STOLETÁ VÁLKA 

Anglii a Francii se už stovky let nedařilo pěstovat dobré vztahy, přestože se občas i snažily. Anglie teď ale měla zálusk na Flandry - bohaté to území na severu Belgie - a nepříjemná nálada mezi těmito velmocemi vyvrcholila, když ve Francii roku 1328 vymřeli mužští potomci královské dynastie, protože trůn si začal nárokovat i Eduard III. jakožto syn francouzské Kapetovky. Válce už se nedalo vyhnout a stála za to - přestože se jí říká "stoletá", trvala celých 116 let - od 1337 do 1453.

Drama u Kresčaku

Ze začátku nebyl konflikt vůbec zajímavý a k prvnímu povšimnutíhodnému střetu došlo až roku 1346 u Kresčaku (neboli u Crécy) v severní Francii. Této bitvy se na francouzské straně zúčastnil i Jan Lucemburský a Karel IV. a pro Filipa VI. to byla bitva obranná. Na francouzské straně byla jednak početní převaha, druhak spousta rytířů na koních a třeťak hromada kuší, které francouzské vojsko většinou výborně kryly. Většinou znamená "když zrovna nepršelo" a u Kresčaku v sobotu 26. srpna 1346 k francouzské smůle pršelo. Kuše zmokly a nebyly k použití. Co je ale ještě důležitější, francouzská armáda neměla jednotné velení - každý šlechtic chtěl ovládat svoji část vojska a jako celek se nedovedli na ničem dohodnout.

Anglie měla proti tomu pověstné lučištníky s dvoumetrovými "dlouhými luky" a celkem takticky uvažujícího Eduarda III. A výsledek? Hanebná prohra Francouzů, smrt Jana Lucemburského a - naštěstí pro české dějiny - záchrana Karla IV.

Francie se bouří

Spokojený Eduard se se svou kořistí vrátil do Anglie a až za deset let se odvážil pustit se jižněji a hlouběji do Francie. Tentokrát se vojska srazila u Poitiers, kde už se jedna veledůležitá bitva odehrála (jestli netušíte o co jde, honem do kapitoly Francká říše). Francie tu opět vinou nekázně prohrála, Filip VI. byl zajat a odvezen do Anglie.

To byl samozřejmě malér. Anglie nabízela jednání, ale to Francie odmítala a raději svolala generální stavy (stav šlechticů, stav duchovních a stav měšťanstva), aby sehnaly další, tolik potřebné peníze. Stavy navrhly, že nechají zvýšit daně, pokud za to dostanou dozor nad veškerou státní ekonomikou. To odmítl následník francouzského trůnu, který stavy rozpustil, čímž vyvolal povstání řemeslníků a obchodníků v několika francouzských městech. Dvůr tedy ustoupil a souhlasil s podmínkami stavů, ale povstání se opakovala a rychle se šířila. Rozhádaná šlechta se proto pro jednou spojila, ty největší rebelie (např. povstání "jacquerie") porazila a jednoho z předních vůdců těchto bouří, kupce Étienne Marcela, zavraždila.

Černá smrt

Francie se tedy bouřila sama proti sobě, ale Anglie na tom nebyla o moc lépe. Počínaje rokem 1348 udeřila v Británii "černá smrt", tedy epidemie dýmějového moru, které podlehla celá třetina tamního obyvatelstva (a k tomu čtvrtina Evropy). Větší ztráty na životech se projevily hlavně v řadách chudších zemědělců a rolníků, takže jedlíků teď bylo násobně víc než těch, kteří jídlo pěstovali a vyráběli. Ceny potravin nebezpečně rostly a musel být nastaven mzdový strop. Také se rozmohlo efektivní pastevectví - jeden pastýř pěstoval početná stáda, která uživila víc hladových krků než zemědělské plodiny. A co bylo nejhorší, parlament musel přistoupit na vypsání "daně z hlavy", na kterou nejvíc doplatili nejchudší, protože ti měli zpravidla nejvíc dětí.

Anglie se bouří

I v Anglii se tak nakonec strhla vlna bouří a nevole jak proti této dani, tak proti příživnictví církve, protože v této době rostla popularita venkovských kazatelů (kupříkladu Johna Balla), kteří hlásali rovnost všech lidí. V čele hlavního povstání stál vojensky zkušený Wat Tyler, který zorganizoval tažení přímo na Londýn. Londýnská chudina Tylerovi otevřela městské brány a král Richard byl donucen slíbit splnění Tylerových požadavků. Během vyjednávání ovšem nějaký purkrabí vrazil Tylerovi dýku do zad - doslova - a bylo po slibech. Šlechta by povstalce určitě ráda krutě potrestala, ale protože si uvědomovala příšerný nedostatek pracovních sil, musela je amnestovat, čímž v Anglii prakticky zaniklo nevolnictví.

Jana z Arku

Oba válčící státy tedy měly svých problémů dost a na válku neměly chvíli ani pomyšlení, takže teď přeskočíme o pár let dopředu a přes La Manche do Francie. Paříž a všechno severně od ní bylo buď v rukou Anglie nebo anglických spojenců, především Burgundska. V roce 1414 se z Lotrinska odněkud vynořila Jana z Arku (francouzské Jeanne je někdy překládáno také jako Johanka), která trpěla epilepsií. Medicína ještě nebyla moc daleko, a tak byla epilepsie považována za "nemoc vyvolených" - v záchvatech se Janě měla zjevovat Panna Marie a vyvolit ji za novou vůdkyni Francie ve válce s Anglií.

Jana se tedy vydala na královský dvůr Karla VII. a přesvědčila ho, aby povolil nábor běžného lidu. Dosud fungovala válka podle pravidel feudalismu, takže válčili jen šlechtici a rytíři, protože to byla jejich práce, zatímco vesničané a obyčejní měšťané měli stát živit. Teď se díky Janě z Arku odhodlaly bojovat i davy rolníků z této nižší vrstvy a její nové improvizované armádě se dokonce podařilo dobýt Orleán, pročež se Janě začalo říkat "panna orleánská".

Nezastavitelné odhodlání

Před Paříží byla ale Jana zraněna a nakonec zajata Burgunďany. Karel VII. se rozhodl nevykoupit ji, a panna orleánská tak byla prodána do Anglie, kde ji obvinili z čarodějnictví (mimo jiné proto, že nosila kalhoty) a roku 1431 v Rouenu upálili. Francie tak sice ztratila oblíbenou vůdkyni, ale obrat ve válce, který způsobila, vydržel ještě dostatečně dlouho. Anglie byla z kontinentální Evropy postupně vytlačována, dokud jí nezbylo jen Calais, a v roce 1453 válka oficiálně skončila bitvou u Castillonu, po níž musela Anglie kapitulovat a z Francie se nadobro stáhnout. Jednou z dosud nezmíněných příčin francouzského úspěchu bylo i vypsání daně z hlavy. Díky takto získaným penězům mohl stát financovat vlastní centralizovanou armádu a nemusel se spoléhat na nesourodé vojenské skupiny jednotlivých šlechticů. Jana z Arku byla mimochodem na začátku dvacátého století prohlášena za svatou.

A po válce...

Novým francouzským králem se po válce stal lstivý Ludvík XI., kterému se povedlo jakž takž znovu sjednotit Francii (včetně Burgundska a Bretaňska) a pomalu ji nasměrovat k absolutistické monarchii.

S Anglií to ale nebylo tak růžové. I když vlastně... červená a bílá dá dohromady růžovou, ne? Mezi Yorky (s bílou růží ve znaku) a Lancastery (s červenou růží) vypukla série občanských válek - takzvané "války růží". Ty skončily až v roce 1485, kdy Lancaster Jindřich Tudor zabil Yorka Richarda III. u Bosworthu.

Jirka