STŘEDOVĚKÁ ANGLIE 

Stručné shrnutí dějin Anglie: Ve starověku se sem dostali Římané, v Irsku mezitím objevili křesťanství, kolem roku 400 n.l. Římané odpluli a v Anglii zůstali Piktové, Skotové a hlavně Keltové. V polovině 5. století přišli Anglové, Sasové a Jutové, aby Britům pomohli s obranou, založili tu sedm království (například Sussex, Wessex a Essex jsou území, kde tehdy žili Sasové) a vytlačili Kelty do Walesu [Uejls] (na západě velkého britského ostrova) a do Bretaně (na severozápadě Francie). Od té doby se anglickému obyvatelstvu říká Anglosasové (Jutové se do názvu už asi nevešli).

Vzdorování Vikingům z východu

Asi v roce 793 se na anglickém pobřeží poprvé vylodili "Dánové", což je zavádějící anglické označení pro Vikingy, protože ti přicházeli nejen z Dánska, ale z celé Skandinávie. Vikingům se zalíbily anglické kláštery - pravidelně je navštěvovali, aby je ničili a vykrádali - a to natolik, že se hrstka Vikingů rozhodla usadit se na východním pobřeží Anglie - té oblasti se říkalo Danelaw [Dejnló].

Anglie se samozřejmě musela nějak bránit, aby ji váleční Vikingové hned nepohltili. Začal wessexský král Egbert, který v roce 827 spojil všech sedm království v jeden stát, a pokračoval jeho vnuk Alfréd, zvaný Veliký. Alfréd byl až druhým synem, takže se nikdy králem stát neměl a celé dětství proto strávil přípravou na kněze. Jeho starší bratr ale zemřel a na trůn musel roku 871 nastoupit on. Vymyslel několik prvních anglických zákonů a přestože zdanil šlechtu, aby měl víc financí na stavbu strážního loďstva a strážních věží, Vikingy se mu zahnat nepodařilo.

Pár vikinských králů

Jeho vnuk Ethelred II. (králem od roku 978) musel Dánům dokonce platit tribut (poplatek za mír) a tahle zoufalá situace ho dohnala k zoufalým činům - Ethelred se roku 1002 rozhodl všechny Vikingy povraždit. Nebyl to zrovna dvakrát moudrý nápad, protože ve Skandinávii existovala další hromada Vikingů, kteří samozřejmě neotáleli s pomstou. V roce 1013 byl Ethelred donucen utéct před hrozivými dánskými nájezdy do francouzské Normandie (kde sice taky byla spousta Vikingů, ale ti byli takoví pofrancouzštělí) a Anglie se tak zmocnili Vikingové.

Chvíli tu vládl podezřele mírný a hodný Viking jménem Knut Veliký, ale už jeho syn byl tak slabý, že se nechal vypudit synem Ethelreda - Eduardem III. - a na anglický trůn se tak vrátili Anglosasové. Eduard III. měl přízvisko "Vyznavač", které si zasloužil za svou zbožnost: toužil po klášterním životě a i jako král se místo vlády věnoval církvi. Fakticky tak za něj musel vládnout jeho tchán Godwin.

Harold, Harald nebo Vilém?

Rok 1066 je nabitý důležitými událostmi. Nejprve zemřel Eduard a začaly spory o nástupnictví. Trůn si nárokoval Godwinův syn Harold II., ale také jistý Vilém z Normandie (to je to území francouzských Vikingů). Ještě než Eduard vypudil Vikingy, žil samozřejmě s vyhnaným otcem v Normandii a údajně tu (podle Vilémových slov) Vilémovi královskou korunu slíbil. A pak tu byl ještě třetí zájemce - nějaký nezajímavý Nor Harald (neplést si s Haroldem), se kterým musel Harold chvilku bojovat, než ho přesvědčil, že nemá šanci.

A další Vikingové z jihu

Zůstali tedy dva potenciální nástupci, z nichž by si Anglie samozřejmě raději vybrala Harolda. Vybrat si ale nemohla, protože Vilém shromáždil vojsko, přeplavil se přes La Manche, vylodil se v Anglii a zaútočil. S anglickým vojskem se střetl (stále ještě v roce 1066) v bitvě u Hastings, kde Harold padl po tom, co byl šípem zasažen do oka (to je ale možná jen legenda).

Králem se stal Vilém, nově zvaný "Dobyvatel". Zkonfiskoval veškerou anglickou půdu a rozdělil ji svým věrným normanským šlechticům (čímž sem přinesl feudalismus) a všechny informace o tom, co komu patří, si nechal zapsat do spisu zvaného Domesday book [Důmzdej buk].

No a následujících 150 let se Normané mísili s Anglosasy.

Jirka