BAROKO 

Do 16. století dominovala evropskému umění renesance, od 17. jej ovládlo baroko. Zlaté časy bohatství a objevů skončily a celá Evropa začala válčit. Vynalézavost byla vystřídána skepsí, rozum emocemi, přemýšlení náboženstvím. Humanistický důraz na člověka nahradila víra v Boha, proti němuž jsou všichni lidé nepatrní. To se stalo jedinou životní jistotou a třeba taková vzájemná mezilidská důvěra vymizela. Říká se, že podávání rukou má kořeny právě v této době, kdy bylo při každém setkání potřeba se ujistit, že ten druhý nedrží za zády dýku. I baroko se narodilo v 16. století v Itálii, konkrétně v Římě, a začátkem 17. dorazilo do Čech.

Zaoblené štukované kostely s andělíčky

Začneme jako vždy architekturou. V baroku bylo podstatné už samotné umístění staveb - barokní kostely v menších městech jsou ještě dnes viditelné z dálky a při průjezdu centrem nepřehlédnutelné. Promyšlené bylo i použití slunečního světla. Třeba v kostelech se osvětlilo kněžiště, zatímco zbytek prostoru zůstal v přítmí, což vyvolávalo pokoru. Aby se docílilo emočního působení a dynamiky, přímku postupně nahradila křivka. Rané baroko je ještě docela hranaté a souměrné, ale vrcholně barokní stavby jsou buclaté, vlnité a všemožně zaoblené. Půdorys má mnohdy tvar elipsy a věžičkám nechybí cibulovité špičaté kupole. Stěny bývají zvenčí i zevnitř bohatě zdobené a štukované, plné růžového i jinak barevného mramoru. Když zakloníte hlavu, na stropě dost možná objevíte fresky nebo aspoň všudypřítomné sochy andělíčků.

Nejčastějším typem stavby byly pochopitelně kostely - vzorem pro ty raně barokní byl jezuitský Il Gesù v Římě (od Giacoma della Porta a Jacopa z Vignoly). V Praze baroko reprezentují třeba sv. Mikuláš na Malostranském náměstí a sv. Markéta v Břevnovském kláštěře. V českých zemích působili architekti Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové a Jan Blažej Santini. V duchu baroka se budovaly i paláce, zámky, městské domy a zahrady s "grottami" (umělými jeskyněmi). Baroko se jako vůbec první sloh dostalo ve velkém i na venkov, příkladem budižte jihočeské statky. Zajímavou kombinací gotiky a baroka je kostel na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

Tělo v pohybu a výraz ve tváři

Barokní sochy jsou samostatnější - nepotřebují být součástí stavby, ale klidně si samy stojí uprostřed zahrady. Jsou větší, aby si jejich divák připadal nicotnější. A jsou dynamičtější, vždy v nějakém pohybu nebo v napjaté póze, gestikulují, v jejich obličeji nepřehlédnete silnou emoci a na zvlněných šatech poznáte, že si s nimi sochař dal práci. Nejčastěji zpodobňují jednoho anebo hned několik svatých. Typické barokní prvky můžete prozkoumat na Extázi sv. Terezy od Lorenza Berniniho, Snu sv. Luitgardy od Matyáše Brauna nebo na Pietě Jana Brokoffa.

Obrazy kyprých žen a obyčejných domácností

Teď je na programu přehlídka malířů: Petr Paulus Rubens se soustředil na kontrast světla a stínu, nebál se sytých barev a z jeho portrétů kyprých smyslných žen se stal nový ideál krásy. Měl celou malířskou dílnu, takže mu pomáhali třeba specialisté na malbu rukou. Rembrandt van Rijn také uměl zdůraznit to podstatné díky světlu, ale hlavně si vybíral neobvyklé a nadčasové motivy - třeba pitvu ruky. Jan Vermeer van Delft nejčastěji maloval tradiční domácnosti - mlékařky, krajkářky, služky, astronomy i obyčejné rodiny v interiérech jejich domovů. A Frans Hals si potrpěl na portréty - ať už filozofů nebo pijáků.

Opery a vážná hudba

A nezapomeňme na hudbu. Varhany, moderní housle, violy. Symfonie, oratoria a opery (za jejíhož zakladatele se považuje Claudio Monteverdi). Ze skladatelů asi znáte Johanna Sebastiana Bacha, Antonia Vivaldiho a Georga Friedricha Händela. Z našich končin pak třeba Jan Dismas Zelenka nebo Josef Mysliveček.

Jirka