LUDVÍK XIV. 

Po vraždě Jindřicha IV. se vlády formálně ujala Marie Medicejská a fakticky kardinál Richelieu. Ten dobyl hugenotský přístav La Rochelle, popravil některé vzpurné šlechtice a zapojil Francii do třicetileté války. Pak ho vystřídal kardinál Mazarin, jenž zvýšil daně a získal Porýní. Oba dva se snažili oslabovat Habsburky, kteří číhali za hranicemi ze všech stran, a posilovat královský absolutismus. Bohatším Francouzům se jejich politika moc nelíbila a zorganizovali několik povstání, kterým se podle vrhaných kamenů říkalo "fronda" (francouzsky "prak"). V roce 1648 se takhle bouřili Pařížané a o dva roky později šlechtici. Mazarin raději utekl.

Zorganizovat, vyvážet, zbohatnout

Roku 1653 byla ale fronda poražena a definitivně ji ukončila korunovace Ludvíka XIV. o rok později. Když Ludvík oznámil, že chce panovat, bylo to pro mnohé docela překvapením, protože do té doby se hlavně bavil. Nakonec se ale ukázal jako důsledný a pracovitý panovník. Třeba razantně reorganizoval stát: vytvořil státní radu, specializovaná ministerstva, rozdělil Francii na provincie, do každé z nich dosadil intendanta jakožto výběrčího daní a dozorce nad vojenstvím a z jistého Jeana-Baptiste Colberta udělal ministra financí.

Colbert se řídil hlavně teorií merkantilismu, což znamená, že chtěl výrazně zvýšit export. Podporoval proto řemesla a obchod, stavbu manufaktur na hedvábí, voňavky a gobelíny (tedy typicky francouzské zboží), rušil vnitřní cla a zvyšoval ta vnější, stavěl nové silnice, kanály a přístavy (třeba Marseille) a snažil se vytěžit co nejvíc z francouzských zámořských kolonií. Tisíce Francouzů tehdy přepluly do Kanady a k řece Mississippi, kde založili New Orleans. Pokoušel se také přiživit se na obchodu s Dálným východem, takže založil Západoindickou společnost, ale ta zas takový úspěch neslavila. Francie se obecně o námořní cesty a obchody starala čím dál tím méně. V roce 1666 byla díky Colbertovi založena Akademie věd.

Ekonomice se tehdy celkově dařilo a v kombinaci s Colbertovou strategií to pro Francii znamenalo příjemné zisky. Ludvík si za nově nabyté peníze postavil nové sídlo ve Versailles. Pak se ale hospodářská situace začala znovu zhoršovat.

Nejsilnější vojsko, tak proč ho nevyužít?

Dalším z Ludvíkových poradců byl markýz de Louvois, jehož specializací bylo vojenství. Nějaký obecný prospěch pro něj sice nebyl zrovna prioritou, ale věřil v agresivnější zahraniční politiku a dokázal z průměrného vojska vytvořit fungující, a hlavně loajální armádu. Francii posel strategicky umístěnými kasárny, vojákům garantoval pravidelný žold i stravu a vyzbrojil je novými mušketami a bajonety. Chtěl jim zařídit i jednotné uniformy, ale to mu z finančních důvodů neprošlo.

Ke kvalitě francouzského vojska přispěl i geniální vynálezce Vauban, který uměl pevnosti - jak dobývat, tak stavět. Dvanáct jeho staveb je na seznamu UNESCO. Ludvík měl teď ve svých rukách 300 000 vojáků - zřejmě nejsilnější armádu v Evropě - a hodlal ji pořádně otestovat hned v několika různých střetech.

Dva útoky na obchodníky se sýrem

Zaprvé, devoluční válka, 1667 - 1668. Podle brabantského "devolučního práva" mohli dědit dcery stejně tak jako synové a Ludvík tedy vznesl nárok na španělské Nizozemí, protože jeho manželka byla dcerou španělského krále. Nizozemcům ani Angličanům se to nelíbilo, ale Ludvíkova armáda si nakonec vybojovala alespoň okolí města Lille.

Ludvík se nechtěl vzdát a po krátké pauze začal novou válku s Nizozemím. Nazval jej "zemí obchodníků se sýrem" a kromě devolučního práva si připravil ještě druhý argument: nesouhlasil s kalvinismem. V roce 1627 do Nizozemí vtrhl se 120 000 muži a Nizozemci se bránili tím, že otevřeli hráze a velkou část své placaté země zatopili. Ani po pěti letech se Ludvíkovi nepodařilo definitivně zvítězit, a tak uzavřel mír, který mu přisuzoval aspoň některá obchodní práva.

Armáda právníků

Třetí konflikt, odstartovaný rokem 1681, se označuje jako "válka reunií". Ludvík zřídil speciální radu právníků, která se měla prohrabat stovky let starými listinami a smlouvami a zjistit, na co všechno by ještě Francie teoreticky mohla mít nárok. Nejnadějnější bylo složité východní pohraničí se Svatou říší římskou a Ludvík tak postupně anektoval Štrasburk, Alsasko, Lucembursko a různé kousky území kolem.

Král mimo realitu

V dalším střetu se ukázalo, jak Ludvík ztrácel kontakt s realitou, protože mu jeho poradci říkali jen to, co chtěl slyšet. Ludvík neměl v oblibě hugenoty (francouzské protestanty, více o jejich historii zde), přestože byli nadprůměrně pracovití, věrní a nedělali moc problémů.

Byrokracie králi řekla, že je jich ve Francii jen hrstka, a Ludvík se tak odvážil zrušit Edikt nanteský, který jim zajišťoval svobodu vyznání. Jenže hugenotů ve skutečnosti byly desetitisíce a čtvrtina z nich raději emigrovala do Nizozemí, Anglie, Švýcarska a Pruska, než aby konvertovali ke katolictví. Takový masový odchod cenné pracovní síly vážně oslabil ekonomiku.

Moc mocné mocnosti

A cílem poslední velké války bylo Španělsko. Tamní král Karel II. v závěti odkázal španělskou korunu Francouzi - Filipovi z Anjou, který se jí po Karlově smrti roku 1700 skutečně ujal pod jménem Filip V. Zbytek Evropy se ale takového sloučení dvou už tak mocných velmocí děsil a Anglie, Nizozemí, habsburská Svatá říše římská, Lotrinsko a ještě další státy začaly domlouvat protifrancouzskou koalici. Jejími největšími jmény byli Evžen Savojský a John Churchill z Marlborough, dva vzorové příklady funkčního vojevedení.

Válka vypukla roku 1702 na moři a na východní francouzské hranici. Anglie se díky ní zmocnila Gibraltaru (malinkatého výběžku na jihu Španělska, který ovládá dodnes), ale pak jí došlo, že když vyhrají Habsburkové, také to bude znamenat půl Evropy pod jednou monarchií. Koalice tedy raději válku ukončila a domluvila se s Filipem, že Španělsko a Francii nikdy nespojí dohromady. To byl tzv. Rastattský mír z roku 1714. O rok později Ludvík zemřel.

Jirka