RENESANCE 

Ve čtrnáctém století se v Itálii zrodil nový kulturní směr, který se začal pomalu šířit a nahrazovat dosavadní gotiku. Jak v umění, tak ve způsobu přemýšlení. Říkalo se mu renesance, z italského "rinascita", což znamená "znovuzrození". Renesanční sochaři, architekti, spisovatelé i filozofové totiž začali studovat díla a spisy ze starého Řecka a Říma a antika se jim tak zalíbila, že se jí nechali silně inspirovat. Spočívalo to zejména v tom, že tvořili trochu víc světsky - zatímco celá gotika byla věnovaná víře a náboženství, renesance se začala obracet na člověka ("antropocentrismus").

Za vším hledej peníze

Důležité je nezapomenout, že Apeninský poloostrov byl touhle dobou roztříštěn na desítky samostatných státečků a nic jako Itálie vlastně neexistovalo, ale stejně jí tak budeme říkat. Kolébkou renesance tedy byla bohatá obchodnická a řemeslnická města na severu Itálie - hlavně Florencie, kde se v manufakturách vyrábělo sukno, Miláno, které bylo vyhlášené zbraněmi a pak Benátky a Janov, které leží u moře, takže bohatly z obchodu. Právě díky dostatku financí mohli architekti navrhovat ambicióznější a zdobenější projekty a učenci si mohli dovolit studovat podle starověkých myslitelů.

Zámky s arkádami

Hlavní změny v architektuře už jsme vlastně zmínili - většina renesančních prvků se snaží napodobit starověké stavby, co nejvíc se odlišit od gotiky, anebo obojí zároveň. To první se dařilo na okrasných sloupech, pilastrech (plastikách imitujících sloupy) a kupolích (třeba na floréntském Dómu Santa Maria del Fiore od Filippa Brunelleschiho nebo na katedrále Sv. Petra ve Vatikánu od Michelangela), to druhé na zámcích, které nahradily hrady.

Půdorys hlavních budov zámku byl zpravidla čtvercový s věžemi vysunutými ven. Prostor uprostřed tvořilo nádvoří, do nějž se často vcházelo z ambitů skrze arkády. Arkády jsou řady oblouků mezi sloupy a ambit je vlastně takové podloubí. Ve vyšších patrech byla v arkádách kamenná zábradlíčka, takzvané balustrády. Zdi se zdobily buď technikou "sgrafito" - vyrýváním ornamentů do omítky (kupř. na Schwarzenberském paláci na pražském Hradčanském náměstí) - nebo bosáží (či rustikou) - aby to vypadalo, že jsou zdi z kusů kamene, vytlačovaly se do malty pravidelné hranaté vzory. Okna byla obdélníková, často sdružená k sobě, v nejvyšších patrech občas jen imitovaná. Když už jsme u pater, ta se zvenčí viditelně oddělovala římsami a štuky. Uvnitř byla spousta zdobených komnat a vzadu za zámkem se pěstovaly velkorysé a matematicky pravidelné zahrady. Jako příklady nám poslouží zámky Litomyšl a Dačice.

V renesančním slohu samozřejmě nevznikaly jen zámky, ale i letohrádky (Letohrádek královny Anny na Pražském hradě nebo letohrádek Hvězda) a měšťanské domy se zdobenými štíty (na hlavním náměstí v Telči).

Realistické sochy ve volných prostorách

I renesanční sochy jsou dost znatelně inspirované antikou, ale na rozdíl od ní se teď sochaři snažili o zvěčnění reálných rysů spíš než ideálních proporcí. Sochy se také poprvé odlévají z kovu a dostávají se do volných prostor, čímž se oddělují od architektury. Ze začátku se sochaři ještě věnovali náboženským motivům, ale postupně přešli k ryze světské inspiraci. Známým exemplářem je třeba Michelangelova socha Davida s prakem přes rameno nebo Donatellův sv. Jiří.

Detailní malby

Antických maleb se moc nedochovalo, a o těch několika výjimkách se v době renesance většinou nevědělo - třeba Pompeje ještě nebyly objeveny. Renesanční malíři tedy měli volnější ruku - zvěčňovali všechno od mytologických motivů po bitevní scény. Pracovali s perspektivou (v tom vynikal Masaccio) a na portrétech se stejně jako sochaři zaměřovali na individuální rysy. Nešetřili také s používáním techniky "sfumato", která spočívala ve vrstvení barev tak, aby vzniklo stříbrně mlhavé šero. Pozorovat se to dá i na nejznámějším portrétu všech dob - Moně Lise od Leonarda da Vinciho.

Na ženskou krásu se soustředil Sandro Botticelli na svých obrazech Zrození Venuše a Primavera. Krásné Madonny maloval i Raffael Santi a zapomenout nesmíme ani na výzdobu Sixtinské kaple od Michelangela.

Zrovna v malířství Italům konkurovali Nizozemci. Začali s malbami na plátno a objevili olejové barvy, jejichž tajemství se snažili střežit. Známé jsou zalidněné a přeplácané obrazy Nizozemců Pietera Brueghela a Hieronyma Bosche. Z německých malířů rozhodně stojí za zmínku Lucas Cranach a Albrecht Dürer.

Dramata a sonety

Renesance se nevyhnula ani literatuře. Jak se tak všichni obraceli na antiku, prospívalo to tvůrcům komedií a tragédií. Spisovatelům zase pomohl nedávný vynález knihtisku. Všichni každopádně tvořili převážně v národních jazycích. Z Itálie stojí za zmínku Danteho Božská komedie, Petrarcovy Sonety Lauře a Boccacciův Dekameron. Ze zbytku Evropy pak Villon a jeho balady, Don Quijote od Miguela de Cervantes y Saavedra a samozřejmě také William Shakespeare. A kdybychom hledali renesanční literaturu u nás, narazili bychom na Hynka z Poděbrad, syna Jiřího z Poděbrad.

Věda

Spolu s tím, jak se renesance místo víry soustředila na člověka, dařilo se vzdělanosti a vědám. Hlavně těm přírodním - fyzice, chemii, botanice, anatomii... Ale také astronomii! Mikuláš Koperník vzkřísil starověkou myšlenku o tom, že Země možná není středem vesmíru, a Giordano Bruno ho v tom podporoval. Johannes Kepler vymyslel několik užitečných a stále praktických vzorečků pro obíhající planety a Galileo Galilei se vyznal v dalekohledech.

Vzpomínání na starověk ovlivnilo i školství - začala se běžněji vyučovat latina a řečtina.

Jirka