HABSBURKOVÉ U NÁS 

Pár Habsburků už na českém trůně sedělo i v dávnější minulosti - poprvé to byl po vymření Přemyslovců Rudolf I. a pak ještě Albrecht a Ladislav Pohrobek v 15. století. Tahle kapitola ale začíná až rokem 1526, kdy se při útěku z bitvy utopil Ludvík Jagellonský. "České země" měly v tuto chvíli podobné hranice jako za Karla IV. - spadaly pod ně Čechy, Morava, Slezsko (včetně toho, které je dnes polské) a Lužice (kdyžtak jukněte na mapu napravo, popř. dole pod textem).

Ferdinandovo hromadění moci

Po smrti Ludvíka Jagellonského usedl na český královský trůn Ferdinand I. Habsburský, katolík vychovaný ve Španělsku, a tedy zvyklý na absolutismus. Vládnutí si tedy představoval jinak než stavy, které tu kolektivně rozhodovaly třeba o královských daních a o tom, kdo dostane inkolát. Ferdinand ale nebyl blázen a věděl, že okamžité nastolení absolutismu by nemělo šanci.

Ferdinand byl zároveň i uherským králem a rakouským arcivévodou a většinu času trávil ve Vídni. Roku 1529 ji například musel bránit před obléháním Turků, kteří se nakonec stáhli do Uher a na Balkán, ale s provokováním Habsburků nepřestali. Pod záminkou této protiturecké války hromadil Ferdinand moc a do karet mu zahrál i požár Hradčan, při němž shořely "desky zemské". To byly velmi důležité spisy, do nichž se zaznamenávaly zákony zemského sněmu a vlastníci veškerých šlechtických pozemků. Když teď byly tyto záznamy zničeny, začali se šlechtici o mnohá území hádat a Ferdinand tyto sporné kousky půdy s neprokazatelnými vlastníky konfiskoval, čímž sice bohatl, ale zároveň si ještě víc znepřátelil stavy.

Další spory se šlechtou

Když potřeboval Karel V. vojenskou pomoc do německé šmalkaldské války, stavy se odmítaly účastnit a odvolávaly se na zákony z dob Jana Lucemburského (viz kapitolu Lucemburkové). Ferdinand proto vydal svolávací mandát, který účast přikazoval, načež se šlechta rozzlobila ještě víc a podnikla první velkou vzpouru. Na pořádný konflikt nedošlo, ale Ferdinanda to trochu vylekalo, a tak místo potrestání všech vzbouřenců obsadil jen Prahu a další velká města. Byl to vlastně taktický tah, protože tím zaprvé rozdělil stavy na dva kusy a zadruhé dostal pod kontrolu městskou šlechtu - menší část, která ale tvořila ekonomický základ. Mimochodem, roku 1556 se stal Ferdinand i římským císařem.

Shovívavý Maxmilián

Po Ferdinandově smrti v roce 1564 jej vystřídal Maxmilián I. (jako císař Maxmilián II.). I jeho odchovalo katolické Španělsko, ale sympatizoval i s luterány. Obecně byl dost benevolentní, pořád dělal ústupky a ztratil kus Uher. Nekatoličtí stavové (tj. svobodní husité, tolerovaní luteráni a nepovolená Jednota bratrská) chtěli této příležitosti využít, spojili se a sepsali program zvaný "Česká konfese". Předložili ho Maxmiliánovi a hrozili, že když konfesi nepodepíše, neuznají jeho syna Rudolfa jako budoucího krále. Maxmilián jim všechno ústně slíbil, ale pak utekl a hned za hranicemi slib odvolal.

Rudolf II., mecenáš vědy a kultury, ...

Rudolf II. se každopádně nakonec na trůn v roce 1576 dostal. Také vyrostl ve Španělsku a také trpěl nekatolíky, kteří mu za to přispěli na válku s Turky, která se teď vyvíjela ve prospěch Habsburků. Jelikož ale byli nekatolíci dost roztříštění, nejdůležitější úřady z většiny obsazovala Španělská strana katolíků.

Rudolf také přesunul sídlo z Vídně do Prahy (L.P. 1583), čímž tam přilákal stavitele i učence, ale jinak ho vládnutí moc nebavilo - když neměl náladu, nechal cizí poselstva čekat třeba několik týdnů. Mnohem raději sbíral a podporoval umění a investoval do hvězdářů a alchymistů. Na jeho dvoře působila jména jako Tycho Brahe a Johannes Kepler. Tzv. "doba rudolfinská" byla zkrátka spíš obdobím kulturního a vědeckého rozkvětu než politických úspěchů.

...ale slabý politik

Ve Vídni zůstal Rudolfův bratr Matyáš. Ten v roce 1606 podepsal Vídeňský mír s Turky a pak získal na svoji stranu většinu habsburských stavů, takže se odhodlal vytáhnout proti Rudolfovi. Češi na poslední chvíli zůstali věrní Rudolfovi a převrat proto nevyšel. Stavy si ale uvědomily, jak je Rudolf zranitelný, dva roky ho vydírali, a on tak nakonec podepsal všechno, co mu předložili: Vídeňský mír, Českou konfesi, a ještě Rudolfův majestát (1609), který uzákonil náboženskou svobodu. Zejména ten poslední podpis si Rudolf zanedlouho rozmyslel a chtěl ho anulovat. Když to nešlo po dobrém, pozval v roce 1611 svého bratrance Leopolda a jeho pasovské vojáky, aby dali stavům co proto. Stavy se sice vzpamatovaly dost pozdě, ale podařilo se jim Pasovské zahnat a hned na to donutit Rudolfa k abdikaci.

Českým králem se stal Matyáš a hned přesunul habsburské sídlo zpátky do Vídně. Po třech letech, v roce 1615, svolal zemský sněm, na němž mu stavy z neznámých důvodů dovolily vybírat daně na pět let dopředu, čímž se vzdaly jedné ze svých nejlepších pravomocí. Matyáš se odměnil tím, že ustanovil úředním jazykem sněmu češtinu a nařídil všem šlechticům-imigrantům naučit se česky.

Těsně před válkou

V roce 1617 nechala církev zbořit protestantský kostel v Hrobech a rok později zavřela další v Broumově. Protestanti to považovali za útok na náboženskou svobodu a na sjezdu v Praze se dohodli, že si budou stěžovat u Matyáše. Ten je ale ignoroval, a navíc jim zakázal další sjezdy. Nejradikálnější stavové (viz níže) se proto vydali na Hrad, obvinili tamní místodržitele (Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka) z velezrady a vyházeli je i jejich písaře z okna v druhém patře. To byla druhá pražská defenestrace, odehrála se 23.5.1618. Jenže... až na Slavatovu ránu do hlavy a vymknutý kotník se nikomu nic vážného nestalo.

O rok později Matyáš zemřel bez nástupce. Habsburkové na trůn vybrali Ferdinanda Štýrského, který se proslavil svou krutostí k nekatolíkům. Stavy ho přijaly a Ferdinand dokonce přislíbil i dodržování Rudolfova majestátu, ale pak v dopisu papeži zmiňoval, že je připraven tento slib porušit.

Jirka