Zatím převládal racionalismus – poznávání skrze přemýšlení a logiku. V Británii byl ale tradiční empirismus – poznávání skrze zkušenosti a experimenty. Navazovalo to na Bacona, Hobbese, Newtona a další. V 18. století se stal racionalismus terčem kritiky a začal převládat názor, že zkušenosti a smysly jsou podstatnější, protože jak řekl už Aristotelés: „Ve vědomí není nic, co dříve neprošlo smysly“.
Žil ještě v 17. století, tedy v dobách baroka, ale jeho myšlenky byly už osvícenské. Studoval lékařství a politologii a stal se domácím učitelem a lékařem ve šlechtické rodině. Pak musel utéct do Francie a Holandska, a když se vrátil, byl obchodním komisařem pro kolonie.
Ve své Rozpravě o lidském rozumu se vymezoval proti Descartovým postupům, ale vycházel ze stejného bodu – snažil se zjistit, čím si vlastně můžeme být jistí. Vzal to za jiný konec – pokládal si otázky: Můžeme Boha považovat za samozřejmého, když si ho každý můžeme představovat jinak? Odkud pochází naše myšlenky a představy? A jak se nám dostávají do vědomí? Můžeme se spoléhat na smysly? Velká část díla je věnována vyvracení „vrozeného vědění“. Podle Lockea je všechno v našem vědění zachycené našimi smysly. Než začneme vnímat smysly, je každý z nás nepopsaná deska – „tabula rasa“ a naše vědomí je prázdné. Vrozené ideje tedy neexistují.
Zároveň ale nemohl popřít, že nás smysly občas klamou, což jeho empirickému přístupu trochu vadilo. Locke to vysvětlil takhle: Pomocí smyslů vnímáme jen jednotlivé jednoduché smyslové vjemy (konkrétní barva, zvuk, ...). Podle nich se pak v našem mozku vytváří představy a ideje, které si ještě musíme poskládat pomocí rozumu do složitějších idejí, abychom pochopili, co vlastně vnímáme. Základem poznávání je tedy „smyslová zkušenost“, přičemž i rozum je důležitý, protože smyslové vjemy skládá dohromady.
Locke byl empirik, nepopíral ale, že nás smysly mohou klamat. Definoval proto primární a sekundární kvality. Primární kvality jsou vždy ve věci samé a jsou tedy objektivní. Jde třeba o rozměr, váhu, počet a pohyb. Sekundární kvality jsou naopak jen v naší mysli a proto jsou subjektivní – barva, chuť, vůně, zvuk, ... Vůbec popsat tyto vlastnosti je velmi subjektivní a pokud je vnímáme smysly, mohou nás klamat. Při pozorování primárních kvalit ale nikoliv.
Narodil se L.P. 1684 v Irsku, učil na dublinské univerzitě, cestoval po Evropě a Americe a chtěl na Bermudách vytvořit utopickou společnost. Nakonec se ale stal biskupem a zbytek jeho filozofické dráhy byl proto ovlivněn náboženstvím. Souhlasil, že věda ohrožuje církev.
Dotáhl Lockeův empirismus tak, že odstranil rozdíl mezi primárními a sekundárními kvalitami... Nemůžeme přece přemýšlet o tvaru předmětu, aniž bychom si všimli jeho barvy. Sekundární kvality nemůžeme při pozorování vytěsnit a vždycky nás budou ovlivňovat. Nelze si představovat jablko bez barvy, chuti a vůně. Stejně tak naopak. Berkeley říkal, že jak primární, tak sekundární kvality jsou jen výtvory naší mysli a že podstatou všech jsoucen jsou ideje, které vnímáme našimi smysly, protože věci samy o sobě vnímat nemůžeme. Každá hmotná věc je jen soubor smyslových vjemů – reálné věci vlastně existují, jen pokud jsou někým smyslově vnímány nebo samy vnímají. Shrnuto do tří slov: „Esse est percipi“ („Být jest být vnímán.“)
Co se tedy děje s věcmi, které zrovna nikdo nepozoruje? Proč stromy, které nikdo neviděl spadnout, leží na zemi? Na to je také jasná odpověď: Bůh vnímá všechno! Tomuto přístupu se říká subjektivní idealismus – podstata světa je nehmotná a závislá na našem vědomí.
Většina francouzských osvícenských filozofů sice navštívila Anglii a poznala empirismus, ale převzala jen témata a rozhodla se pro racionalismus a radikálnost. Nedbali na vládu, krále, církev, nesnažili se ani zakomponovat do všech teorií Boha. Své teorie se pokoušeli prakticky prosadit burcováním lidu a rozšířit na co největší část obyvatelstva. Pokud zjistíme, že chceme společenskou změnu, musíme oslovit a osvítit co nejširší okruh. Špatný stav společnosti pramení z nevědomosti, pověr a předsudků. Francouzští filozofové proto cílili i na děti. Vrcholem všech snah byl soubor všeho vědění – 28svazková Encyklopedie, na níž se podíleli všichni podstatní doboví autoři (Voltaire, Diderot, Rousseau, Rousseau) a která byla vydávána po dvacet let.
POJEM DEISMUS
Deismus je přesvědčení, že Bůh stvořil svět, ale do jeho dalšího vývoje už nezasahuje. Na vývoji se podílí společnost a příroda. Člověk je proto za tento vývoj zodpovědný a měl by se snažit ji měnit, na rozdíl třeba od teorie o predestinaci.Narodil se do měšťanské rodiny, studoval práva a působil ve francouzském parlamentu. Věnoval se hlavně politické filozofii.
Perské listy napsal čtivou a populární formou – z pohledu Peršana, který na návštěvě ve Francii poznává její společnost. Montesquieu v tomto díle kritizuje absolutismus, krále („čaroděje, který způsobuje, že se zabíjejí lidé, kteří mezi sebou nemají žádné spory“), církev i papeže.
Pak napsal O duchu zákonů, kde došel k tomu, že společnost má takovou vládu, jakou si zaslouží, a pokud chce jinou, musí pro to něco dělat. Také tvrdil, že neexistují univerzální ideální zákony a nejlepší forma vlády, protože to kvůli geografickým, kulturním, historickým a dalším rozdílům prostě nejde. Dále zde rozpracoval Lockeovu teorii o moci výkonné, zákonodárné a soudní.
Narodil se v Ženevě, ale za mlada odešel do Francie. Chtěl se věnovat skládání hudby, ale encyklopedisté (autoři Encyklopedie viz výše) ho nadchli pro literaturu a filozofii.
Jeho nejznámějším politickofilozofickým dílem je Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi. Popisoval přirozený stav společnosti před vznikem států a nesouhlasil s tím, že je člověk v tomto stavu sebestředný. Podle Rousseaua byl přirozený stav idylka plná štěstí, svobody a nevinnosti a lidé byli od začátku přirozeně dobří. Člověka zkazilo až soukromé vlastnictví. Státy pak vznikly jen proto, aby majetní mohli svůj majetek bránit. Stát je proto nástrojem utlačování a příčinou zkaženosti a bídy lidstva. Výsledným heslem bylo typicky romantistické „Zpět k přírodě!“
Jde o ontologický směr spojený už s nástupem ateismu. Podstatou všeho je podle něj hmota a její základní vlastností je samostatný pohyb. Není potřeba žádný hybatel, tedy Bůh, protože člověk je zkrátka velmi složitý stroj. Jedním z představitelů byl Julien de la Mettrie.
Narodil se v pruském Královci (dnešním Kaliningradu) a strávil tam většinu života. Vyrůstal v náboženském prostředí a svou kariéru zažil na královecké univerzitě – nakonec se stal jejím rektorem.
Žil v době gnoseologických sporů racionalistů a empiristů a pokusil se o jakýsi kompromis – oba tábory podle něj měly částečně pravdu, poněvadž rozum i smysly hrají důležitou roli. Kantův gnoseologický přístup se nazývá transcendentální idealismus: smysly přináší materiál pro naše poznání a rozum z něj pak poznání zformuje – vstřebá jej a pracuje s ním. Naše poznání má ale jisté hranice, takže nemůžeme pravdivě poznat všechno. Třeba říkal, že člověk nikdy nebude moci zodpovědět velké otázky typu „Existuje Bůh?“ nebo „Co je podstatou světa?“ Na takové poznání nemáme správný materiál pro smysly a rozum tedy vůbec nemá s čím pracovat.
Podle Kanta existují dva světy:
Kant přišel s „autonomní morálkou“ („autos“ = já, „nomos“ = zákon) – člověk by si měl mravní hodnoty utvářet sám. Naopak kritizoval „heteronomní morálku“, tj. přijímání hodnot z Desatera, od rodičů, ze společnosti apod. Člověk, který se jen řídí cizími pravidly a přijímá systém odměn a trestů, je jen pokrytecký, nikoliv mravný. Člověk by měl konat dobro, protože sám chce. Správná autonomní morálka by měla být založena na imperativu – příkazu, který si my sami dáváme, protože chceme konat dobro. Morálka je věc rozumu a lidé mají vrozenou schopnost rozlišovat dobro a zlo. Je to schopnost univerzální a máme ji všichni, proto bychom měli všichni při přemýšlení o dobru a morálce dojít k univerzálním závěrům, který budou platit vždy, všude a pro všechny.
I imperativ by měl být univerzální neboli „kategorický“ a měl by být proto použitelný v jakékoliv životní situaci. Kant ho vyjádřil několika různými způsoby, třeba takhle: Jednej tak, aby subjektivní zásady tvého jednání mohly vždy zároveň platit jako principy všeobecných zákonů! Zjednodušeně: Dělej to, co chceš, aby ve tvé situaci dělali všichni! Člověk by se měl vžít do kůže ostatních a zamyslet se, jestli by chtěl, aby dělali to, co chce udělat on sám. Kant proto kritizoval třeba otroctví – není morální zotročovat, protože nikdo by přece nechtěl sám být zotročen.
Účelem mravnosti a mravního jednání ale musí vždy být dobrá vůle. Když dáváme peníze na charitu, nesmíme to dělat s úmyslem našeho dobrého pocitu, to by bylo nemravné. Je to docela přísné pravidlo a proto se i Kantově etice říká „etika rigorismu“ (z „rigor“ = přísný). Sám Kant si uvědomoval, že laťku nastavil dost vysoko a že jsou tato pravidla nesplnitelná, ale snažil se jimi především ukázat, že záleží jen na nás – stačí nám vlastní rozum, jediná věta a dobrá vůle. Nelíbil se mu ani systém křesťanského nebe a pekla, a proto odděloval morálku od náboženství.
Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.