NĚMECKO A SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ 

Tahle kapitola není nic jiného než další etapa historie Franků. Půjde nám o Východofranckou říši, kterou získal Ludvík Němec díky Verdunské [Verdénské] smlouvě z roku 843, a která je pro nás ze všech franckých říší nejdůležitější, protože šlo o naše blízké sousedy - její území se trochu podobalo území dnešního Německa.

Rozpad kvůli Ludvíkovi

Ludvík Němec měl sice císařský titul, ale o své Německo se moc nestaral a pořádně to tam neřídil, protože většinu života strávil v Lotharingii (ptáte se, co to je? pak by to chtělo připomenout si Franckou říši). Místo něj na sebe začala moc strhávat německá hrabata a markrabata (co jsou markrabata? kapitola Francká říše ;) ). Nejen kvůli nájezdům Maďarů se musela tahle markrabata chovat zodpovědně a samostatně, na Ludvíka Němce málem zapomněla a pomalu ale jistě říši štěpila na menší útvary - nejvýraznějšími z nich bylo Bavorsko na jihu, Durynsko uprostřed a Sasko na severovýchodě, kde pro změnu neotravovali Maďaři, ale Vikingové. Bavorsko, Sasko i Durynsko jsou dnes spolkovými zeměmi Německa.

Sjednotitel Jindřich Ptáčník

Situace se změnila, když se saským vévodou v roce 912 stal Jindřich I. Ptáčník.

V českých zemích chvíli poté nastoupil na trůn sv. Václav (tehdy ještě nesvatý), který musel Jindřichovi platit poplatky za mír (viz kapitolu Český stát za Přemyslovců). Jindřichovi se také podařilo získat si autoritu některých okolních státečků, jmenovitě například Švábska, a za chvíli byli Bavoři posledními, kteří zbývali ke sjednocení celého Německa. Roku 930 se podařilo Jindřichovi porazit i Bavory, a tak vzniklo nové sjednocené Německé království.

Ota I. Veliký, který to měl vymyšlené

Po Jindřichovi nastoupil na trůn jeho syn Ota I. Veliký a tím podle některých začala "dynastie Otónů". "Velikým" byl nazýván proto, že chytrými kroky upevnil svou pozici a všem dal najevo, že on je tady králem. Udělal například čest z toho, že ho vévodové obsluhovali při jídle. Nebyl ale jen vychytralý, nýbrž i vzdělaný - domluvil se mnoha jazyky a uměl číst a psát (což stále ještě nebylo úplně běžné). Projevoval se jako oddaný křesťan, ale zároveň církev při své obrovské korunovaci na mramorovém trůnu v Cáchách trochu využil - zapojil ji do systému panovnické moci a zavedl to, že právě král dosazoval některé církevní hodnostáře, čímž měl v rukou moc světskou i církevní, a to nikdy moc nedělalo dobrotu.

Ota bojoval s různými skupinami Slovanů, ale nakonec se s nimi spíš spojil a roku 955 porazil Maďary na řece Lechu za pomoci oddílu Boleslava I. (viz kapitolu Český stát za Přemyslovců)

(Svatá) říše římská

V Římě se touhle dobou nedařilo papežskému systému - papeže jmenovaly bohaté šlechtické rody, ke kterým se pak papež logicky musel chovat trochu jinak než k ostatním rodům. A to se taky trochu vymyká křesťanství. Roku 962 proto tehdejší papež Jan XII. požádal Otu, aby v Římě zakročil a tyto praktiky ukončil. Ještě téhož roku Ota do Říma přijel a situaci zachránil, za což mu Jan XII. nasadil císařskou korunu. Od této chvíle byl Ota I. císařem Svaté říše římské (tehdy se jí říkalo jen Říše římská), která vydrží ještě několik století a její součástí budou v budoucnu i české země. Ale jakže vlastně Ota to papežství zachránil? Vymyslel funkci kardinálů, kteří nedělali nic než schůze, na kterých právě společně volili papeže.

Vznikem Svaté říše římské se objevila idea sjednocení Evropy na základě křesťanství. Překážkou byli Italové, kterým se tenhle nápad nelíbil, a nepřesvědčily je ani četné Otovy nájezdy.

Ota II., kterého to nebavilo

Roku 973 ale Ota I. umírá a nahrazuje ho jeho syn Ota II., kterého jeho tatínek nechal jmenovat budoucím králem a císařem pro jistotu už v šesti letech. Už od útlého věku byl Ota II. na tuhle funkci připravován a v sedmnácti byl kvůli míru s Byzantskou říší oženěn s byzantskou princeznou jménem Theofano, jenže jakmile se dostal na trůn, zjistil, že ho to nebaví. Jediná politika, která ho zajímala, byla snaha o vytlačení arabských muslimů z jihu Itálie. Arabové ale v roce 982 nad Otou zvítězili a už o rok později tento původně nadějný císař zemřel v Itálii na úplavici.

Jelikož jeho synovi Otovi III. byly jen 3 roky, k faktické moci se dostala právě Theofano, ze které se vyklubala vládkyně mnohem lepší, než jakým byl její manžel. Malého Oty III. se brzy poté chopil Jindřich Svárlivý - Bavor, který si myslel, že se s tímto rukojmím dostane na trůn. Jindřich ale nepočítal se spoustou velmožů, kteří se proti jeho strategickému tahu postavili a donutili ho malého Otu vydat.

Ota III., který se snažil

Tento chlapec se stal císařem, když mu bylo šestnáct let, takže v roce 996. Na výzvu papeže Jana XV. se Ota III. vydal do Říma, aby opět zachránil papežství. Než tam ale dorazil, papež zemřel, a tak Ota na jeho místo pohotově dosadil svého zpovědníka Bruna. Papež Bruno by neznělo moc dobře, a tak dostal první neitalský papež papežské jméno Řehoř V. Když to byli takoví kamarádi, není s podivem, že Řehoř korunoval Otu III. císařem.

Císařský titul se tedy očividně nedědil. Všichni vládci, kteří chtěli panovat s tímto titulem, museli být nejprve frankfurtskou šlechtou korunováni na krále a pak absolvovat korunovační jízdu do Říma, což rozhodně nebyla levná záležitost. Titul císaře pak udělil papež, tak jako v případě Oty I. i III.

Ota III. pak v obnovování západořímského impéria pokračoval, ale když se pokusil přesunout hlavní město do Říma, Němci mu to nechtěli dovolit. V roce 1000 se od Svaté říše osamostatnilo i Polsko tím, že si po vzoru Přemyslovců nechalo založit vlastní arcibiskupství. Pak se ale Ota III. nějak nedohodl s papežem Silvestrem II., a když roku 1002 zemřel během čekání na svou byzantskou snoubenku, plán na obnovu impéria nadobro upadl.

Jirka