Baroko je plné kontrastů. Takovým životním mottem bylo „carpe diem, memento mori“ (užívej dne, ale pamatuj na smrt). Barokní umění je inspirováno hlavně biblickými motivy a smrtí.
ZPÁTKY
Před barokem byla renesance.René Descartes [Dekár] se narodil ve francouzské šlechtické rodině a vystudoval u jezuitů. Od mládí obdivoval matematiku a její přesnost – chtěl se jí inspirovat ve filozofii a zavést i v ní přesnost a spolehlivost. Jeho život byl občas nudný a plný filozofování a občas dobrodružný – cestoval a bojoval ve třicetileté válce. Jednou byl královnou Kristýnou pozván do Švédska, o němž prohlásil, že je to „země medvědů, ledu a skal“. Dostal tam zápal plic a zanedlouho zemřel.
Zabýval se hlavně gnozeologií a tím, jestli si můžeme být jistí dosavadním poznáním – třeba tím, co filozofie převzala ze starověku. Ve spisu Rozprava o metodě tedy navrhl metodu, pomocí níž lze zodpovědět jakoukoliv filozofickou otázku přes přesné a spolehlivé postupy. První myšlenkou je, že pro poznávání a přemýšlení jsou potřeba pevné a pravdivé základy. „Musíme si zjednat jistotu o nepochybnosti svého východiska.“ Takové základy lze vytvořit pochybováním. Descartes chtěl pochybovat o všem – o tom, co se naučil ze školy, z knih i od lidí, o základních principech matematiky, o tom, co vnímáme smysly, i o tom, jestli „tento svět, který mne obklopuje, skutečně existuje“. I smysly nás totiž mohou klamat a nemůžeme jim věřit. Přemýšlel o bdění a snění a zjistil, že mezi nimi nedokážeme rozlišit rozdíl. V živém snu nám smysly tvrdí, že jde o realitu, takže jim nemůžeme věřit ani při bdění. „Abychom si byli jisti, že nestavíme naše poznání na nepravdivých myšlenkách, musíme alespoň dočasně zavrhnout vše, co víme!“ To je tedy první krok „metodické skepse“ – zavrhnout všechno vědění a začít znovu od začátku – od nejzákladnějších nezpochybnitelných pravd. Nesmíme totiž nic považovat za pravdivé, dokud jasně nedokážeme, že to pravdivé je.
Ale co je tedy tou první nezpochybnitelnou pravdou, když o všem musím pochybovat? Přece právě to, že pochybuji! Jestliže já pochybuji a tedy myslím, znamená to, že jsem myslící bytost. A teď přichází nejslavnější citát filozofie: „Cogito, ergo sum.“ – „Myslím, tedy jsem.“ Když vím, že jsem to já, kdo pochybuje, znamená to, že existuji. To je první pravda, ze které můžu vycházet.
Descartes pak hledal další první pravdy, protože nevěděl, jestli ještě nějaké existují. Ptal se sám sebe: Jak je možné, že já, jako nedokonalá bytost, mám v hlavě představu dokonalé bytosti? Jedině proto, že ji tam umístil Bůh. Bůh tedy nepochybně existuje – to je druhá naprosto samozřejmá pravda.
Druhý krok metodické skepse spočívá v tom, že si problémy rozložíme na části a až ty řešíme. Třetí krok říká, že máme postupovat od jednodušších částí ke složitějším. Když k něčemu dojdeme, musíme pak provést kontrolu – stejně jako zkoušku v Descartově oblíbené matematice. Celé je to racionalistické – jediným pravým zdrojem poznání je rozum a smyslům věřit nemůžeme.
Co se pohledu na člověka týče, byl Descartes dualista. První podstatou člověka je podle něj „věc myslící“ („res cogitans“) – tedy rozum. Druhou je „věc rozprostraněná“ („res extansa“) – hmota, ze které jsme sestaveni. Jedině v člověku se tyhle dvě podstaty potkávají a třeba zvířata jsou jen složité stroje.
Narodil se v 17. století v Amsterdamu do židovské rodiny. Na základě svých filozofických přednášek byl už za mlada obviněn z kacířství. Rodina ho za jeho názory na víru vydědila. Žil osaměle a živil se broušením skel do dalekohledů, na což pak doplatil – skelný prach zhoršoval jeho tuberkulózu a kvůli tomu předčasně zemřel.
Základem Spinozovy filozofie je „substance“. Nikoliv však ve významu „látka“, ale z latinského „to, co stojí vespod“ a „to, co je souhrnem všeho“, takže příroda. Substance je podle Spinozy nekonečná, věčná a nezávislá, takže vlastně Bůh. Substance rovná se příroda rovná se Bůh. Všechno jsou to zaměnitelné pojmy. „Deus sive natura“ znamená „Bůh neboli příroda“. Bůh tedy není nad světem, ale je sám světem. Tomuhle filozofickému přístupu – srovnání Boha s přírodou – se říká „panteismus“.
Všechno v přírodě je buď hmotné (něco jako Descartova rozprostraněnost) nebo nehmotné (jako Descartovo myšlení). Spinoza ale hmotnost a nehmotnost chápal jako dvě různé vlastnosti nebo „dvě podoby substance“, s tím že možná existují i jiné druhy Božího projevu. Květina je projevem rozprostraněnosti, báseň je projevem myšlení. Proto nemůžeme Spinozu označit za dualistu.
Člověk je také výrazem substance a všechny naše myšlenky jsou zároveň myšlenkami substance. „Lidská mysl je částí nekonečného rozumu Boha.“ Člověk je přírodou, která myslí své myšlenky, a přírodou, která se v naší osobě pohybuje. Jsme prostě součástí něčeho většího a naše svoboda je celkem malá a dost omezená, protože se musíme řídit přírodními zákony.
Narodil se v Lipsku a kromě filozofie se věnoval i matematice. Nezávisle na Newtonovi objevil diferenciální počet. Je označován za posledního polyhistora nebo za „akademii o sobě“, protože se detailně věnoval prakticky všemu, v čem bylo nějaké vědění.
Vymyslel „monády“ – jsou to podstaty světa a je jich nekonečně mnoho. Jsou to věčné, individuální, nemateriální, bodové substance. Až na tu nemateriálnost to zatím připomíná atomy. Jenže... každá monáda je nějak oduševnělá – některé jsou jen jako sny, jiné si uvědomují samy sebe (třeba ty v lidech) a úplně nejlepší monádou je Bůh.
VPŘED
Příští zastávka: osvícenství!Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.