.

LIŠEJNÍKY 


Lišejník je dvojice jedinců v symbióze (které se také říká "lichenismus") - jde vždy o houbové vlákno a řasu nebo sinici.

Řasa (nebo sinice) umí na rozdíl od hub dělat fotosyntézu, takže může houbovému vláknu poskytovat organické látky (třeba glukózu), které fotosyntézou získá. Houba má zase v půdě dlouhá vlákna, kterými sbírá z velké plochy vodu plnou minerálních látek. Sama všechnu tu vodu nepotřebuje, a tak ji nabízí řase. Lišejníky se díky příchytným vláknům mohou přichytit na kůru stromů (i mrtvých), na kameny, na beton, na střechy apod. Dokážou takto přežít i tam, kde žádný jiný organismus nevydrží. Rostou velmi pomalu, třeba jen několik milimetrů za rok. Jsou to bioindikátory, což znamená, že jsou citlivé na znečištěné prostředí a ve znečištěném ovzduší nerostou. Především nesnáší síru a nepřežijí kyselé deště.

Stavba lišejníku

Na povrchu lišejníku je kórovitá stélka, na níž můžou vyrůstat plodnice. Pod ní je vrstva řasová, v níž se houbová vlákna proplétají mezi buňkami řasy. Další vrstva je vrstva dřeňová, která je složená už jen z houbových vláken. Pod ní už je jen vrstva příchytných vláken, takzvaných rhyzinií, díky kterým může lišejník růst i na svislých plochách.

Stélka (tělo) lišejníků může mít tři podoby:

Rozmnožování lišejníků

Lišejníky se dokážou rozmnožovat jak nepohlavně, tak pohlavně. Nepohlavně buď sorediemi (malými klubíčky řasových buněk obalených houbovými vlákny) nebo izidiemi (výrůstky na těle lišejníku, mají stejné uspořádání po vrstvách jako dospělý lišejník).

Houbová vlákna mohou tvořit plodnice, z nichž se pak meiózou uvolňují výtrusy, které odnese třeba vítr. To je pohlavní rozmnožování. Klíčící houbový výtrus ale musí někde potkat řasu nebo sinici a spolu s ní vytvořit lišejník - sám moc dlouho nepřežije.



Jirka




Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.