VIKINGOVÉ 

V 8. století o sobě začali dávat vědět silní, nelítostní a nebezpeční germánští nájezdníci a námořníci z pobřeží Norska, Švédska a Dánska. Rozpínali se ze své chladné Skandinávie, jelikož tam měli mizerné podmínky k hospodaření. Nejprve jen podnikali nájezdy na Britské ostrovy, ale pak se začali usazovat v celé západní Evropě. Jmenovali se Normané, ale běžně se jim říká Vikingové (ze slova "viking", což bylo označení pro ty jejich loupeživé plavby).

Na thingu nebo za mořem

Po celou dobu své existence to byly jen jednotlivé kmeny, nikdy se nespojily, aby vytvořily stát. V každém kmenu fungovala jednoznačná hierarchie - dole stáli otroci, takže zajatci z nájezdů, a nad nimi běžní svobodní vikingové, kteří se mohli účastnit setkání zvaných "thing". Tam se řešily důležité problémy, soudily se zločiny, vymýšlely se zákony, plánovaly se nejbližší nájezdy a volili se "jarlové" - vůdci kmenů. Ženy se sice thingů neúčastnily, ale běžně se staraly o fungování vesnic, když zrovna muži někde rabovali anglické kláštery.

Severská mytologie

Vikingové uctívali mnoho bohů, takže jejich náboženství bylo polyteistické. Nejoblíbenější byl Odin - bůh války, vítězství a moudrosti. Sídlil v ráji zvaném Valhalla, kam se dostali všichni, kteří padli v boji. Měli tu společnost krásných valkýr v čele s Freyou - bohyní krásy a lásky. Jejím bratrem byl bůh úrody a míru Freyr a oblíbený byl i Odinův spravedlivý syn Thor - bůh hromu a blesku, v ruce vždy s kladivem.

Vikingové také rádi runovým písmem zapisovali hrdinské příběhy, které shromáždili třeba do souboru islandských ság a písní zvaného "Edda".

Dosah vikinských lodí

Jelikož ve Skandinávii nebylo co dobývat, ničit, ani loupit, museli Normané hledat své další kořisti za mořem. Vrcholem vikinské techniky (ano, "vikinské" se píše bez "g") se proto staly lodě. Ty byly originální v tom, že neměly jasně danou příď nebo záď a tak se s nimi dalo jednoduše "couvat". Těm nejběžnějším se říkalo "drakkary", delším a štíhlejším (na délku mívaly 20 metrů) "langskipy" a nákladním "knorry".

Díky lodím se Vikingové dostali dál, než by tehdy kohokoliv napadlo. Nejblíže to měli do Kyjevské Rusi, kde se jim říkalo "Varjagové" a kde se dostali k vládě, a do Anglie, tam byli označováni jako "Dánové" a moc rádi rabovali tamní kláštery. Z Anglie se jednoduše dostali do Francie, kde se jim začalo říkat Normané. V čele s Rollem pluli po Seině do Paříže a vyjednávali s tamním králem Karlem III., jestli by jim náhodou kus Francie nenechal. Když roku 911 podepsal Rollo smlouvu o tom, že se Normané stanou francouzskými leníky, opravdu si mohli kousek země na severu Francie přivlastnit. Dodnes se tato oblast jmenuje po Normanech - Normandie. Právě odtud po pár stoletích vyrazil Norman Vilém Dobyvatel do Anglie, aby se tam zmocnil trůnu.

Francií ale Vikingové zdaleka nekončili, pokračovali na jih a pak Středozemním mořem na východ do Cařihradu (dnešní Istanbul), kde se stali členy osobní stráže byzantských vládců. Další část otužilejších Vikingů se ze své rodné Skandinávie vydala na severozápad a koncem 8. století se dostala na Island. Jistý Viking Erik Rudý právě na Islandu někoho zavraždil, a za to byl vyhnán do Grónska. A jeho syn Leif Eriksson se pak z Grónska dostal dokonce až do Severní Ameriky - více než 500 let před Kolumbem! Vikingové té americké oblasti, kde přistáli (je to přibližně dnešní kanadský Newfoundland) říkali "Vinland" (tedy "země vína", těžko říci proč), ale moc dlouho se tam neudrželi.

Jirka