ČESKÝ STÁT ZA PŘEMYSLOVCŮ 

V době Velké Moravy byly její součástí i Čechy, a když pak byla Morava vyvrácena, centrum dění se přesunulo právě sem. Vlády se tak nějak chopil rod Přemyslovců z kmene Čechů (to jsou ti kolem Prahy), protože jich bylo ze všech nejvíc.

První doložení Přemyslovci

O prvním doloženém (!) Přemyslovci Bořivoji I. jsme už slyšeli - nechal se i s manželkou Ludmilou pokřtít, když na Velkou Moravu přišli Konstantin a Metoděj - takže tady se nám historie Čech a Moravy ještě prolíná. Centrem Čech byl za Bořivojovy vlády nejprve Levý Hradec (to jsou dnešní Roztoky u Prahy), pak ale bylo přesídleno do samotné Prahy, kde nechal Bořivoj zbudovat Pražský hrad. Po jeho smrti byli Přemyslovci ještě asi na čtyři roky přerušeni Svatoplukem z Velké Moravy, ale pak už tu zůstali na staletí.

Jedním z Bořivojových synů byl Spytihněv, který nastoupil na trůn po Svatoplukovi, dalším byl Vratislav, který se vlády ujal záhy po bratrovi. To už začalo desáté století.

Ženský spor kolem Vratislava

Vratislav I. si za manželku vzal Drahomíru ze Stodor, ale své syny nechal vychovávat svou matkou Ludmilou, která je vedla ke křesťanství a dala je na školu v Budči (což bylo u dnešního Kladna). Tito synové - Václav, Boleslav a Spytihněv - tak uměli číst a psát, a to i latinsky. To se moc nelíbilo Drahomíře, která se nepohodla s Ludmilou i v další věci: v Německu se zrovna hádali Bavoři se Sasy, kdo zabere a sjednotí celé Německo, a každá žena podporovala jinou stranu (Drahomíra podporovala Bavory, protože Sasové válčili se Stodorany, což byl kmen, odkud Drahomíra pocházela). Navíc právě zemřel Vratislav a jeho syn byl zatím příliš malý, a tak se musely dohodnout, kdo zemi povede. Tenhle ženský spor vyústil ve vraždu. Ludmila byla roku 921 uškrcena švédskými Vikingy na hradišti Tetín západně od Prahy.

Svatý Václav

Vratislavův syn Václav se konečně dostal na trůn rok po vraždě, tedy 922. Nejdřív ze všeho porazil nějakého Zličana Radslava z Kouřimi, čímž rozšířil území Přemyslovců kousek ke Kolínu. Němci mezitím vyřešili to sjednocování, podařilo se to Sasovi Jindřichu Ptáčníkovi, což ale znamená, že teď se společnými silami mohlo Německo vrhnout na kohokoliv, kdo mu stál v cestě - a to jsme bohužel byli my. Jindřich Ptáčník oblehl Pražský hrad a za to, že nás nechal na pokoji, požadoval 500 hřiven stříbra a 120 volů ročně.

Václav podporoval církev, jelikož mu křesťanství přišlo nejen správné, ale i výhodné. Založil proto mnoho kostelů, vykupoval otroky (určené na prodej orientálním kupcům) na pražském trhu a pouštěl je na svobodu a podle jedné pololegendy dokonce přenechal svou manželku sokovi, místo toho, aby ji nechal ukamenovat, což byl tehdy běžný trest za nevěru. Byl to tedy schopný vůdce i diplomat, který se domluvil i s Jindřichem Ptáčníkem, nikoliv už však s vlastním bratrem. Jeho bratr Boleslav byl proti placení tributu (poplatku za mír) a později se synem Jindřicha Ptáčníka sám válčil. I tento spor dvou bratří skončil smrtelně. Boleslav pozval Václava k sobě do Boleslavi (proč se tak asi jmenuje?) a cestou na mši Boleslavovi kumpáni Václava ubodali. Václav se stal symbolem české státnosti, patronem českých zemí, a už v 10. století byl spolu s Ludmilou také svatořečen.

Boleslav I. vraždící, vzdorující, válčící a vysílající

Na trůn nastoupil bratrovrah Boleslav I., zvaný "Ukrutný", a hned odmítl placení tributu, což vyústilo v patnáctiletou válku s Otou I., synem Jindřicha Ptáčníka. Nakonec proti východním Němcům prohrál, ale neskončilo to pohlcením nebo porobením, spíše jsme se stali spojenci. Za vše mluví porážka Maďarů na řece Lechu roku 955, kde byli Maďaři konečně zpacifikováni. A kým? Boleslavem a Otou I. společně. Od Maďarů máme od té doby pokoj, protože si založili vlastní Uherský stát (viz kapitola Velká Morava). Navíc se Boleslav zmocnil Moravy včetně kousku dnešního jižního Polska, takže další zisk pro Čechy.

Boleslav pak také rozdělil zemi na tzv. "hradský systém" - v každém obvodu stál alespoň jeden hrad, jehož kastelán měl na starost vybírání daní a v době války i shromažďování armády. Daně už se mohly vybírat i v prvních vlastních mincích - takzvaných pražských denárech, které nechal Boleslav razit. Brakteáty byly zajímavé tím, že měly jen avers (přední stranu), na reversu byly prázdné.

Nejbližšího biskupa jsme měli v Řeznu, a ten byl navíc ještě podřazený arcibiskupovi v Mohuči. Boleslava napadlo, že bychom mohli naší církvi pomoci, kdybychom měli vlastní biskupství, a tak vyslal poselství do Říma. Mezi posly byla mimochodem i jeho dcera Mlada.

Boleslav II. Pobožný

Poslové, kteří šli za papežem pro biskupství, se vrátili až za dalšího Boleslava - Boleslava II. "Pobožného". Papež s návrhem souhlasil a v Praze tak roku 973 vzniklo biskupství, prvním biskupem byl Dětmar. Navíc Čechy dostaly od papeže i povolení ke stavbě prvního ženského kláštera (dnešní sv. Jiří na Pražském hradě), jehož první abatyší se stala právě Mlada. Sestra Boleslava II., Doubravka Přemyslovna, si pak vzala za muže polského Piastovce Měška I. (viz Polský stát v kapitole Velká Morava), čímž jsme tak trochu pomohli Polsku k pokřesťanštění, protože to do té doby byli pohani.

Slavníkovci a přeživší Vojtěch

Aby to nevypadalo, že neměli Přemyslovci na našem území konkurenci: kolem Libice nad Cidlinou (na půli cesty mezi Prahou a Hradcem Králové) žili byli Slavníkovci. Ovládali východní a jižní Čechy a měli i vlastní mince. Jeden z nich, Vojtěch, se roku 982 stal druhým biskupem a mimo to vstoupil do Clunijského hnutí, které chtělo očistit církev od světství. Jednou byla nějaká obviněná žena pronásledována, a nakonec zabita v kostele, kam se schovala. Vojtěchovi přišlo, že zabíjení v kostele není přijatelné, a tak se vydal do Říma a vrátil se se skupinou biskupů, se kterými založil první mužský klášter - Břevnovský klášter v Praze.

Zpátky ke Slavníkovcům - byli to přirození rivalové a nepřátelé Přemyslovců, a tak bylo všem jasné, že vedle sebe tyto rody nevydrží žít věčně bez konfliktů. Roku 995 vtrhl Boleslav Pobožný do Libice, dobyl ji a Slavníkovce vyvraždil. Vojtěch, který byl tou dobou v polském Hnězdnu, byl údajně jedním z jen dvou přeživších Slavníkovců. Později podnikl misijní cestu za pruskými pohany, kteří ho ale roku 997 zabili za povalení nějaké tamní sochy. Jeho ostatky pak prý vykoupil Polák Boleslav Chrabrý (syn Měška I. a Doubravky, jejichž sňatek jsme zmiňovali) za stejnou váhu zlata a Vojtěch byl také prohlášen za svatého.

A aby těch Boleslavů nebylo málo

Třetímu českému Boleslavovi, který vládl od roku 999, bylo přezdíváno "Ryšavý". Nedostatek svých schopností si kompenzoval krutostí, s jakou se zbavoval svých nepřátel a s jakou vyhnal své bratry Jaromíra a Oldřicha. Špatného vládce v něm poznali i velmoži Vršovci, kteří proti němu povstali s podporou Polska, což už bylo touhle dobou království. Boleslav Chrabrý (též Smělý) totiž dostal královský titul od východofranckého císaře Oty III. (mimo jiné i za to, že vykoupil Vojtěchovy ostatky). Po smrti tohoto Oty III. vycítil Boleslav Chrabrý příležitost, a tak nám "pomohl" tím, že na náš trůn roku 1002 dosadil notorického alkoholika jménem Vladivoj, který přislíbil věrnost Jindřichu II., císaři Svaté říše římské (což byla vlastně Východofrancká říše) a pak se do roka upil k smrti. Jindřich II. za ten slib Vladivojovi "udělil Čechy v léno", ale co to pro nás znamenalo? Češi museli pomáhat Svaté říši římské v bojích a jejich císař musel vždy odsouhlasit českého krále.

Na trůn se na moment vrátil náš Boleslav III. Ryšavý, kterého ale Boleslav Chrabrý brzy uvěznil za vyvraždění Vršovců, protože ti přece byli s Boleslavem Chrabrým kamarádi. Chvíli nám tak vládl Polák Boleslav Chrabrý, dokud ho v roce 1004 nevypudili vyhnaní bratři Jaromír a Oldřich. Přes deset vládl Jaromír, ale pak ho Oldřich sesadil a jeho trůn si vzal. Nejprve měl urozenou německou manželku Jutu, ale ta mu neporodila potomka, takže ji vyměnil za neurozenou vesničanku Boženu (odtud Oldřich a Božena). Také podruhé a naposledy připojil k českému státu Moravu, kterou vzal Polákům a svěřil ji svému nemanželskému synovi Břetislavovi. Ten si za manželku vybral Jitku z Babenberka, kterou ale nejprve musel unést z německého kláštera ve Schweinfurtu (česky "ve Svinibrodě"). Čechy čekaly od Němců nějakou nevraživou reakci, žádná ale naštěstí nepřicházela.

Jirka