LUCEMBURKOVÉ 

Mužští Přemyslovci roku 1306 vymřeli a to samozřejmě spustilo tahanici o trůn. Šlechta zvolila Jindřicha Korutanského, což byl manžel Anny, sestry Václava III. Německý císař Albrecht Habsburský by ale raději na českém trůně viděl svého syna Rudolfa, a tak vyhlásil české země "uprázdněným lénem", nad nímž mohl libovolně rozhodovat.

Čtyři roky mezi Přemyslovci a Lucemburky

Rudolf Habsburský tak mohl neohroženě shromáždit armádu, vytáhnout do Čech, vzít si Elišku Rejčku - vdovu po Václavu II., uplatit část šlechty, vyhnat Jindřicha a stát se králem. Přestože měl teď skoro neomezenou moc, žil nesmírně prostě a začalo se mu proto říkat "král kaše". Při obléhání Horažďovic, které stále odmítaly Rudolfa uznat, král nečekaně zemřel a na trůn se tak vrátil Jindřich Korutanský. Brzy se však zjistilo, že to je panovník neschopný a i šlechta ho přestala mít ráda.

Svízelnou situaci se pokusil rozřešit šlechtic Jindřich z Lipé zorganizováním šlechtického setkání v Kutné Hoře. Kutnohorští ale všechny šlechtice zajali a začali si klást podmínky. Chtěli, aby českého krále vybral nový císař Jindřich VII. Lucemburský. Ten nabídl svého syna Jana a provdal ho za druhou sestru Václava III., Elišku Přemyslovnu. Pražanům se to nelíbilo a zavřeli před Janem Lucemburským brány města, ale akční pražští řezníci Jana vpustili dovnitř a dostali za to lva do erbu.

Král cizinec

Janu Lucemburskému bylo v době jeho nástupu na trůn (v roce 1310) teprve 14 let a šlechta z toho nebyla zrovna dvakrát šťastná. Janovi se ale podařilo ještě téhož roku udobřit si ji potvrzením takzvaných "inauguračních diplomů", které přesně a jasně vymezovaly práva šlechticů a omezovaly královskou moc:

1. nejvyšší zemské úřady nyní byly přístupné jen Čechům a Moravanům
2. král nemohl požadovat po šlechtě pravidelné daně - vypsat je směl jen na svatební věno svých dcer nebo při napadení země
3. šlechta musela poskytnout vojsko jen při napadení státu a účast na zahraničních taženích byla dobrovolná, pokud se ale šlechtic zapojil, král mu vše proplácel

Jan Lucemburský jakožto výtečný diplomat trávil většinu času v cizině, za což si vysloužil přezdívku "král cizinec". Díky němu se Čechy rozrostly o Chebsko, Horní Lužici a část Slezska a také přišly k pěknému balíku peněz, když se Jan Lucemburský vzdal Polska ve prospěch Kazimíra III. Po nějakou dobu ovládal Jan kromě Lucemburska i kousky severní Itálie, třeba Miláno a Luccu.

Vláda šlechticů

Když byl král pryč, šlechtici si nenápadně rozebírali území a na vládce si hrál Jindřich z Lipé. Protože Jan Lucemburský úplně nedodržoval inaugurační diplomy, spory krále se šlechtou postupně sílily, až nakonec Jan Lucemburský Jindřicha zajal. Kompromis zařídil až nový německý král Ludvík Bavor (kterého Jan Lucemburský podporoval ve sporu o císařskou korunu) roku 1318 u Domažlic - český král privilegia šlechty znovu potvrdil a de facto se tak vzdal vlády v Čechách. Od té doby tu tedy rozhodovala šlechta v čele s Jindřichem z Lipé.

Jan Lucemburský se ale i nadále snažil vytáhnout Čechy na západoevropskou úroveň - nechal zřídit Staroměstskou radnici a roku 1344 povýšil pražské biskupství na arcibiskupství. Prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic.

Nástup otce vlasti

V roce 1323 odebral Jan Lucemburský své ženě prvorozeného syna Václava, nechal ho převychovat ve Francii a při biřmování mu dal jméno Karel. Tento budoucí český panovník nejprve natrénoval své vladařské a politické schopnosti ve zmiňované italské Lucce a nakonec se svou první manželkou Blankou z Valois vyrazil do Čech. Našel tu opuštěný Pražský hrad a spoustu panovačných šlechticů, kteří si postupně rozdělili veškeré území. Úkolem číslo jedna tedy byla restituce majetku. Města a církev, kterým se tenhle nepořádek také nelíbil, poskytly peníze a zbytek šlechticů porazil Karel vojensky. V roce 1342 se jen tak mimochodem stal Karlův francouzský vychovatel Pierre de Rossiere papežem pod jménem Kliment VI.

Roku 1346 se Karel i jeho otec Jan, který mezitím oslepl příčinou dědičného zákalu, účastnili bitvy u Kresčaku po boku Francie. Jan Lucemburský v této bitvě padl, ale Karla se podařilo zachránit a ještě téhož roku korunovat jak na krále českého, tak římskoněmeckého. V roce 1355 pak absolvoval korunovační cestu do Říma, díky čemuž se stal i císařem Svaté říše římské.

Novostavby a přestavby

Karel IV. byl výjimečným diplomatem a moudrým mužem - hovořil kromě češtiny a francouzštiny také latinsky, italsky a německy. Autoritu ve Svaté říši římské si rychle pojistil penězi a pozornost obrátil na Čechy. Roku 1348 kupříkladu nechal vystavět Nové Město - moderní čtvrť se třemi hlavními centry - Senovážné náměstí, Dobytčí trh (dnes se jmenuje Karlovo náměstí) a Koňský trh (to je Václavák). Půdorys Nového města měl připomínat půdorys Jeruzaléma a většina domů byla z kamene, aby se předešlo tak častým požárům. Po této expanzi byla Praha dokonce větší než Londýn!

Dalším významným počinem nového krále bylo založení univerzity roku 1348. Nejprve se vyučovalo v bytech profesorů, ale Karel IV. pro potřeby této školy vyhradil několik domů v Celetné ulici. Ze čtyř fakult byla nejvyhlášenější ta teologická, na kterou se hrnuli studenti z celé Evropy, protože tu oproti Čechům měli při volbě fakulty tři hlasy. A do třetice ještě jedna velestavba - Karel IV. povolal Matyáše z Arrasu, aby vystavěl katedrálu sv. Víta. Jeho dílo pak dokončil Rakušan Petr Parléř z Gmündu.

Kromě toho nechal Karel IV. přestavět Vyšehrad, postavit Karlův most s Mosteckou a Staroměstskou věží, hrad Karlštejn, Hladovou zeď a Emauzský klášter. Protože českou kotlinou neprocházely žádné významné obchodní stezky, lákal Karel IV. zahraniční řemeslníky a obchodníky na odpuštění daní. Také nechal vyrobit nové korunovační klenoty, které symbolicky věnoval sv. Václavovi.

Čtyři manželky a nová území

Karel IV. měl postupně čtyři manželky. Již zmíněnou Blanku z Valois opravdu miloval, jenže brzy zemřela a zanechala po sobě jen dcery. Další manželství už byla do určité míry politická - sňatek s Annou Falckou obohatil Země koruny české (tak se teď českému "státu" říkalo) o Horní Falc, díky třetí manželce, Anně Svídnické, se země rozrostla o Dolní Lužici a získala nástupce trůnu v podobě syna Václava a svatba s Eliškou (či Alžbětou) Pomořanskou znamenala zisk Braniborska a dalších dvou synů - jmenovali se Zikmund a Jan. Kromě všech jmenovaných území do Zemí koruny české patřily Čechy, Chebsko, Morava, Slezsko, Horní Lužice a Lucembursko, kde vládl Karlův bratr.

Pokusy povedené i nezdařené

Podařila se ale prosadit tzv. Zlatá bula Karla IV. z roku 1356. Ta říkala, že při volbě císaře stačí většina hlasů kurfiřtů (dosud bylo třeba, aby se všichni jednohlasně shodli), že český král je prvním z nich, a že českou korunu může dědit i žena, pokud by panovnický rod vymřel po meči - nevídaná to novinka.

Stále trvalo "avignonské zajetí" - papež sídlil místo původního Říma ve francouzském Avignonu. Karel IV. do tohoto města roku 1378 odjel, aby papeže přesvědčil k přesunu zpátky do Itálie a bylo by to vyšlo, kdyby papež při zpáteční cestě nenastydl a nezemřel. Avignon i Řím si pak zvolily každý svého papeže, takže tu máme papežské schizma neboli dvojpapežství.

Tři syny Karla IV. jsme si už zmínili - Václav (narozený 1361) byl už ve dvou letech korunován na českého krále a o třináct let později i na krále německého. Druhý syn, Zikmund, dostal od otce Branibory a třetí Jan Lužici (proto se mu říkalo Jan Zhořelecký). Karlův bratr Jan Jindřich navíc dostal Moravu a centrální vláda nad Korunou českou tak byla po smrti Karla IV. roku 1378 tu tam. O půl století později Zikmund Branibory dokonce prodal normiberským Hohenzollernům.

Krize za Václava IV.

Václav IV. nastoupil na trůn v roce 1378 a už krátce na to se ukázalo, že se diplomatické schopnosti po otci nezdědil. Vláda ho rychle přestala bavit a Václav začal trávit čas na lovech a slavnostech. Nastávající krizi ale nemůžeme svádět jen na něj - v roce 1380 do Čech dorazila morová epidemie a komplikovala se také situace ohledně dvojpapežství. Spory s církví (a především s Janem z Jenštějna) se dostali až do fáze, kdy Václav mučil vedení pražského arcibiskupství, včetně Jana Nepomuckého (dnes svatého), jenž byl nakonec hozen do Vltavy. Podobně mizerné byly Václavovy vztahy se šlechtou, která ho chvíli věznila na Žebráku. Roku 1400 mu byl odebrán titul římského krále a v roce 1409 vydal Dekret kutnohorský, který upravil poměr hlasů na univerzitě ve prospěch Čechů - velká část cizinců odešla a noví se přestali hlásit. Roku 1419 Václav IV. zemřel.

Jirka