POČÁTKY PRUSKA 

Prusové byli slovanský kmen, který se usídlil na jižním pobřeží Baltského moře. Ani za dob křížových výprav ještě nepřijali křesťanství, a to měl na žádost Polska napravit křižácký Řád německých rytířů. Původní Prusové byli vybiti a z jejich území se stal stát německých křižáků, který se v jistou chvíli táhnul celým Pobaltím až k Estonsku. Označení "pruský" ovšem přežilo. Rytířské řády většinou vedl tzv. "velmistr". Posledním pruským velmistrem byl Albert Hohenzollern a zmiňuji ho proto, že se roku 1525 rozhodl přestoupit na luteránství, osamostatnit se z moci papeže a z Pruska udělat vévodství.

Příbuzní v Braniborsku

Teď krátký výlet do Braniborska, které se dnes rozkládá v severovýchodním Německu, všude kolem Berlína. Pár desítek let bylo Braniborsko součástí Zemí koruny české, ale když se této koruny ujal Zikmund Lucemburský, prodal jej rodině Hohenzollernů, aby se zbavil dluhů. Od roku 1415 tím pádem vládnul v Braniborsku a v Prusku ten samý rod, a není proto divu, že se tyto dva státy snažily spolupracovat. Jedinou překážkou byla docela široká polská mezera mezi nimi.

Během třicetileté války bylo Braniborsko zpustošeno častými boji, a i Fridrich Vilém, braniborský kurfiřt od roku 1640, musel čelit nájezdům rozličných roztroušených vojsk. Fridrichovi se ale podařilo z těchto zbytků a zběhů sestavit docela slušnou armádu, a navíc sbíral nové vděčné obyvatele tím, že nabízel azyl protestantům - do Branibor emigrovali třeba mnozí francouzští hugenoti.

Spojené, ač oddělené, a další tři Fridrichové

Společnými silami se Braniboři a Prusové snažili zkrotit švédský monopol kolem Baltu a zanedlouho se oběma zemím dohromady začalo říkat Prusko, přestože to pořád byla dvě oddělená území. V roce 1701 se pruský kurfiřt Fridrich III. (někdy také Bedřich) prohlásil králem a ostatní evropští panovníci zrovna neměli čas vysvětlovat mu, že to jen tak nemůže. Císař Karel VI. zrovna sháněl podpisy pod svou Pragmatickou sankci a za ten pruský klidně Fridrichovi královský titul uznal. Z Pruska tedy bylo opravdové království a z Fridricha III. "král Fridrich I.".

V roce 1713 ho vystřídal hrozně šetřivý Fridrich Vilém I. Vydražil velkou část svého majetku včetně zásob vína a kočáru, rozpustil orchestr a synovi tak přenechal přebytkový rozpočet (asi osm milionů tolarů v plusu), což bylo naprosto nevídané. Měl sedm synů, z nichž tři byli Fridrichové, a nástupcem se pro změnu stal jeden z nich: Fridrich II. Veliký. To byl inteligentní muž s četnými kontakty ve Francii, odkud přebíral nové myšlenky osvícenství - třeba zakázal mučení a pomáhal nevolníkům. Tyto a další jeho změny se vlastně tolik nelišily od reforem Marie Terezie, s níž Fridrich mimochodem dlouze válčil nejen o Slezsko, protože ji považoval za mladou a nezkušenou panovnici.

Rozkvět po všech stránkách

Pruská armáda už tou dobou byla pojmem. Služba trvala 25 let, výcvik byl tvrdý a disciplína prioritní. Nějaký král prohlásil, že správný pruský voják by se měl víc bát svého nadřízeného než nepřítele. Kromě vojska bylo důležitou oporou i řádně placené úřednictvo, které považovalo službu státu za čest. Základem pruské ekonomiky byly zemědělské statky s nevolníky, respektive vývoz jejich úrody. Díky imigrantům vzkvétala i řemesla a zisk slezských manufaktur znamenal silnější průmysl.

Jak už jsme zmínili, tu mezeru mezi bývalým Braniborskem a původním Pruskem vyplňovalo Polsko, což byla ještě donedávna mocnost. Polský parlament "sejm" ale vyžadoval stoprocentní shodu při hlasování a to se pochopitelně nedalo vydržet. Rostoucí anarchie využilo nejen Prusko, ale i Rakousko a Rusko, a každý si z polského území kousek uloupl. A to hned několikrát. Díky "prvnímu dělení Polska" (1772) Prusko zmiňovanou mezeru přemostilo, pak si znovu přilepšilo v roce 1793 a poslední zbytek Polska byl rozebrán roku 1795.

Jirka