrý, rozumný, uměřený (nežít v extrémech), spravedlivý a statečný.

Sókratés velmi často a rád vedl debaty s běžnými Athéňany, aby zjistil názory na ctnosti a aby v ostatních probudil zájem o poznání. Uvědomoval si vlastní nevědomost a nepovyšoval se nad ostatní. Metodou indukce pak z této spousty informací od Athéňanů vyvozoval obecné definice dobra, ctnosti apod. Orákulum v Delfách jednou prorokovalo, že Sókratés je nejmoudřejším člověkem, protože si jako jediný uvědomil svou nevědomost.

ETIKA PODLE SÓKRATA

Na rozdíl od sofistů věřil, že etické pojmy jsou absolutní a konkrétní, platí vždy, všude a pro všechny. Říkal si asi tohle: Jediný život hodný žití je dobrý život. Dobrý život mohu žít jen když zjistím, co je dobro. Dobro lze poznat tázáním a usuzováním. Život bez tázání je životem v nevědomosti, a tudíž bez morálky. Morálka a vědění jsou tedy vzájemně spojeny. Ctnost je vědění a zlo je nevědomost. Život, který se nezkoumá, zkrátka nestojí za to žít. Než všechno poznám, nemohu se ale vždy rozhodovat správně a žít dobrý život, takže musím spoléhat na vnitřní božský hlas „daimonion“, který se ozve, když se pokusím udělat špatné rozhodnutí. Zavařil si právě tím, že tento hlas nazval božským.

Platón

Platón byl také Athéňan, ale na rozdíl od Sókrata se narodil do vážené rodiny. „Platón“ je přezdívka ze slova „plochý“, kterou údajně získal za svůj plochý hrudník. Stal se Sókratovým nejvěrnějším žákem a studentem a po jeho popravě se rozhodl město opustit. Kousek za Athénami založil filozofickou školu a nazval ji „akademia“. Kromě filozofie se zde vyučovaly i přírodní vědy a gymnastika. Nejslavnějším žákem této školy byl Aristotelés. Nad vstupem byl nápis „Ať nevstoupí nikdo neznalý geometrie.“

PODOBENSTVÍ O JESKYNI

Platón si říkal, že když si ve snu neuvědomujeme, že nejde o realitu, tak si nemůžeme být jistí, že neexistuje něco ještě reálnějšího. Vysvětloval to na alegorii jeskyně. Představme si, že několik vězňů stráví celý život v jeskyni připoutáni ke stěně. Ve tmě nevidí sami sebe, ani nic jiného než hry stínů na stěnách. Nevidí ani zdroj světla a nevědí, že existuje něco jiného než dvojrozměrné tmavé stíny. Jeden z vězňů se jednou vyprostí a dostane se ven z jeskyně, kde zjistí, že svět je barevný, trojrozměrný a mnohem zajímavější. Zažije tzv. „šok z reality“. Rozhodne se vrátit se do jeskyně a ukázat nový reálnější svět ostatním. Když ale vleze do jeskyně, nic nevidí, spoluvězni ho považují za zkaženějšího a horšího a nic mu nevěří. Podle Platóna si zkrátka neuvědomujeme nejreálnější realitu.

DVA SVĚTY

Další otázka, kterou Platón řešil, zněla takto: Když známe několik plemen psů a jednoho dne potkáme další, nám dosud neznámé plemeno, jak je možné, že poznáme, že jde o psa? Vysvětloval to tak, že v reálném světě idejí existuje jeden předobraz psa (a každého jiného „druhu“ věcí) a všichni ostatní hmotní psi, které potkáváme v pozemském světě, jsou jen napodobeninami (kopiemi), a proto jsou méně reální. Tento „reálnější“ svět idejí je poznatelný jenom rozumem, zatímco ten pozemský vnímáme smysly. Jediná pravá jsoucna jsou ty obecné, nehmotné a neměnné předobrazy ve světě idejí – všechny možné ideje vždy byly a vždy budou. Všechny konkrétní pozemské věci jsou jen druhotné a proměnlivé – musí pro ně existovat myšlenka jako předobraz. Proto také neexistuje žádná stálá pralátka.

HIERARCHIE JSOUCNA

Některé ideje byly podle Platóna lepší než jiné – to řeší „hierarchie jsoucna“. Úplně nejlepší je idea dobra a pod ním jsou ideje abstraktních věcí (včetně negativních). Následují ideje konkrétních věcí. Konkrétní věci v pozemském světě jsou samozřejmě horší, a úplně nejhorší je umění, protože vlastně kopíruje kopie.

Další věc – jak se do nás dostane svět idejí? Člověk se skládá ze dvou částí – hmotného těla, které poznává smysly a patří k pozemskému světu, a duše, která cestuje mezi oběma světy. Před narozením přebývá duše ve světě idejí a sestoupí do člověka při narození. Všechno, co duše dosud poznala ve světě idejí, se zapomene. Člověk si pak na jednotlivé ideje vzpomíná postupně, když vidí nebo zažívá jejich pozemské verze. Pokud duše nepoznala ve světě idejí nějaký koncept, nemůže ho pak člověk poznat na zemi. Po smrti duše odchází zpátky do světa idejí.

ALEGORIE DUŠE

Duše člověka je složena ze tří částí. V přirovnání ke dvojspřeží je to rozum jakožto kočí, který ovládá zbylé dva koně: vznětlivost (strach, hněv, stud, statečnost, ...) a žádostivost (fyzické potřeby, hlad, žízeň, ...). Rozum se snaží udržet duši co nejdéle ve světě idejí, aby poznala co nejvíce idejí. Koně se naopak snaží uspokojit potřeby tím, že se dostanou na zem. Ve světě idejí totiž žízeň uspokojit nelze. Rozum v člověku sídlí v hlavě, vznětlivost v hrudníku a žádostivost v břiše. Správné zacházení s duší byla podle Platóna cestou ke čtyřem antickým ctnostem a přiřazoval k nim společenské vrstvy:


KOLOBĚH STÁTNÍCH ZŘÍZENÍ

Platón se také zabýval „koloběhem státních zřízení“. Nejlepší je prý aristokracie (vláda nejmoudřejších), v ní se ale vlády ujmou ti nejsilnější (timokracie), pak ti nejbohatší (oligarchie) a nakonec se vlády chopí prostý lid a zavládne demokracie (podle Platóna „vláda nerozumného množství lidu“). Z ní ale vždy vzejde uzurpátor a nastane nejhorší možnost – tyranie. Pak si společnost musí uvědomit, co se stalo, a dosadit k moci zpátky filozofy (aristokracie).

Aristotelés

Aristotelés pocházel ze Stageiry z rodiny dvorního lékaře Filipa Makedonského. Jako mladík nastoupil do Platónovy athénské akademie a stal se nejpilnějším žákem. Později cestoval po Malé Asii a vychovával Alexandra Velikého. Založil filozofickou školu Lykeion (odtud „lyceum“), která měla Platónově akademii konkurovat. Zabýval se především přírodou a díky Alexandrově expanzi shromáždil rozsáhlou zoologickou a botanickou sbírku. Po smrti Alexandra byl obžalován z bezbožnosti a utekl, sám ale brzy zemřel.

FORMY A INDUKCE

Aristotelés se Platónem v mnohém inspiroval, ale zároveň byl jeho největším kritikem – spousta jeho názorů a metod byla k těm Platónovým opačná. Zatímco Platón se zajímal o člověka a vysvětloval své myšlenky pomocí alegorií, Aristotelés dával přednost přírodě a nesnažil se o pochopitelná vysvětlení. Místo idejí prosazoval „formy“ – souhrny typických vlastností jsoucen. Formy nejsou podle Aristotela v žádném nadpozemském světě, všechno je reálné a formy jsou vždy součástí konkrétních jsoucen. Tyto formy jsou tedy závislé na konkrétních jsoucnech, nikoliv naopak. Jsoucna nepoznáváme díky duši a vrozenému vědění, ale díky indukci – vyvozování z opakovaného vnímání smysly. Prvního psa nepoznáme jen tak, ale o dvacátém už umíme s jistotou říct, že jde o psa, protože jsme si postupně uvědomili a zapamatovali společné vlastnosti psů a vyvodili z toho, jak zhruba vypadá forma psa.

LÁTKA A FORMA

Podle Aristotela se všechno skládá z materiální látky a nemateriální formy. Dohromady tvoří látka a forma podstatu každého jsoucna – takže jde o dualistický přístup. Třeba podstata sloupu je tvořena základním kamenem (látkou) a plánem architekta (formou). Stejně tak lidské tělo má duální podstatu – látkou je naše tělo a formou je duše. Aristotelés říkal, že „duše je účelem těla a tělo je nástrojem duše“. Nástroj se řecky řekne „organon“ a odtud vzešly termíny jako „orgány“, „organismus“ apod.

PŘÍČINY VZNIKU JSOUCEN

Dále určil Aristotelés čtyři druhy příčin, ze kterých vznikají jsoucna:


Aristotelés byl tedy přesvědčen, že každé jsoucno vzniklo za nějakým účelem.

LOGIKA

Aristotelés se pokládá za zakladatele logiky – vědy o teorii myšlení a přesném užívání jazyka. Základem úspěšného dorozumění se je „aristotelská definice“ tématu. Definice by měla vypadat tak, že pojem nejprve zařadíme do nějaké nadřazené skupiny a pak popíšeme, v čem se liší o ostatních zástupců této skupiny. Když chtěl Aristotelés definovat člověka, řekl si, že člověk patří mezi živočichy, a od ostatních živočichů se liší tím, že má rozum. „Živočich, který má rozum“ tedy stačilo k definování člověka, aby každý hned věděl, o čem je řeč. Aristotelés se pak snažil definovat a klasifikovat všechna jsoucna, a především exempláře ze své zoologickobotanické sbírky. Nejprve rozdělil jsoucna na živá a neživá. Živá jsoucna rozlišoval na živé rostliny a živé bytosti, které zahrnovaly princip boha, člověka a zvířata, přičemž bůh byl nejvýš a člověk byl výš než ostatní zvířata.

SYLOGISMUS A DEDUKCE

Sylogismus je logický postup, kterým Aristotelés vyvozoval a dokazoval pravdy. Ze dvou nebo více obecných předpokladů vzejde konkrétní závěr. Takže třeba zaprvé všichni tvorové sající mléko jsou savci, zadruhé myš je tvor, který saje mléko. Z toho plyne, že myš je savec. Nejznámější je tento sylogismus: Všichni lidé jsou smrtelní, Sókratés je člověk, proto je Sókratés smrtelný. Tomuhle postupu se říká dedukce.

Dedukce tedy spočívá v odvozování konkrétní pravdy z obecných pravd. Pokud jsme si jistí pravdivostí předpokladů, musí být pravdivý i závěr. Indukce (viz výše) je opačný proces – odvozování něčeho pravděpodobného a obecného z konkrétních pravd. Třeba z toho, že Sókratés i Platón zemřeli, mohl Aristotelés usuzovat, že filozofové jsou smrtelní. Narozdíl od dedukce ale není indukce stoprocentně spolehlivým postupem, protože si nemůžeme být jisti, že se v budoucnu třeba nenarodí nesmrtelný filozof.

ETIKA A POLITIKA PODLE ARISTOTELA

Aristotelés považoval za dobrý život zlatou střední cestu mezi duševním a tělesným rozvojem. Co se politiky týče, tvrdil Aristotelés, že člověk je zoon politikon, čili bytost společenská. Člověk je člověkem jenom ve společnosti, protože jedině tam může rozvíjet ctnosti. Existují tři funkční a vhodné formy vlády – monarchie (vláda jednotlivce ve prospěch většiny, tedy opak tyranie), aristokracie (vláda malé skupiny ve prospěch většiny, opakem je oligarchie) a politeia (vláda větší skupiny ve prospěch většiny, opakem je demokracie – vláda lůzy).

ARISTOTELOVY SPISY

Mezi nejdůležitější Aristotelovy spisy patří:


Také klasifikoval vědy na teoretické (ty hledají pravdu – třeba matematika, fyzika a filozofie), praktické (ty hledají dobro – např. ekonomie, politika, etika) a tvořivé (ty se snaží o výkon – řemesla a umění)


  VPŘED

Chronologicky následuje helénská filozofie.

Jirka

Eliška Gargulová




Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.