TŘICETILETÁ VÁLKA 

Třicetiletá válka se počítá od roku 1618. Kdy skončila, to si snad zvládnete domyslet. Ze začátku šlo vlastně o pokračování potyček mezi katolickými habsburskými císaři a nekatolickými českými stavy, což je téma předchozí kapitoly. Ale pak se začaly přidávat další státy a nakonec z toho byl evropský konflikt.

Stavovská snaha o změnu

Třicetiletou válku pro přehlednost dělíme na fáze, pojmenované podle toho, kdo zrovna stál proti Habsburkům. Nejprve to byly české stavy, proto je první fáze (1618 - 1620) známá jako "válka česká". Krátce po druhé pražské defenestraci vymyslely stavy na zemském sněmu, že Čechám bude vládnout třicet direktorů. Předsedat jim měl Václav Vilém z Roupova a velet radikální Jindřich Matyáš z Thurnu. Morava ani Rakousko se zatím k tomuto převratu nehlásily. Direktorium sesadilo Habsburky a začalo hledat panovníka, který by jej na českém trůně reprezentoval. Roku 1619 vybralo a korunovalo Fridricha Falckého, hlavu kalvinistů z povodí německého Rýna. Ve stejném roce zemřel habsburský císař Matyáš a na jeho trůn se posadil přísný katolík Ferdinand II. Štýrský. Čechy jej samozřejmě neuznaly a v tuto chvíli se k odboji připojila i Morava.

Ústup z Vídně na Bílou horu

V roce 1620 se sice Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic a jeho stavovskému vojsku podařilo proniknout až k vídeňskému Hofburgu, ale dál se situace pro stavy moc dobře nevyvíjela. Nepodařilo se jim přemluvit sedmihradského vévodu, aby se přidal na jejich stranu, nechtělo se jim utrácet a protestantská podpora, která přišla z Nizozemí a z Anglie, byla spíš symbolická. Ferdinandovi se mezitím podařilo získat bavorského vévodu a lídra německé Katolické ligy Maxmiliána.

Stavové tedy neměli moc na výběr a ustoupili až na Bílou horu (dnes na západním okraji Prahy), kde došlo 8. listopadu ke slavnému střetu. Bitva na Bílé hoře prý trvala jen dvě hodiny, pak se unavení a nedisciplinovaní stavovští vojáci dali na útěk. Nepříjemnost situace vytušil i Fridrich Falcký, který také okamžitě zdrhnul přes Olomouc a Polsko domů do Falci. Spolu s ním vzali nohy na ramena i mnozí velitelé odboje, včetně Thurna, a Morava a Lužice kapitulovaly.

Naděje umírá poslední jarní den roku 1621

Ferdinand II. hodlal strůjce tohoto "ohavného rebelia" krutě potrestat, ale nejprve musel zjistit, kdo je vlastně vinen. Direktoři a pár dalších výrazných osob byli uvězněni, některým byl zkonfiskován majetek, ale seznam velitelů povstání měl sepsat Karel z Lichtenštejna, kterého Ferdinand za tímto účelem pozval. Výsledkem bylo 27 českých pánů, zemanů a měšťanů (včetně Kryštofa Haranta), popravených 21. června 1621 na Staroměstském náměstí.

Další významnou ranou mířenou na české protestanty bylo Obnovené zřízení zemské z roku 1627. Ferdinand II. v něm zrušil platnost Rudolfova Majestátu a stanovil katolické křesťanství jedinou povolenou vírou v Čechách. O rok později vyšel podobný dokument platný pro Moravu. Nekatolíci tedy většinou ve velkém emigrovali - do Saska, Braniborska nebo třeba do Nizozemí, což byl případ Jana Amose Komenského. To ale předbíháme.

Kalvínská Falc a luteránské Dánsko

Habsburská náboženská netolerance se nelíbila protestantům po celém kontinentu, a tak se z českého konfliktu stala válka evropského měřítka. Mezi lety 1621 a 1623 proběhla druhá fáze - "válka falcká". Porýnská Falc je dnes kousek západního Německa a už jsme zmínili, že odtud byl Fridrich Falcký. Ten se teď sice schovával v Anglii, ale protestantů tu stále bylo dost na to, aby se také odhodlali k povstání, tentokrát proti španělským Habsburkům, kteří ovládali kus Nizozemí. Připojilo se i luteránské Dánsko, ale Habsburkové všechny pokusy rychle zarazili.

Zajímavější je třetí kapitola, "válka dánská" (1625 - 1629). Proti Habsburkům se teď postavil dánský král Kristián, vpadl do Svaté říše římské a rychle postupoval na severní Moravu. Plánoval, že se domluví se Sedmihradskem a že společně napadnou Vídeň.

Pochybně bohatý a nepochybně schopný...

Teď bychom měli konečně zmínit jednu rozporuplnou, vypočítavou, ale velmi úspěšnou a podstatnou postavu, která se válkou proplétala od samého začátku. Albrecht z Valdštejna. Nejprve zbohatl ze stavovské pokladny, pak přeběhl na stranu císaře a na konci první fáze války už rozhodoval o stavovském majetku. Zabavil si pro sebe třeba pozemky rodu Smiřických v severovýchodních Čechách a udělal si z nich vlastní malou říši.

Teď k jeho vojenským úspěchům proti Kristiánovi... Albrecht pochopil, že válka je o manažerství a organizaci, a dokázal vytvořit a udržovat spokojenou armádu, které nechyběly peníze ani jídlo. Výměnou za nejvyšší titul "generalissimus" nabídl svou několikatisícovou armádu Ferdinandovi a hned s ní slavil úspěchy. Nejprve porazil Dány u Dessavy v roce 1626 a o tři roky později už sledoval, jak podepisují mírovou dohodu. Nejenže utnul jejich neúnavné útoky, ale ještě při těchto bojích rozšířil Habsburské země.

...pochybuje, a proto chybuje

Čtvrtá byla válka švédská (1630 - 1635), tak schválně hádejte, které protestantské království v čele s Gustavem Adolfem II. porazilo Habsburky roku 1631 u Breitenfeldu. Valdštejn už byl tou dobou zbaven velení a nezapojoval se, což byla od Habsburků docela hloupost. Švédská armáda totiž nebyla jen tak lecjakým nepřítelem. Neskládala se z nějakých najatých cizinců, ale z přesvědčených a odhodlaných Švédů, kteří nebojovali jen pro žold. Navíc vlastnila revoluční kožená děla, která sice vydržela jen pár výstřelů, ale dala se nosit na rameni! K tomu všemu vtrhli do Čech švédští spojenci Sasové a obsadili Prahu. Ferdinand si konečně uvědomil, kde je chyba, a v roce 1632 znovu pověřil Albrechta z Valdštejna vojenským velením.

Prvním krokem Valdštejnovy taktiky byl mír se Sasy. Ti ukončili nájezdy na Habsburky a později za to dostali Horní i Dolní Lužici - dlouholetá území Koruny české, která už se nám nikdy nevrátila. Gustavova a Albrechtova armáda se nakonec střetly 1632 u Lützenu. Výsledek byl nerozhodný, ale král Gustav v boji padl. Proč se Albrecht z Valdštejna nesnažil na sto procent? Zaprvé trpěl syfilidou, dnou a duševními problémy, ale především byl stále trochu uražený, protože ho Ferdinand před lety zbavil velení. Stále víc pochyboval o své oddanosti Habsburkům, což vycítili i čeští protestanti, kteří mu nabízeli českou korunu, pokud by se rozhodl přestoupit na jejich stranu.

V roce 1633 Valdštejn znovu porazil švédská vojska, ale pak propustil všechny zajatce, za což ho Vídeň opět zbavila velení. O rok později se proti němu spikli odpůrci z jeho vlastních řad, zavraždili ho (možná na pokyn císaře) a rozdělili si jeho majetek. Rakouská armáda se pak spojila se španělskou a během dalšího roku dokázala pobít zbytky Švédů.

Dvě proti jedné

A konečně pátá část války - takzvaně "švédsko-francouzská", ohraničená daty 1635 a 1648. Jak už název napovídá, Habsburkové měli poprvé dva silné soupeře zároveň: Švédové obnovili tlak ze severu a Francouzi začali obsazovat pevnosti ve Svaté říši římské, protože se habsburské moci trochu obávali. Historický kontext: ve Francii ještě doznívaly války proti hugenotům a na trůně seděl Ludvík XIII.

Asi nejkrvavějším střetem třicetileté války byla bitva u Jankova poblíž Benešova roku 1645. Střetl se tam císařský generál Johann Götz se Švédem Torstensonem. Götz v boji padl, druhý významný velitel byl zajat, o život přišlo dalších nejméně 6000 vojáků, okolní vesnice byly vypáleny a zbytek císařského vojska rozprášen. O tři roky později se Švédové zmocnili Hradčan a Malé Strany, ale pak se vyčerpali a snažili se ukončit válku nějakou mírovou dohodou. V roce 1648 taková dohoda vznikla a do dějin vešla jako Vestfálský mír.

Švédsko-francouzská výhra byla rozhodující

Hlavní snahou Vestfálského míru bylo znovu poskládat Evropu a vrátit všechno tak, aby to vypadalo jako před válkou. Do jisté míry se to povedlo, ale nějaké hraniční mapy se přece jen překreslit musely. Tyto změny docela přesně odráží výsledky poslední fáze války. Nejlépe dopadlo Švédsko a Francie a Habsburkové něco málo ztratili. Konkrétněji... Švédsko získalo severní Pomořansko (pobřeží Baltského moře na dnešních hranicích Německa a Polska), pevnosti v ústí Visly, Odry a Labe a další strategické body kolem Baltu, takže tento záliv fakticky ovládalo a mohlo si třeba účtovat poplatky za vjezd cizích lodí. Francie si zase ukousla ze Svaté říše římské oblast západně od Rýna.

S mírovou dohodou ale souhlasily i ostatní zúčastněné státy, třicetiletá (i osmdesátiletá) válka skončila a Evropa se začala vzpamatovávat z těch tří dekád zmatku a chaosu.

Jirka