REFORMACE 

Reformace se někdy označuje jako "renesance v náboženství" - je to prostě další z důsledků novověkého přemýšlení a uvažování. Dosud byla v západní Evropě římskokatolická církev monopolem, ale teď si někteří věřící začali uvědomovat, že to tak být nemusí. Tahle církev jim najednou přišla zaostalá a chamtivá a vlastně zbytečná. Vlastnila třetinu veškeré půdy, vybírala desetiprocentní daně zvané "desátky" a ještě si nechala platit za odpustky - ale za všechny ty peníze jenom budovala nové renesanční chrámy a kostely v Římě. Mnohým to nedávalo smysl, a tak začali zakládat vlastní "protestantské" církve. Pořád se drželi původních křesťanských hodnot, hlavě Bible, ale třeba k organizaci a pravidlům se stavěli jinak. Slovo "reformace" označuje celou tuhle snahu o návrat od církve k víře.

Luteránství - první jiskra

Začalo to v Německu, které teď mělo kvůli cenové revoluci a utlačování poddaných všeobecně dost revoluční náladu. Jistý kněz Martin Luther z Wittenbergu začal otevřeně vystupovat proti chamtivosti církve v roce 1517, když do města dorazili prodavači odpustků. Později odmítl i papeže, kláštery, celibát a vlastně celou církev. Náboženství je přece o víře a k té není potřeba taková organizace. Aby si mohli běžný lidé vůbec přečíst, o čem to pravé křesťanství vlastně je, přeložil Luther Bibli do němčiny. Bible podle něj byla jediným zdrojem víry a díky vynálezu knihtisku se mohl překlad rychle šířit. Stejně jako husité chtěl také příjímání podobojí - chléb i víno pro všechny. Když už jsme nakousli husity, je dobré si uvědomit, že husity nemůžeme považovat za protestanty, jelikož se jen snažili církev zlepšit a nechtěli ji opustit.

Zpátky k Lutherovi! Ten sepsal (a pak asi vyvěsil na vrata kostela) 95 tezí proti odpustkům a když mu přišla od papeže bula se vzkazem, aby neprovokoval, veřejně ji spálil, za což si zasloužil klatbu. Španělský císař Svaté říše římské Karel V. zareagoval svoláním říšských stavů do Wormsu roku 1521. Pozval sice i Luthera, ale rozhodně s ním nehodlal diskutovat. Nechal spálit Lutherovy spisy, a tak dal jasně najevo, že nic podobného nebude tolerovat. Luther ale utekl zpátky pod křídla saského vévody Fridricha Moudrého, který pro něj měl pochopení, chránil ho a zařídil mu úkryt na hradě. Od té doby se Německo nenápadně láme na přísně katolický jih a benevolentnější sever.

Šmalkaldská válka o legalitu protestantství

Tím to ale neskončilo. V roce 1529 se stavy znovu sešly, tentokrát na sněmu ve Špýru. Potvrdily si tam, že smír ani tolerance nepřicházejí v úvahu, a začaly se připravovat na nejhorší. Karel V. ale neměl moc čas, protože zrovna válčil jinde, a tak se říšská a protestantská vojska střetla až roku 1546. Luteránů za tu dobu značně přibylo a vytvořili "šmalkaldskou jednotu", ale beztak v této směšně nazývané válce po roce prohráli.

Pořád to ale nebyl konec. V roce 1555 se v Augšpurku opět sešly říšské stavy a domluvily kompromis: pokud se v nějakém německém státečku k moci dostal luterán nebo jiný protestant, bylo tam najednou protestantství povolené. Záleželo tedy jen na panovníkovi. Karel krátce na to abdikoval a císařem se stal Ferdinand Habsburský.

Kalvinismus - pracovitost a skromnost

Luteránství se rychle rozšířilo po Evropě. Ve švýcarském Zurichu ho zaváděl Huldreich Zwingli a zalíbilo se i Jeanu Calvinovi, což byl kněz ze severofrancouzské Pikardie. Calvin brzy poznal, že ve Francii zatím s takovými myšlenkami nepochodí, a před vlastním upálením utekl do Ženevy, kde se jeho upravená verze luteránství uchytila. Podle Calvina se tomu říkalo kalvinismus, mělo to konkrétnější pravidla a dodnes to přežívá v Nizozemsku.

Kalvinisté věřili, že je každý už od narození předurčen buď ke spáse nebo do pekla a že se to pozná podle toho, jestli se mu v životě daří. Nejdůležitější tedy bylo projevovat snahu, pořádně pracovat, držet se Desatera a moudře nakládat s penězi - buď je rozumně investovat nebo věnovat charitě. Kalvinisté nosili černé šaty s krejzlíkem na krku a své hospody zavírali už v šest večer. Přestože nebyla kalvínská církev příliš organizovaná, měla "náboženskou policii", která měla právo kdykoliv kontrolovat, jestli žijí její členové dostatečně skromně a pracovitě. V severním Nizozemsku si na to tak zvykli, že ještě dnes nepoužívají záclony.

Stejně jako Luther ani Calvin neuznával papeže a tu hierarchii pod ním a kalvinismus navíc odmítal i všechny svaté, Pannu Marii a svátosti kromě křtu a manželství.

Anabaptismus - rovnost

Anabaptisté neboli novokřtěnci. Říkali si tak, jelikož přijímali jako nové členy jen dospěláky. Křtění nemluvňat jim přišlo jako hloupost, protože malé dítě přece nemůže mít dost rozumu, aby se mohlo rozhodnout o svém náboženském přesvědčení. Krom tohohle anabaptisté věřili, že jsou si všichni lidé rovni, a když se v čele s Janem z Leidenu roku 1524 zmocnili vlády v Münsteru, nastolili něco na způsob komunismu. Jenže šlechta město brzy dobyla a anabaptisté museli odejít.

Proti tomu inkvizice a jezuité

To by k protestantským církvím stačilo. Teď je třeba podívat se také na tu římskokatolickou, a hlavně na kroky, které proti reformaci podnikala. Zaprvé: obnovila činnost církevního soudu zvaného inkvizice, o níž píšeme na konci kapitoly Bohaté Španělsko. Zadruhé: Španěl Ignác z Loyoly po dlouhém přemýšlení a přípravě založil Tovaryšstvo Ježíšovo neboli jezuity, které brzy podpořil i papež. Španělsko zkrátka ve věrnosti církvi a likvidaci odpůrců vynikalo.

Jezuité byli efektivní díky důrazu na vzdělávání členů a až vojenské organizaci. Uvnitř této skupiny neexistovala demokracie ani debaty a všichni museli na slovo poslouchat "generály", kteří byli přímo podřízení papeži. Cílovými skupinami byly pro jezuity šlechta, která měla finance, a děti, tedy nastupující generace. Děti měly být správně katolicky vychovány v jezuitských školách, které byly na svou dobu velmi kvalitní - jezuité měli dostatečný rozpočet a mohli se soustředit i na cizí jazyky a tělocvik ve formě šermu, jezdectví a plavání. Založili třeba Klementinum, a kromě toho podnikali náboženské mise, především do dálné Asie od Indie po Japonsko. V Čechách začali jezuité působit roku 1556.

A jak to dopadlo?

To nám prozradí výsledek Tridentského koncilu. Ten se konal v italském Trentu a řešil, jak se k rostoucímu vlivu reformace postavit. Dlouho se zástupci církve nedokázali dohodnout a dvakrát koncil rozpustili, proto také trval skoro dvacet let - 1545 až 1563. Nakonec ale přece jen přišel verdikt: jsme proti reformaci, ale pokusíme se napravit nešvary, které nám vyčítáte. A docela se to povedlo - prodej odpustků byl ukončen, kněží se měli soustředit na víru a církev na potřebné. I jezuitské školy byly vlastně novou výhodou katolické církve.

Jirka