BOJ O INVESTITURU 

Investitura je dosazování lidí do církevních funkcí (v tomto kontextu hlavně jmenování biskupů a opatů) a ve středověku to bylo něco, po čem toužili jak císaři Svaté říše římské, tak papežové. A na přelomu jedenáctého a dvanáctého století se o to také usilovně přetahovali.

Šlechtou ovlivňovaná církev

V dobách, kdy Svaté říši římské vládli Otové (kapitola Německo a Svatá říše římská), měli toto "právo dosazovat" různí šlechtici. Ti toho ale dost zneužívali a vybírali takové biskupy, se kterými byli domluvení na tom, že šlechticům třeba zařídí církevní odpustky, budou k nim shovívavější v církevních soudech, a tak podobně. Většina církevních hodnostářů byla zkrátka "zkorumpovaná" a šlechtici měli u církve významnou protekci. Císařům i dalším panovníkům se sice ohromně líbilo takhle ovlivňovat církev, ale papežové to samozřejmě za ideální nepovažovali. Šlechtickou investituru kritizovali už od poloviny 11. století. Nesmíme ale zapomínat, že papež korunoval císaře, takže církev zase mohla zasahovat do toho, kdo bude panovníkem všech těch šlechticů.

Papežsko-císařská přestřelka

Roku 1073 kardinálové zvolili novým papežem Řehoře VII., který se pokusil ukrást šlechticům investituru sepsáním dokumentu zvaného "Dictatus papae". Podle něho měla církev právo jednak dosazovat biskupy a navíc ještě odvolávat císaře. Hned na to jmenoval papež nového milánského arcibiskupa, aniž by se ptal na názor kohokoliv z Němců. To se samozřejmě nelíbilo ani šlechticům, ani svatoříšskořímskému králi Jindřichu IV. (papež ho zatím ještě nekorunoval na císaře), jenž se rozzuřil natolik, že prohlásil Řehoře za sesazeného. Papež s reakcí dlouho neotálel a Jindřicha exkomunikoval (vyloučil z církve) a ještě na něj uvrhl klatbu - to znamenalo hlavně to, že všichni jeho leníci byli najednou osvobozeni od lenní přísahy (viz kapitolu Feudalismus).

Cesta do Canossy

S tím musel Jindřich IV. něco dělat, a tak se pěšky vydal náročnou trasou přes Alpy za papežem s žádostí o odpuštění. V lednu 1077 došel k hradu Canossa v severní Itálii, kde papež zrovna pobýval, a tři dny bosý, jen v rouchu čekal před branami, aby se mohl papeži omluvit.

Zdánlivé světské vítězství

Řehoř císaři nakonec odpustil, ale Jindřich IV. musel hned řešit další problémy - německá šlechta se bouřila a dokonce si zvolila nového krále, Jindřichovi se ale podařilo vzpoury potlačit a dostat se zpátky do čela říše. Spor o investituru však stále nebyl vyřešen, a tak Jindřich prostě a jednoduše vtrhl do Itálie, dobyl Řím, nechal zvolit nového papeže a Řehoře nechal utéct na jih na Sicílii.

Výsledný kompromis

To by se mohlo zdát jako konečné řešení celého problému, ale trvalo ještě necelých čtyřicet let, než se obě strany opravdu domluvily na kompromisu. Tím byl takzvaný Konkordát wormský, smlouva sepsaná roku 1122 v německém Wormsu. Církevní funkcionáři byli podle této dohody vybírání papežem, museli ale skládat lenní přísahu císaři, takže každý z toho měl něco a všichni byli šťastní. Důležité ale bylo, že už šlechtici nemohli tak snadno ovlivňovat složení církve, která teď byla samostatnější a plná mnohem vhodnějších představitelů.

Jirka