PŘED STOLETOU VÁLKOU 

Stoletá válka vypukla v roce 1337 mezi Anglií a Francií, ale o tom až v příští kapitole. Nejprve se totiž musíme podívat na postupně se vyvíjející vztahy mezi těmito dvěma vyspělými feudálními královstvími. Zatímco ve Francii se vládnoucí Kapetovci (např. Ludvík VII.) obohacovali o propadlá léna, v Anglii se ignorovala nástupnická pravidla...

Problémy s anglickým nástupnictvím

Začněme tedy v Anglii v roce 1087 nástupem Viléma II. Ryšavého (syna Viléma Dobyvatele)... a rovnou přeskočme k jeho záhadné smrti na lovu a k jeho bratrům - Robertovi a Jindřichovi. Právo vládnout měl starší Robert Normanský, jenže ten se ještě nevrátil z první křížové výpravy, a trůnu se tak ujal Jindřich I. Jeho vláda byla celkem oblíbená, protože stavěl nové kláštery a podporoval vzdělávání. Takže když Robert dorazil z výpravy domů, setkal se jen s odporem a musel se spokojit s vládou nad Normandií (kouskem severní Francie).

Jindřich měl jediného manželského syna Viléma (a několik nemanželských, ti ale v otázce nástupnictví nepřicházeli v úvahu), který ale zahynul v bouři, čímž nechal Anglii bez následníka. Jindřich sice na své smrtelné posteli v roce 1135 donutil anglické velmože slíbit nástupnictví své dcery Matyldy Anglické, ale velmoži slib nedodrželi, jelikož se jim nezamlouval Matyldin manžel Bohumir Sličný Plantagenet - místo ní by chtěli za nového krále Matyldina bratrance, Štěpána III. z Blois. Tento spor způsobil občanskou válku, která zanedlouho zemi vyčerpala natolik, že se Matylda se Štěpánem museli dohodnout - po smrti prvního z nich měl nastoupit Matyldin syn, Jindřich II. Plantagenet.

Jindřich II. Plantagenet

Za současné situace bylo přinejmenším pozoruhodné, že se po Štěpánově smrti roku 1154 králem opravdu stal dohodnutý Jindřich II. Plantagenet. Z titulu normanského vévody ovládal poměrně rozlehlou část severní a západní Francie (celých 50 provincií ze 70) a francouzskému králi Ludvíku VII. dokonce odloudil ženu, Eleonoru Akvitánskou. Už to samozřejmě podlomilo vztahy mezi Anglií a Francií, a to do vypuknutí stoleté války zbývalo ještě více než 200 let.

Spor koruny a církve

V tuto chvíli ale neměl Jindřich na válku ani pomyšlení, protože potřeboval vyřešit nefungující investituru (dosazování církevních činitelů, podrobnější kontext můžete nastudovat v kapitole Boj o investituru). Jindřichův plán byl následovný: jmenovat svého blízkého kamaráda Thomase Becketa canterburským arcibiskupem, aby mohli společně ovládat jak světský, tak církevní svět. Thomas ale roli arcibiskupa najednou začal brát hrozně vážně a Jindřichovi pořád něco vytýkal. Diskutovaným problémem byly v této době třeba světské tresty smrti, které se naprosto příčily církevnímu pravidlu "nezabiješ". Duchovní tak ve výsledku mnohdy dostávali úplně jiné tresty než ostatní a to se Jindřichovi vůbec nelíbilo.

Roku 1146 proto svolal sněm v Clarendonu, kde před všemi velmoži a preláty prohlásil, že by rád znovu zavedl staré zvyklosti. Becket sice protestoval, ale přesto pod nátlakem podepsal Clarendonskou konstituci, která omezovala církevní soudy, zakazovala odvolání k papeži a opravňovala krále zapojovat se do volby opatů a biskupů. Přiopilý Jindřich se o něco později nechal na nějaké slavnosti slyšet, že by se Becketa rád zbavil, a dva rytíři ho vzali za slovo a Becketa zavraždili. Papež uložil vrahům cestu do Palestiny a Becket byl zanedlouho prohlášen za svatého.

Protikladní bratři

Jindřich II. měl čtyři syny a jeden z nich - dobrodruh Richard "Lví srdce" - se stal po otcově smrti roku 1189 novým anglickým panovníkem. Ještě téhož roku vyplul na třetí křížovou výpravu a po dobu své nepřítomnosti svěřil vládu svému bratrovi Janu Bezzemkovi, který si ale začal trůn přivlastňovat, pročež se musel Richard předběžně vrátit. Cestou domů ovšem padl do zajetí Leopolda Rakouského, který za propuštění zajatce dostal od Anglie tučné výkupné.

Jan Bezzemek se moc netrápil s lény ve Francii a Richard tak musel - zcela zbytečně - znovu dobývat spoustu normanských hradů. Dařilo se mu, ale pak byl při jednom takovém dobývání (v roce 1199) postřelen šípem do páteře, na následky čehož zemřel. Vlády se tak opět ujal náladový a nespolehlivý Jan Bezzemek. Ten v konfliktu s Francií prohrál a během příprav na další střet si znepřátelil jak církev, tak šlechtu, jelikož začal vybírat nezákonně vysoké daně. V roce 1215 ho šlechta donutila podepsat Magnu Chartu Libertatum ("Velkou listinu svobod"), podle níž král nesměl zabavovat statky bez soudního procesu, ani zavádět nové daně bez souhlasu takzvané Velké rady, v níž seděla světská i církevní šlechta a zástupci z Londýna. O rok později Jan Bezzemek podlehl úplavici.

Proticírkevní sekty v jižní Francii

Teď se na to musíme podívat z francouzského úhlu pohledu. Tam se mezitím začaly ozývat hlasy volající po umravnění církve. Patřily i dvěma výrazným sektám, které se vyznačovaly hlásáním chudoby. Sekta Valdenských získala název podle Petra Valdese, který rozprodal všechen svůj majetek, a sekta Albigenských se jmenovala podle města Albi, které podporovalo jihofrancouzské šlechtice. Albigenští si říkali "katharos" (řecky "čistí") a kromě života v chudobě pro ně bylo důležité vegetariánství a zákaz sňatků. Věřili, že existuje dobré a zlé božstvo a že tělo je jen žalářem duše. Bibli znali lépe než většina kněží a také se podle ní snažili co nejpřesněji řídit. V tomto ohledu mnohdy předčili i církevní hodnostáře a nebáli se na to upozornit.

Církev, které se to pochopitelně nelíbilo, svolala v roce 1179 Lateránský koncil, na němž uvrhla celou albigenskou sektu do klatby. Když papež Inocenc III. zjistil, že klatba sektě prakticky neublížila, vyslal do jižní Francie vyslance (tzv. legáta), který měl obyvatele Toulouse a okolí přesvědčit o tom, že podporovat Albigenské je hloupost. Tohohle legáta ale někdo záhadně zabil a papeži to stačilo jako záminka ke křížové výpravě. Král Filip II. August, který zatím dokázal posbírat plantagenetské državy, Anjou a Normandii, spatřil v této výpravě šanci na zabrání dalších atraktivních území - jižní Francie (a především oblast Provence) byla totiž nejen liberální, ale také velmi bohatá. Podařilo se většinu šlechticů a podporovatelů sekty porazit, získat Provence a rozšířit tak francouzské království až ke Středozemnímu moři.

Anglická novinka jménem parlament

Abychom udrželi aspoň trochu chronologické pořadí událostí, skočíme ještě na chviličku zpátky do Anglie, kde roku 1264, za krále Jindřicha III., vznikl parlament. Tato instituce měla zpočátku především schvalovat státní výdaje, časem ale začala také vymýšlet zákony a potvrzovat daně. V parlamentu seděli dva zástupci z každého pořádného města a dva zemani za každé hrabství. V polovině 14. století už měl parlament dvě komory - zástupce té horní (House of Lords), si vybíral král, ale dolní komora (House of Commons) se volila.

Filip IV. shání peníze

A nakonec znovu do Francie. Nový panovník, jenž tu kraloval od roku 1285 se jmenoval Filip IV. Sličný a své přízvisko prý nosil oprávěně - byl údajně statný, s úzkým obličejem a vlnitými vlasy. Provdal svou dceru Isabelu za anglického krále Eduarda, ale nedá se říct, že by to napjaté anglo-francouzské vztahy nějak zachránilo. V takové situaci je nejlepší připravovat se na případný konflikt, a k tomu jsou zapotřebí finance. Filip IV. proto vytáhl na bohaté Flandry (území v dnešní Belgii), kde se z ovčí vlny ve velkém vyrábělo sukno vyvážené do Anglie. Flanderská armáda ale roku 1302 k překvapení mnohých porazila tu královskou a Filip tak musel hledat zlatý důl jinde.

Objevil ho v duchovenstvu, které honem zdanil. Problém byl v tom, že pro duchovenstvo tak nějak platila trochu jiná pravidla než pro ostatní, a tak stačilo, aby papež Bonifác kněžím zakázal daně platit, a Filip byl opět bez peněz. Ve vzteku na papeže začal francouzský král bojkotovat obchod s Itálií, což působilo, že se celá Itálie obořila na Vatikán. Pak si Filip sehnal legisty (tedy právníky), kteří měli za úkol objasnit vztah světské a církevní moci, aby učinil tomuto nepříjemnému chování církve přítrž. Když se o té světské obhajobě, kterou zaplacení právníci vymysleli, doslechl papež, dal Filipa do klatby. Král reagoval jasně - klatební bulu veřejně spálil.

Francouz papežem

Francie pak vyslala Guillaume de Nogareta, který s papežem několik dní vyjednával, co a jak, ale k žádnému rozumnému cíli se nedošlo. Naštěstí pro Filipa papež Bonifác roku 1303 zemřel a Francii se podařilo zařídit, aby konkláve za novou hlavu církve zvolila Klimenta V. z francouzského Bordeaux. To vedlo k Avignonskému zajetí, které trvalo až do roku 1378 - papežská autorita byla plně podřízena Francii a papež se dokonce přesunul z Říma do francouzského Avignonu.

Filip IV. měl tři syny, ale ti vládli velmi krátce a poslední z nich - Karel IV. Francouzský - zemřel v roce 1328 bez mužských potomků. Na trůn sice dosedl Filip VI. z rodu z Valois, ale nároky si činil i anglický král Eduard III., jehož matka byla Kapetovka, tedy Francouzka z královské rodiny. K tomuhle se přičetl fakt, že Anglie už nějakou tu chvíli pokukovala po Flandrách, jejichž obchodování Francouzi navíc záměrně omezovali, a stoletá válka byla na světě.

Jirka