POSLEDNÍ PŘEMYSLOVCI 

"Posledních Přemyslovců" bylo pět a všichni to byli králové. Vládli teď už relativně rozkvetlému a prestižnímu českému státu a dařilo se jim držet ho na pozici středoevropské mocnosti.

Vypočítavý Přemysl Otakar I.

Nejprve se podíváme na manželky a potomky Přemysla Otakara prvního. Ten totiž nejprve žil s Adlétou Míšeňskou, s níž měl čtyři děti. Svého tehdy jediného syna Přemysl nepochopitelně zavrhl a z jedné z dcer se stala dánská královna Markéta. Druhé manželce - Konstancii Uherské - se narodilo asi devět dětí, mezi nimiž byla i svatá Anežka Česká (podporovatelka Františkánů a zakladatelka kláštera Na Františku) a Přemyslův následník - Václav I.

Ale zpátky k Přemyslovi. Když v Německu zuřil boj o královský (a císařský) trůn, Přemysl hbitě přebíhal z jedné strany na druhou, tak jak se to zrovna hodilo. Právoplatným dědicem německé koruny byl Filip Švábský, ale papež Inocenc III. navrhl Otu Brunšvického. Přemysl stál nejprve za Filipem, za což dostal titul českého krále, ale pak se postavil po bok papeže, který slíbil, že zařídí dědičnost české královské koruny. Přemyslovci tak podporovali Otu a když papež přišel s novým kandidátem, Fridrichem II. Štaufským, samozřejmě s tím souhlasili.

Zlatá bula sicilská!

Vyplatilo se - Fridrich II. vystavil Přemyslu Otakarovi roku 1212 takzvanou "zlatou bulu sicilskou". Podle této buly byly české země jakoby nezávislou součástí Svaté říše a svého krále si mohli Češi vybrat sami, císař to pak jen formálně potvrdil a nechal si od nového krále přísahat věrnost. Český král pak musel posílat 300 jezdců do každého císařského korunovačního průvodu nebo se vyplatit 300 hřivnami stříbra. Bula také říkala, že mají čeští králové právo dosazovat biskupy a faráře, což ale odporovalo wormskému konkordátu (viz Boj o investituru). Přemysl Otakar I. se ale nakonec dohodl s pražským biskupem Ondřejem, konkordát potvrdil a této dosazovací pravomoci se vzdal.

Aby se královští potomci o trůn nehádali, určil Přemysl jednoznačnou "primogenituru" - první syn bude králem, ten druhý případně moravským markrabětem. Už sám Přemysl ale tento postup nemohl dodržet, protože svého nejstaršího syna přece vyhnal.

Druhorozený Václav

Vládu tak musel převzít druhorozený syn - Václav I., přezdívaný "Jednooký", který na trůn usedl po smrti svého otce v roce 1230. Václav se sice spíše než o stát zajímal o zábavu a lov, ale když ho bylo potřeba, nezklamal. Kupříkladu v roce 1241, kdy do Evropy vtrhli mongolští Tataři a přes Ukrajinu a jižní Polsko se řítili do Čech. Podařilo se jim sice ještě porazit slezská knížata v bitvě u Lehnice, ale obsadit Olomouc už nestihli. Václav toto město ubránil a Tatary tak vlastně odklonil do Maďarska. Také se pohádal se svým synem Přemyslem a chvíli ho dokonce věznil, ale nakonec se oba usmířili a vládli tak trochu společně.

Obrovská země Přemysla Otakara II.

Když Václav roku 1253 zemřel, královskou korunu převzal Přemysl Otakar II., později zvaný "král železný a zlatý". Tou dobou už kromě Moravy ovládal i Horní a Dolní Rakousy (dnešní severní Rakousko včetně Linze a Vídně), protože se v roce 1252 oženil s Markétou Babenberskou. Mužští Babenberkové totiž nedávno vymřeli a pětileté bezvládí se Rakušané rozhodli ukončit právě takhle. Na Rakousy ale měli zálusk i Maďaři v Uhrách a tak se Přemysl nevyhnul válce. V roce 1260 díky své obrněné jízdě vyhrál nad Maďarem Bélou IV. u Kressenbrunnu a získal tak navíc ještě Štýrsko (dnešní jihovýchodní Rakousko). Bélovu vnučku Kunhutu si později vzal za ženu. Z rakouského dědictví získal v roce 1269 Přemysl ještě Korutany (jižní Rakousko) a Kraňsko (část Slovinska), takže teď ovládal území od Krkonoš po Jadran. K tomu všemu ještě obsadil Chebsko a spolu s Řádem německých rytířů uspořádal křížovou výpravu do pohanského Pruska u Baltského moře, kde založil město Královec, dnešní ruský Kaliningrad.

Panovačnost předchází pád

Šlechta si představovala krále jako prvního mezi sobě rovnými, ale Přemysl se podle toho moc nechoval, nad šlechtu se povyšoval a často rozhodoval o ní bez ní. Tak třeba zakládal města na šlechtických územích - České Budějovice nechal vystavět uprostřed kraje Rožmberků. Kromě měst zakládal i hrady (kupř. Bezděz a Zvíkov) a kláštery (např. ten ve Vyšším Brodě). Tím si samozřejmě ze šlechticů dělal nepřátele a to se mu vymstilo.

Když roku 1273 kurfiřti bez Přemysla zvolili za krále Rudolfa Habsburského, Přemysl se naštval a jako urážku poslal Rudolfovi žebráckou mošnu. Rudolf odpověděl stručně a jasně - sebral Přemyslovi rakouská území. Střet se postupně stupňoval a bývalo by došlo k bitvě, kdyby měl Přemysl někoho, kdo by byl ochoten na jeho straně bojovat. České šlechtické rody odmítaly poskytnout panovačnému a sobeckému králi svá vojska a Přemysl se tak musel ve Vídni před Rudolfem vzdát a přísahat mu věrnost. Po návratu nechal Přemysl všechny šlechtické zrádce popravit a sehnal si novou armádu, se kterou se znovu postavil Rudolfovi v bitvě na Moravském poli (u Suchých Krut) v Dolních Rakousech roku 1278. Přemysl na bitevním poli padl a Rakouska se tak na půl tisíciletí zmocnili Habsburkové.

Několik Nepřemyslovců

Novým českým králem se měl stát Václav II., ale tomu bylo sotva sedm let. Vláda proto byla svěřena Přemyslovu synovci, Otovi Braniborskému, jehož pětileté vládě plné chaosu se říká "zlá léta". V roce 1283 se naštěstí podařilo šlechtě Otu vyhnat a do čela země postavit Záviše z Falkenštejna z rodu Vítkovců, nového partnera Václavovy matky. S vládou mu pomáhala jeho choť Kunhuta, původně manželka Přemysla Otakara II. Tento pár ale na trůně moc dlouho nepobyl, Václav rychle vyrostl, zajal Záviše a začal hrozit všem jihočeským Vítkovcům - pokud se nevzdají svých hradů, Záviše prý popraví. Hluboká nad Vltavou se odmítla poddat a tak byl právě pod tímto hradem Záviš z Falkenštějna sťat.

Druhá koruna pro druhého Václava

Na Rakousko Václav II. úplně rezignoval a zaměřil se místo toho na Polsko. Měl po ruce zkušeného diplomata, který mu se severovýchodní expanzí pomáhal, a v roce 1300 už si mohl na hlavu posadit polskou královskou korunu. Krátce na to vymřeli v Uhrách Arpádovci a uherští šlechtici by nejraději udělali z Václava i uherského krále. Protože ale vytušili, že by se to nelíbilo císaři, nabídli uherskou korunu až Václavovu synovi. Další ukázkou rostoucího vlivu Přemyslovců byly Václavovy "pražské groše" - mince ražené ze stříbra z nově nalezeného ložiska u Kutné Hory, které se rychle staly hlavním středoevropským platidlem.

Německým císařům se nikdy nelíbilo, když začalo Česko takhle rychle prosperovat, a Albrecht Habsburský nebyl výjimkou. Domluvil se s nějakými Poláky a uherským následníkem trůnu a v roce 1304 společně oblehli Kutnou Horu. Tamní obyvatelé (i přestože to už také byli z velké části Němci) ale zřejmě nalili do blízkého potoka nějaké jedovaté látky a v nepřátelském vojsku se nebezpečně rozšířila úplavice. Albrechtovi nezbylo než ustoupit. Do roka však zemřel i Václav II., příčinou byla tuberkulóza.

Třetí koruna pro třetího Václava

Václav III. tedy po tatínkovi zdědil českou a polskou korunu a dostal i slíbený trůn uherský. Moc toho ale nestihl, protože byl v Olomouci 4. srpna 1306 v pouhých šestnácti letech záhadně zavražděn. Možná v tom měla prsty česká šlechta, možná Habsburkové a možná snad Polák jménem Vladislav I. Lokýtek, který se pak stal novým polským králem a jehož vzpoury musel Václav III. několikrát potlačovat. Jediným potomkem byla nemanželská dcera Anežka, větev Přemyslovců tak vymřela po meči.

Jirka