VELKÁ FRANCOUZSKÁ REVOLUCE 

Po schopném Ludvíkovi XIV. nastoupil Ludvík XV. a od roku 1774 pak Ludvík XVI. Tito dva už tak úspěšní nebyli a neodkázali si poradit s několika velikánskými problémy, které Francie druhé poloviny 18. století řešila. Nedostatek peněz, nespokojený lid, nespravedlivý systém, absolutistický a málo osvícenský panovník, a ještě musela někde na Islandu bouchnout sopka, takže se nad celou Evropou vznášelo mračno prachu, úroda byla mizernější než kdy jindy a obyvatelstvo hladovělo. Všechno se to nakonec povedlo vyřešit, ale trvalo to několik hrůzostrašných let, vyděsilo to celou Evropu a stálo to tisíce nevinných životů. Velká francouzská buržoazní revoluce.

Tři hlavní příčiny

Problémy to byly vskutku závažné, takže si je projdeme jeden po druhém. Nejdřív finance a ekonomika.

MÁLO PENĚZ

Francie měla obří státní dluh a polovinu státních příjmů obětovala jen na splácení úroků z tohoto dluhu! Kde všechny ty peníze utratila? Dost drahá byla nedávná sedmiletá válka a podpora amerických kolonistů ve válce o nezávislost. Přehnané výdaje měl také královský dvůr, který mohl o státní peníze žádat bez udání důvodu, takže král zřizoval nesmyslné úřady, najímal zbytečné služebnictvo, neustále pořádal bály, plesy, slavnosti a opery, platil penze šlechticům a občas si nechal vystavět nový zámeček.

A nedařilo se ani mezinárodnímu obchodu, protože malí hospodáři a cechovní řemeslníci nebyli žádnou konkurencí proti anglickým velkostatkům, manufakturám a moderním továrnám. Francie měla jen pár manufaktur na zbraně a luxusní zboží.

NESPOKOJENÁ VĚTŠINA

Teď ten druhý bod, nespokojenost většiny obyvatel. Francouzská společnost byla už od středověkých dob feudalismu rozdělena na tři stavy: duchovenstvo, šlechtu a zbytek (vesměs měšťany a venkovany), který tvořil asi 87% obyvatelstva. První dva stavy vlastnily většinu půdy, ale neplatily žádné daně. Obyčejní obyvatelé - tedy třetí stav - odváděli daně státu, desátky církvi, a jelikož půdu nevlastnili, museli si ji většinou pronajímat od šlechty, a navíc pro své pány zadarmo pracovat, tzv. robotovat.

NOVÝ ZPŮSOB MYŠLENÍ

A jakou roli v tom hrály osvícenské myšlenky? Osvícenství je o používání rozumu, vzájemné toleranci, svobodě, lidských právech a rovnosti. V jiných zemích už panovníci tyto názory ctili a vládli podle nich - zakazovali mučení, hony na čarodějnice, nevolnictví, tolerovali jiná náboženství a tak dále. Mluvím třeba o osvícenských reformách Marie Terezie a Josefa II., Fridricha II. Velikého v Prusku nebo carevny Kateřiny Veliké v Rusku.

Ludvíkové ve Francii byli v tomto ohledu pozadu. Když Voltaire, Rousseau, Diderot a další osvícenci třeba vydali několikadílnou Encyklopedii věd, umění a řemesel, kde byla všechna hesla vysvětlena osvícensky - tedy vědecky, objektivně a ateisticky - francouzská vláda tyto knihy hned zakázala a Voltaire musel opustit Paříž. Ludvík XVI. byl navíc těžkopádný, nerozhodný, trochu se bál a raději kutil a opravoval hodiny.

Nápady dvou ministrů

Ze začátku sestavil alespoň rozumnou vládu. Ministr financí Turgot si uvědomil, kam peníze mizí, zrušil zbytečné úřady a cechy a zavedl kontrolu financí. Šlechta a duchovenstvo pro to ale neměly pochopení a Turgot byl roku 1776 propuštěn. Jeho nástupce Necker dluhy ještě zvyšoval tím, že si půjčoval peníze u bank, ale jednoho dne zveřejnil zprávu o finančním stavu země, takže všichni Francouzi zjistili, jak přehnaně král utrácí.

Zbytečné hlasování

Necker a další rádci také vymysleli řešení bankrotu: zdanit kromě chudáků rolníků a sedláků také šlechtice a duchovní. Král proto na květen 1789 - tedy po téměř dvou stech letech - svolal generální stavy, aby o tomto nápadu přemýšlely a hlasovaly. Jenže nejdřív bylo potřeba se dohodnout, jak se vlastně bude volit. Zástupců třetího stavu bylo nejvíc, takže kdyby měl každý jeden hlas, návrh by asi prošel. Jenže král, duchovenstvo i šlechta si stáli za tím, že každý stav má mít jeden hlas, takže to samozřejmě dopadlo dva ku jedné proti zdanění.

Třetí stav pochopil, že tohle nemá smysl, a tak společně s některými nižšími šlechtici a duchovními utvořil takzvané Národní shromáždění. Ludvík se lekl a dal jednací sál uzavřít, pod záminkou, že se musí vymalovat, ale nespokojení měšťané a venkované se nedali odradit, přesunuli se do Míčovny a tam přísahali, že se nerozejdou, dokud nesepíšou novou ústavu. Jelikož král nechtěl problémy, na oko se přidal na jejich stranu, ale potají shromažďoval vojáky, protože viděl, že napětí stoupalo a projevy nespokojenosti sílily.

Dobytí Bastily odstartovalo změny

Revoluce začala, když se obyvatelé Paříže doslechli, že podruhé odvolali ministra Neckera. Psalo se 14. července 1789 a ti nejrozzlobenější popadli pušky a vyrazili do Bastily. To byla původně pevnost a pak věznice se zásobami střelného prachu. Právě kvůli prachu sem dav vyrazil, Bastilu dobyl a hlavu jejího velitele demonstrativně napíchl na kopí. 14. červenec je dnes ve Francii státním svátkem.

Revoluce byla odšpuntována, vláda se zhroutila, venkované v euforii rabovali zámky, útočili na šlechtice a pálili spisy - říká se tomu "období Velkého strachu" (francouzsky "Grande Peur"). Inflace způsobila růst cen zboží, které skupovali spekulanti a draze přeprodávali. Pořádek měla udržovat nově vzniklá Národní garda vedená markýzem de La Fayette, známým vojevůdcem z americké války za nezávislost, ale moc to nepomohlo. Ke gardě se mohl přidat kdokoliv, když si sehnal zbraň a uniformu.

Deklarace, konstituce, dekrety

Národní (nebo taky Ústavodárné) shromáždění mezitím dokončilo první část budoucí ústavy - "Deklaraci práv člověka a občana". Prostě sepsali, co může každý člověk ve svobodné zemi dělat, a co mu nikdo nemůže zakázat. Některé z bodů se zdají být samozřejmostí, ale o to důležitější je zakotvit je v zákoně.

Během srpna byly vydány ještě další dekrety, které rušily poddanství, robotu, desátky, šlechtická privilegia a vlastně smazaly celé rozdělení do stavů, hlavně co se daní týče. Majetek církve a uprchlých šlechticů byl zabaven.

A v září 1791 byla hotová celá ústava (neboli "konstituce"), takže se Francie stala konstituční monarchií. Kněží se stali státními zaměstnanci, takže je stát mohl schvalovat nebo odmítat. Místo provincií se zase začalo používat dělení na departmenty [departmány], které byly o něco nezávislejší. A také byly vypsány nové volby, do nichž se hlásily nově vzniklé politické kluby: třeba "girondisté" [žirondisté], "jakobíni" s Maxmiliánem Robespierrem a "feuillanti" se zmíněným La Fayettem. Volební právo zatím měli jen ti bohatší.

Záludně zrádné změny zoufalého zachránce

Král Ludvík se všemožně pokoušel situaci zachránit. Finanční trable chtěl vyřešit zavedením nového platidla - z lidí vytáhl cenné kovové mince a vyměnil je za papírové "asignáty". Jenže tyto bankovky se daly snadno zfalšovat, z Anglie se valily hromady padělků a krize byla ještě horší než předtím. Další Ludvíkova strategie byla lehce vlastizrádná - domlouval se s jinými státy o vojenském zásahu proti revolucionářům. Když se to Pařížané dozvěděli, vtrhli v říjnu 1789 do zámku ve Versailles a odtáhli krále do Paříže, kde ho mohli pořádně hlídat. Ludvík se ani moc nevzpíral, všechno, co dostal na stůl, podepsal, a tajně plánoval útěk. Pokusil se o něj roku 1791 - dostal se až k hranicím, ale tam ho prý poznali podle portrétu na asignátu nebo poštovní známce, zajali a vrátili do Paříže.

Dva měsíce nato zareagovali rakouský a pruský král na Ludvíkovu výzvu, sešli se v německém městě Pilnitz a vyhlásili Francii válku, takže nově zvolená vláda hned musela řešit, jak se jejich armádám ubránit. Hlas odpůrců revoluce tou dobou pomalu slábl, protože mnoho z nich emigrovalo, včetně mnoha zkušených generálů. Vláda proto vydala Dekret proti emigrantům, podle nějž mohli být odstěhovalci po návratu do Francie bez soudu popraveni. Klub girondistů zase zkoušel shánět dobrovolné vojáky. Jedna skupina dobrovolníků připochodovala z jihu z Marseille a cestou si zpívala píseň zvanou "Marseillaisa" [marsejéza], která se pak stala národní hymnou. Válka vypukla v dubnu 1792, ale Francie se nakonec úspěšně ubránila.

Republika místo monarchie

Pařížská chudina zvaná "bezkalhotáři" ("sansculoti") zorganizovala další převrat. V srpnu 1792 svrhla radní, dosadila na radnici vlastní "komunu" a současně také sesadila a uvěznila krále. O měsíc později, 22. září 1792, byla monarchie ukončena a nahrazena republikou. Zákony měl na starost nový orgán - "konvent", do něhož mohli volit všichni muži bez ohledu na majetek. To byl taky důležitý krok směrem k demokracii.

V lednu 1793 byl král Ludvík XVI. dokonce odsouzen a veřejně popraven gilotinou. Za pár měsíců pod ní skončila i Marie Antoinetta. Celá Evropa si uvědomila, že se ta revoluce začala vymykat kontrole, a největší mocnosti - Anglie, Rakousko, Prusko, Španělsko a německé státy - se spojily do protirevoluční koalice. Po několika letech přemlouvání se přidalo i Rusko.

Girondistická a jakobínská hrůzovláda

KRIZE ZA GIRONDISTŮ

Politické kluby se snažily udržet u moci za každou cenu a slova jako "teror" nebo "diktatura" nebyla přehnaná. První rok byli nejsilnější girondisté. Chudinské skupiny "Zběsilých" za jejich vlády napadali boháče, kraje Vendeé a Bretaň se chtěly odtrhnout a cena asignátů děsivě padala. Asi 80 tisíc nespokojených Pařížanů proto 2. června 1793 obklíčilo budovu konventu a vládu girondistů svrhlo.

NESPRAVEDLNOST A VRAŽDENÍ ZA JAKOBÍNŮ

Nový konvent jakobínů ovšem nebyl o moc lepší - jím zavedené úřady a instituce se sice pěkně jmenovaly, ale deklaraci práv a svobod moc nerespektovaly. Nejvyšší jakobín Robespierre ovládal Výbor pro veřejné blaho, který nahradil vládu. Výbor veřejné bezpečnosti měl pod palcem policii a jeho krutí komisaři mohli nařizovat popravy - jednou takhle v Lyonu prý jakobínský komisař svázal k sobě asi 250 lidí a dal je hodit od řeky. A vrcholem nespravedlnosti byl jakobínský soud - tzv. Revoluční tribunál. Obžalovaní u něj nemohli mít obhájce, proces mohl trvat maximálně tři dny a neplatila tu presumpce neviny. Zkrátka stačilo být jen trochu podezřelý a už jste mohli skončit pod gilotinou. Popravy byly na denním pořádku a mezi oběti revoluce se dostali i někteří její strůjci. Třeba Danton byl popraven za umírněnost a stejně dopadl i Lavoisier nebo pařížský starosta.

Thermidorský převrat

Součástí jakobínského Teroru s velkým T bylo i stanovení cen výrobků a potlačování víry - Robespierre kupříkladu nahradil křesťanský kalendář vlastním, který se počítal od začátku republiky. Jakobíni sepsali i vlastní ústavu, ale ta nikdy nevešla v platnost. I jejich hrůzovládu se totiž povedlo utnout. Nejprve byl zavražděn aktivní jakobín Jean Paul Marat (Charlotte Cordayová ho probodla ve vaně během návštěvy) a 27. července 1794 zatkla spiklenecká skupina poslanců i Robespierra a Saint-Justa. Druhého dne byl Robespierre za hlasitého skandování "pryč s tyranem!" popraven.

Tento převrat i nový konvent dostaly přídavné jméno "thermidorský", protože 27. červenec 1794 byl podle Robespierrova kalendáře 9. thermidor roku 2. Tito poslanci všechno vrátili do starých kolejí - jakobínské výbory zrušili, křesťanství nepronásledovali, uzavřeli mír s okolními státy a vydali novou ústavu. Revoluce skončila. Pojďme si krátce shrnout její výsledky: feudální rozdíly byly vesměs smazány, všichni muži včetně chudých měli ve volbách stejný hlas, mohli kandidovat do úřadů a svobodně pracovat bez roboty a nevolnictví.

Jirka