.

KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY 


Křížová výprava je obecně papežem vyhlášené tažení proti kacířům, pohanům a podobným nepřátelům křesťanství, kteří se nějak protivili církvi. "Křížové" se jim samozřejmě říká podle kříže - symbolu křesťanství. Ve středověku se takových tažení odehrálo několik (třeba proti Slovanům v Pobaltí nebo proti husitům), nejdůležitější ale byla série několika výprav, jejichž cílem bylo získat Svatou zemi (především Jeruzalém) zpátky z rukou tureckých muslimů. Tyhle křížové výpravy začaly na konci jedenáctého století a pokračovaly až do století třináctého.

  KŘIŽÁCI

Tak se označují účastníci křížových výprav. Byli to zástupci všech vrstev společnosti (výprav se mohli účastnit třeba i vězni), kteří se dobrovolně připojovali k výpravám buďto z víry nebo z vidiny různých praktických výhod - křižákům byly prominuty mnohé hříchy a pokud šlo o nevolníky, bylo jim zrušeno poddanství. Aby dali křižáci viditelně najevo, že do této skupiny patří, našívali si na oblečení a výstroj kříže.

Příčin bylo víc než dost

Svatá země na území dnešního Izraele a Palestiny ve východním Středomoří je oblast důležitá pro křesťany, židy i muslimy. Celou tuhle končinu včetně jejího centra - Jeruzaléma - ovládali už nějaký ten pátek Arabové, ale křesťany tam pouštěli a tolerovali. Pak ale najednou vtrhli na Blízký východ Seldžučtí Turci ze střední Asie. Taky vyznávali islám, ale když se roku 1076 zmocnili Svaté země, začali si od křesťanů za vstup účtovat poplatky anebo je k Jeruzalému vůbec nepouštěli. Už to by asi byla pro římskokatolickou církev dostatečná motivace k útoku na Turky, důvodů ale bylo ještě víc. Turci kupříkladu nebezpečně utlačovali Byzancii a byzantský císař výslovně prosil papeže o pomoc. Kdyby se římskokatolická a pravoslavná byzantská církev takhle postavily bok po boku proti společnému nepříteli, určitě by je to přece trochu stmelilo a křesťanství by bylo zase o něco krásnější. A byly tu i čistě praktické důvody - veškeré atraktivní území v západní Evropě už bylo rozebrané a mnozí tak doufali, že na Blízkém východě najdou nějaký kus země, který si budou moci urvat pro sebe.

Zbytečné putování (první výprava)

Nebylo proč otálet, a tak už roku 1095 svolal papež Urban II. církevní činitele do Clermontu a vyhlásil první výpravu. Papeže zastupoval "papežský legát" Adhémar z Le Puy [L Pui] a hlavní vojenskou silou měli být francouzští velmoži. Fanatický kněz Petr z Amiens [Amján] ale svými kázáními rozšířil odhodlanost a touhu bojovat i mezi rolníky a vesničany, kteří se k výpravě také začali v hojných počtech hlásit. Kromě téměř 40 000 Francouzů se prvního tažení účastnili i rytíři a poutníci z Anglie, jižní Itálie a samozřejmě Byzancie. Celkem to prý dalo dohromady přes 100 000 křižáků, kteří se roku 1096 postupně začali vydávat na výpravu.

První vlnu tvořili převážně ti rolníci a poutníci. Když jejich vojska procházela Prahou, způsobila pod Vyšehradem úplně první protižidovský pogrom na našem území. Nevzdělaní kněží totiž rozšiřovali informace o tom, že Ježíše ukřižovali židé. Pokračovalo se přes Uhry a Balkán, kde křižáci nepěkně loupili a rabovali, a pak už to byl jen kousek do byzantského centra Cařihradu, také zavného Konstantinopol. Byzantský císař byl zděšený z toho, že na pomoc nepřišli vojáci a rytíři, ale zfanatizovaná chudina. Přemýšlel, že počká na druhou, bojeschopnější vlnu, jíž se měla účastnit šlechta a rytíři, ale nakonec nechal rolníky rychle převést do Malé Asie (dnešní Turecko) a doufal. Ani to ale nebylo nic platné, drtivou většinu křižáků rozcupovali Seldžučtí Turci ještě daleko daleko před Svatou zemí. Jen několika jedincům, včetně Petra z Amiens, se podařilo uprchnout.

Jediný úspěch (stále první výprava)

Zatímco byzantský císař zoufal nad tím, co mu to přišlo na pomoc, vyrazila z Francie druhá vlna. To už byli rytíři a vojska šlechticů, takže trochu nadějnější vojáci. Za zmínku stojí dva z vůdců: Godefroy z Bouillonu [Godefra z Bujónu], který prodal skoro všechen svůj majetek, aby se mohl na výpravu pořádně připravit, a Robert Normanský, syn Viléma Dobyvatele. Šlechta samozřejmě nemusela ťapat celou cestu pěšky, mohla si dovolit plavbu z jihoitalských přístavů přímo do Cařihradu, díky čemuž dorazila dřív než bylo pozdě. Velká část šlechticů sice do Jeruzaléma nedošla a začala si zakládat vlastní státečky (viz "křižácké státy" níže), ale i ten zbyteček, čítající necelých 20 000 osob, dokázal Jeruzalém v roce 1099 oblehnout a po pěti týdnech úspěšně dobýt a zmasakrovat - většina jeruzalémských obyvatel během obléhání přišla o život, a to včetně mnoha křesťanů. Ups. Vedení Jeruzaléma pak dostal na starost zmiňovaný Godefroy z Buoillonu.

  KŘIŽÁCKÉ STÁTY

Cestou z Cařihradu do Jeruzaléma se mnozí šlechtici zastavili s cílem zabrat si kus území. Jistý Balduin se kupříkladu usadil v dobytém městě Edessa, v dnešním Libanonu vzniklo Tripolské hrabství a na území současné Sýrie Atiochijské knížectví. Takhle vznikl mezi Malou Asií a Jeruzalémem nepřerušený řetěz takzvaných "křižáckých států".

Fiasko (druhá výprava)

Půl století bylo křesťanstvo spokojené, ale pak, o Vánocích roku 1144, se Seldžučtí Turci zmocnili křižáckého státu Edessy. Papež (tentokrát to byl Evžen III.) proto vyhlásil druhou výpravu, jejímž hlavním tahounem měl být Bernard z Clairvaux [Klérvó], dnes svatý. Francouze do tažení vedl Ludvík VII. a Svatou říši římskou Konrád III. Zúčastnil se i český kníže Vladislav II. Jiné evropské státy se moc neangažovaly, většinou měly svých problémů dost. Jako první vyrazil neschopný velitel Konrád, jehož vojáci brzy Turkům podlehli, a ani Ludvík nebyl úspěšný. V Jeruzalémě se oba králové setkali a domluvili se na útoku na Damašek. I ten ale skončil pro křižáky fiaskem a druhé tažení tak roku 1148 skončilo neúspěchem.

Prostě smůla (třetí výprava)

Mezitím se jeden schopný kurdský velitel jménem Saladin zmocnil Káhiry a sjednotil celý sultanát. Na severu Izraele se roku 1187 střetl s místními křižáky, a tak obsadil všechny oázy v okolí a křižáci zešíleli žízní. No a ještě téhož roku stihl dobýt Jeruzalém a vrátit ho tak zpátky do muslimských rukou. Křižácké úspěchy byly tu tam. Evropa na sebe pochopitelně nenechala dlouho čekat - účast na třetí výpravě ohlásil francouzský král Filip II. August, anglický král Richard Lví srdce a za Svatou říši Fridrich I. Barbarossa, přezdívaný Rudovous, se synem Filipem. Vyplulo se roku 1189.

Barbarossa byl v Malé Asii docela úspěšný, ale pak ho ranila mrtvice. Filip s Richardem se stihli pohádat ještě na lodi cestou na Blízký východ a Richard se tak raději odpojil a dobyl byzantský Kypr. Oba se opět potkali u severoizraelské pevnosti Akko, kterou spolu se zbytkem Barbarossovy armády dobyli. Nedokázali se ale dohodnout, kdo se o vítězství zasloužil víc, a Fridrich se nakonec urazil a odplul domů.

Richard byl sám paradoxně úspěšnější než s pomocí ostatních panovníků a dvakrát Saladina porazil. Pak se ale dozvěděl, že jeho bratr Jan Bezzemek usiluje o Richardův trůn a tak narychlo vyjednal se Saladinem, že nechá křesťany navštěvovat Jeruzalém, a pelášil do Anglie zachránit svou korunu. To byl konec třetí výpravy, psal se rok 1192. Cestou domů Richarda stihla bouře, která odklonila flotilu do Jadranu, a Lví srdce tak musel cestovat přes Rakousko. Tam ho ale chytil a zajal nějaký vévoda, kterému se také nelíbilo dělení kořisti po dobytí Akkonu, a Anglie tak za svého krále ještě musela platit výkupné.

Křesťané proti křesťanům (čtvrtá výprava)

Saladin dohodu o volném vstupu křesťanů do Jeruzaléma ještě dodržoval, jeho synové už nikoliv. Papež Inocenc III. proto roku 1200 oznámil novou výpravu, která ale necílila na Jeruzalém, nýbrž na Káhiru, kde turečtí sultáni sídlili. Lodě si rytíři tentokrát vypůjčili v Benátkách, které za to požadovaly zdržující dobytí Zadaru. Do toho přišla žádost o pomoc od sesazené byzantské císařské rodiny, kterou podporoval i tehdejší král Svaté říše římské. Křižáčtí rytíři tak změnili kurz, dobyli a zdevastovali Cařihrad a dosadili královský rod zpátky na trůn. Protože ale nedostali, co jim bylo slíbeno, zničili město ještě jednou a na jeho troskách vyhlásili vlastní Latinské císařství. Do Egypta tak nikdy nedopluli.


  VÝBORNÝ NÁPAD

V roce 1212 nějací géniové vymysleli, že se křižákům nedaří jenom proto, že je Bůh trestá za jejich hříchy. Řešení bylo ještě geniálnější - zorganizovat výpravu třiceti tisíc nevinných dětí. Vojsko mladistvých se mělo údajně nalodit ve francouzském Marseille a vyplout. Lodě ale místo Svaté země skončily v Alžíru a v Libyi a všechny děti byly prodány do otroctví. Celé je to ale možná jen legenda vzniklá chybou v překladu - kronikáři si patrně špatně vysvětlili spojení "děti Boží".

A zbytek jen rychle shrneme

Pak se uskutečnilo ještě asi pět dalších výprav, ale nebojte, nebudeme je všechny rozebírat. Není to totiž potřeba, všechny dopadly katastrofálně. Poslední výprava skončila roku 1272 a asi o dvacet let později padlo i Akko, poslední křižácká pevnost na Blízkém východě.

Evropané si uvědomovali, že na Blízkém východě poznali svým způsobem vyspělejší svět, byli překvapeni třeba tamní hygienou a bohatstvím. Také od Turků převzali několik technologií a vynálezů a začali z Asie vyvážet citrusy, rýži, bavlnu a koření.



Jirka


Image de croisés

křižáci

Seljuk Empire locator map

území patřící Seldžuckým Turkům před začátkem křížových výprav

Peter the Hermit

Petr z Amiens vede křižáky v první výpravě

1099jerusalem

dobytí Jeruzaléma

2nd Crusade council at Jerusalem

Konrád III., Ludvík VII. a tehdejší jeruzalémský král Balduin III.

Ptolemais (Acre) given to Philip Augustus 1191

Richard Lví srdce a Filip II. August před hradbami Akkonu

ConquestOfConstantinopleByTheCrusadersIn1204

dobývání Cařihradu (neboli Konstantinopole)

Gustave dore crusades the childrens crusade

výprava dětí



Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.