ANGLICKÁ OBČANSKÁ VÁLKA 

Vláda královny Alžběty se označuje jako "zlatý věk Anglie". Ta byla tehdy nejen silnou mocností, ale i centrem literatury a umění. Po porážce španělské Armady se navíc stala nejsilnějším hráčem na moři. Jenže taková sláva nikdy netrvá věčně. Alžběta v roce 1603 zemřela bez potomků a vystřídat ji musel Jakub Stuart.

Neshody dvou králů s parlamentem

Stuartovci byli skotští králové, a když Jakub I. Stuart nastoupil na anglický trůn, rozhodl se Skotsko, Anglii, a ještě Irsko spojil v jeden celek. Parlamentu se zdálo jeho kralování příliš absolutistické, na mnohém se nemohli dohodnout, a Jakub proto parlament několikrát rozpustil, nakonec dokonce na sedm let. Spokojení s tímto králem nebyli ani běžní obyvatelé, kteří pocítili zvyšování dovozních cel na skoro veškeré zboží. Faktická vláda patřila ke konci Jakubovy vlády jeho rádci, vévodovi z Buckinghamu.

Roku 1625 nastoupil nový král, Karel I. Byl sice velmi schopný, ale také byl přesvědčený, že má právo vládnout od Boha, a proto je jeho moc neomezená a nekonečná. Jenže Anglie byla parlamentní monarchií, kde se měl král o pravomoce dělit s parlamentem, a tenhle rozpor byl základním kamenem celé blížící se války, v níž padl každý desátý Angličan.

Karel I. shání peníze

Na Karlově dvoře existovalo mnoho zbytečných placených funkcí, které nebezpečně ždímaly královskou pokladnici. Potřebné finance si Karel půjčoval od šlechticů, a když pak chtěli své peníze zpátky, většinou je dal zavřít. Taky svolal parlament, aby našel nové zdroje příjmů, ale poslanci místo toho sepsali "petici práv" - stížnost, v níž upozorňovali krále, že bez souhlasu parlamentu nesmí vybírat daně a bez pořádného soudu zase nemůže jen tak věznit šlechtice. Karel s ní jakoby souhlasil, ale parlament rozpustil a ve svých nekalých praktikách pokračoval.

Vydělával si také prodejem monopolů na konkrétní zboží - když si někdo koupil třeba monopol na mýdlo nebo na sůl, ostatní obchodníci pak toto zboží nesměli prodávat. Ten s monopolem se tak zbavil konkurence a mohl si za kousek mýdla účtovat libovolně vysokou cenu. Chudáci běžní lidé proto neměli Karla rádi snad ještě víc než Jakuba.

Spor se vyostřuje

Karel mezitím nutil anglikánskou církev Skotům a jeho zástupce lord Strafford Irům. Katolíci i kalvinisté byli přímo vykořisťováni a ti skotští nakonec roku 1639 přichystali vzpouru. Jenže na to nebyl král Karel připraven, peníze na armádu neměl, a začal panikařit. Aby mohl vypsat nové daně, musel svolal "krátký parlament", který ale odmítal daně povolit, dokud se nenajdou a nepotrestají viníci současné krize.

Na to neměl Karel ani čas, ani náladu, a tak parlament zase rozpustil. "Short parliament" nevydržel ani měsíc. A Karel podlehl skotskému povstání. Skotové nabízeli mír výměnou za proplacení válečných nákladů a Karel tak zkusil znovu svolat a poprosit parlament. Tenhle vydržel celých třináct let, pročež se mu říká "dlouhý parlament". V jeho čele stál řečník John Pym, hlasitý kritik králů Jakuba i Karla. Parlament odsoudil lorda Strafforda k trestu smrti a i dalšími rozhodnutími zasahoval proti absolutismu. Král se proto několik předních poslanců včetně Pyma pokusil zatknout za velezradu, ale nepovedlo se, zpráva se rychle roznesla a spustila občanskou válku. Karel se raději stáhl na sever (na severu a západě země měl nejvíc zastánců) a začal tam shánět armádu.

Horší a lepší velitel

Prvním velitelem parlamentního vojska (nazývaného "Roundheads") byl Robert, hrabě z Essexu, presbyterián a váhavý a ne příliš dobrý vojevůdce. Za jeho velení měla lehce navrch králova armáda, která mezitím přetáhla na svou stranu i Skoty.

Po pár letech se ale objevil schopnější muž - Oliver Cromwell. Ten začal armádu reformovat. Hodnosti měly být podle něj udělovány za zkušenosti, nikoliv podle šlechtických titulů. Vytvořil "ironsides" - železem obrněnou jízdu, která operovala jako jeden celek. A poskládal "New Model Army" ("Armáda nového typu") z vojáků na plný úvazek, kteří věděli, za co bojují, a nemohli být zároveň členy parlamentu, čímž výrazně zvýšil kázeň a morálku.

Výsledky se dostavily velmi rychle: bitva u Naseby (1645) dopadla pro krále katastroficky. Byl zajat a roku 1649 parlamentem odsouzen a popraven. Poslanci hned nato nařídili, že jmenovat novým králem jeho syna Karla II. je nezákonné. To byl pro celou zemi šok. Cromwellova armáda musela uklidňovat různé nepokoje a dvakrát krutě potlačit irské povstání, aby se Skotsko a Irsko od Anglie neodtrhly.

Přestávka pro monarchii

Královskou korunu Cromwell odmítl, a když se mu nepovedlo sestavit nový "parlament svatých" z jeho oblíbených poslanců, rozehnal je a vyřešil to jinak: přijal doživotní titul "lord protector" a stal se takovým vojenským diktátorem. Monarchii nahradila republika. Cromwell jako přísný puritán zakázal většinu lidových zábav, zavřel divadla a zrušil Vánoce. Vydal "Navigation Act", podle nějž mohly u Britských ostrovů zakotvit jen obchodní lodě s anglickou posádkou anebo s posádkou země, která přepravované zboží vyrobila. Bylo to namířené proti Nizozemí a skončilo to válkou. Cromwell se pak opakovaně snažil zprovoznit parlament, ale do své smrti v roce 1658 to nestihl. Novým lordem protectorem se stal jeho syn Richard, ale ten pro nevelký úspěch po necelém roce odstoupil. Anglie tak začala řešit, co bude dál, a jestli by se měla obnovit monarchie.

Vyřešil to generál Monck, který obnovil parlament a pomohl Karlu II. vrátit se z Francie a usednout na trůn. A když Karel roku 1660 podepsal, že nebude zabavovat cizí majetek a mstít se parlamentu, monarchie mohla být obnovena.

Další absolutisté a další revoluce

Moc dlouho to ale nefungovalo. Po dvaceti letech vlády Karel II. parlament stejně rozpustil a začal zase panovat absolutisticky. V roce 1685 zemřel a na jeho místo nastoupil katolík Jakub II. Ten se ale na trůně udržel jen tři roky, dokud ho nesesadila "Slavná revoluce" v roce 1688. Podporovatelé parlamentu se tehdy dohodli s Nizozemcem Vilémem Oranžským (manželem Jakubovy dcery Marie II.), který se i se svou armádou vylodil v Anglii, vyhnal Jakuba II. a stal se králem pod jménem Vilém III. Byl to protestant a jeho nástup na trůn znamenal pro katolíky ztrátu některých důležitých práv - nemohli třeba ani volit do parlamentu. Ale aspoň že parlament vůbec fungoval a anglická monarchie si mohla říkat "konstituční" místo "absolutistická".

Jirka