PRVNÍ ČEŠTÍ KRÁLOVÉ 

Když kníže Oldřich v roce 1035 zemřel, jeho bratr Jaromír se rozhodl přenechat trůn Břetislavovi.

Úžasný Břetislav a synové

Břetislav I. se ukázal jako docela schopný panovník, dokonce se mu přezdívalo "český Achilles". Když v Polsku vymřel vládnoucí rod Piastovců, Břetislav v tom hned spatřil příležitost, jak Polákům sebrat ostatky sv. Vojtěcha (o tom v kapitole Český stát za Přemyslovců) a nebo rovnou celé město, kde byly uloženy. Vyhlásil tedy Polsku válku, ukořistil Slezsko a vydal se do Hnězdna, kde ostatky našeho světce tři dny slavnostně vyzvedával, aby je pak mohl uložit ve Svatém Vítu. Aby si svým odvážným počínáním nerozhněval církev, vydal rychle tzv. "Hnězdenská dekreta", která nařizovala monogamii, víru v jediného boha, nedotknutelnost církve a tak podobně.

Novému německému císaři Jindřichu III. se ale zásah do Polska a vůbec celé to rostoucí Česko vůbec nelíbily a tak požádal Břetislava, aby celou polskou kořist odevzdal. Břetislav samozřejmě nesouhlasil a Jindřich odpověděl útokem. První vlnu Němců zastavil Břetislav v bitvě u Brůdků a druhá vlna, která se blížila podél Labe, se nakonec sama stáhla. Jindřich se ale nehodlal tak jednoduše vzdát a tak roku 1041 udeřil znovu - tentokrát se mu povedlo oblehnout Prahu a donutit Břetislava žadonit o odpuštění. Nakonec se ale oba protivníci spřátelili.

Břetislav také zavedl "seniorát" - tedy pravidlo, že trůn patří vždy nejstaršímu synovi. Břetislav měl mužských potomků hned pět - nejstarší Spytihněv měl tedy slíbené nástupnictví, Jaromír se měl stát pražským biskupem a aby to nebylo ostatním líto, vytvořil Břetislav na Moravě tři údělná knížectví: olomoucký úděl pro Vratislava, brněnský pro Konráda a znojemský pro Otu.

Spytihněv II. vládl počínaje rokem 1055. Podporoval latinu v náboženských obřadech a staroslověnskou liturgii úplně vyvrátil i v Sázavském klášteře, kde se držela nejdéle. Mnichy vyhnal, knihy zničil a přivedl sem benediktíny z Břevnovského kláštera. A také nechal přebudovat kostel sv. Víta na baziliku.

První český král

Roku 1061 vystřídal Spytihněva jeho bratr Vratislav II., jenž pomáhal císaři Jindřichovi v boji o investituru. Jindřich mu za odměnu daroval Budyšín a Zhořelec (dosud německá území hned za severními hranicemi Čech) a nedědičný královský titul. Vratislav se tak stal prvním českým králem, na nějakou dobu ale také posledním. Číslovku za svým jménem si teď mohl změnit ze dvojky na jedničku, aby si to jeho prvenství všichni uvědomovali - v jedné osobě se tedy skrýval kníže Vratislav II. a král Vratislav I. Založil kapitulu na Vyšehradě a nechal zřídit biskupství v Olomouci, čímž trochu omezil vliv svého bratra Jaromíra, pražského biskupa.

Také se rozhodl ignorovat Břetislavův seniorát a dosadit na trůn svého syna, přestože na Moravě existovali starší adepti na trůn. To rozpoutalo dlouhé soupeření mezi pražskými a moravskými Přemyslovci a rychlé a chaotické střídání knížat. Některá si k tomu nechala svou pozici pro jistotu potvrzovat u německého císaře, čímž ale český stát trochu ztrácel na suverenitě.

Obránce Soběslav

V roce 1125 chaos trochu ustal, vojenská družina dosadila na knížecí trůn posledního Vratislavova syna, Soběslava I. S tím ale nesouhlasil Němec Lothar, který by v čele českých zemí raději viděl olomouckého Otu. Vytáhl proto do Čech a v roce 1126 se střetl se Soběslavem v bitvě u severočeského Chlumce. K údivu všech Soběslav útok odrazil a Lothara zajal - na památku tohoto vítězství byla postavena rotunda sv Jiří na Řípu. Soběslav stále sídlil na Vyšehradě, ale nechal stavět spousty obranných hradů a opevnit Pražský hrad.

Druhý český král se skoro dědičným titulem

Jako dalšího panovníka si šlechta prosadila Vladislava II. Vládl mezi lety 1140 a 1172 a šlechtu brzy přestal poslouchat, pročež proti němu zaútočila. Na trůně se Vladislav udržel vlastně jen díky švagrovi, německému císaři Konrádovi. Svou moc Vladislav upevňoval dobrými vztahy s církví - zúčastnil se druhé křížové výpravy a stavěl kláštery (premonstrátské na Strahově a v Doksanech a cisterciácký např. v Plasech). Tou dobou se začala nebezpečně osamostatňovat severní Itálie a bylo proto zorganizováno mezinárodní tažení k napravení tohoto problému. Zúčastnili se i Češi, nalezli praktický brod přes místní řeku a dobyli Miláno. Nový německý císař Fridrich Barbarossa za to roku 1158 povýšil Vladislava na krále a tentokrát dokonce přislíbil, že se bude královský titul dědit. Sliby - chyby, nestalo se. Čechy také dostaly nový erb - stříbrného lva na červeném poli (do té doby jsme používali stříbrnou orlici na zlatém poli). V roce 1172 ale Vladislav rezignoval ve prospěch svého syna Bedřicha.

Německo-přemyslovská přetahovaná

A začala další tahanice o knížecí trůn. Císař Fridrich Barbarossa sesadil Bedřicha a nahradil ho Soběslavem (nikoliv tím, o kterém se mluví o dva odstavce výše, nýbrž jeho synem). Nezeptal se ale na názor šlechty, která se honem postarala o to, aby se Bedřich k vládě vrátil. To si Barbarossa nenechal líbit a zkusil prosadit nového kandidáta na novou pozici - Konráda Otu jako markraběte moravského. Morava přestala podléhat Praze a stala se přímo lénem Svaté říše římské. To už ale přestala Přemyslovce tahle přetahovaná bavit a tak se sešli s Konrádem ve Kníně, aby se dohodli. Konrád uznal svrchovanost Prahy nad Moravou a mohl se za to stát knížetem po Bedřichovi smrti.

Konrád vládl jako české kníže jen dva roky, což mu stačilo k sepsání takzvaných "statut Konráda Oty" - listiny, která potvrzovala, že se šlechtická léna dědí z otců na syny. Byla to sice už běžná praxe, ale rozhodně neškodilo zakotvit to do zákona. Když Konrád zemřel, přišli v úvahu dva přemyslovští následníci, oba synové Vladislava II. - Vladislav Jindřich a Přemysl Otakar. Psal se rok 1197, když se první zmiňovaný dobrovolně (a kupodivu bez jakýchkoliv intrik nebo záludností) vzdal knížecího stolce a chopil se funkce moravského markraběte. Pražský trůn tak připadl Přemyslu Otakaru I.

Jirka