SJEDNOCENÍ NĚMECKA 

Německo na tom bylo podobně jako Itálie v předchozí kapitole - bylo složené ze spousty zemí a států, v nichž se mluvilo trochu jiným jazykem a v nichž se používaly trochu jiné míry, ale které se přesto cítily jako jeden národ. Všechna tahle království a vévodství byla součástí Německého spolku, jemuž teď předsedalo Prusko. A pruský ministerský předseda Otto von Bismarck snil o tom, že celé Německo sjednotí právě pod vedením Pruska. Ale nebylo to jen tak...

Zbavit se Rakouska

Otto von Bismarck pocházel z rodiny junkerů - tak se říkalo východopruským velkostatkářům, kteří často dělali i politiku. Sledoval sjednocení Itálie a vůbec se mu to nelíbilo, protože šlo o revoluci zdola - o sjednocení se zasloužili hlavně dobrovolníci z lidu a samotné státy. Bismarck chtěl pravý opak, tedy sjednocení, které zařídí pruská vláda, především on sám. Viděl ale překážku v tom, že kromě pruského vlivu zasahovali do dění v Německu i Rakušané a Francouzi. S tím musel skoncovat, a tak čekal na vhodnou příležitost.

Ta první přišla, když se Rakousko a Prusko v roce 1866 rozhádaly kvůli Šlesvicku a Holštýnsku - krajům na hranici Německa a Dánska - a pustily se do prusko-rakouské války. V rozhodující bitvě u Sadové (neboli u Hradce Králové) Prusko vyhrálo a získalo Šlesvicko i Holštýnsko. Rakousko se muselo z Německa stáhnout a největší vliv na nově vzniklý Severoněmecký spolek (tedy zhruba severní půlku dnešního Německa) teď mělo Prusko.

Vyprovokovat Francii

S Francií to bylo komplikovanější. Prusko by jí sice mohlo prostě vyhlásit válku, ale to by působilo moc agresivně. Bismarck proto vymyslel lest, která měla donutit Francouze, aby válku vyvolali oni sami...

Ve Španělsku během občanské války sesadili královnu Isabelu, ale chtěli zachovat monarchii, takže nabízeli volný trůn různým evropským monarchům, třeba Leopoldu Hohenzollernovi, což byl příbuzný pruského krále Fridricha Viléma. Proti tomu protestovala Francie, která měla o Španělsko taky zájem. Leopold sice nabídku odmítnul, ale Francouzi chtěli ještě písemné potvrzení, že se nikdo z Hohenzollernů nebude o španělský trůn ucházet, aby měli jistotu. Vilém nic podepisovat nehodlal a v létě 1870 poslal Bismarckovi tzv. Emžskou depeši - telegram, ve kterém tohle všechno vysvětloval. Bismarck text depeše trochu upravil, aby zněla urážlivě proti Francii, a pak ji zveřejnil. Tím dosáhl přesně toho, co potřeboval - pobouřený francouzský císař Napoleon III. měsíc nato vyhlásil Prusku válku.

Kromě Severoněmeckého spolku stálo na straně Prusů i Bavorsko, Hesensko a pár dalších německých států a Prusko se střetem navíc předem počítalo, takže bylo lépe připraveno. V září 1870 obklíčil pruský generál Moltke jádro francouzského vojska i s Napoleonem v bitvě u Sedanu, takže Francie musela kapitulovat. Pařížský lid s podporou Garibaldiho mezitím svrhnul císařství, vyhnal úředníky a vyhlásil republiku. Už třetí. Nová francouzská vláda chtěla v prusko-francouzské válce pokračovat, ale Prusové brzy oblehli Paříž a v lednu 1871 si vynutili příměří.

A rychle se sjednotit

Na Nový rok 1871 byla vydána nová ústava, která spojovala Prusko a prakticky všechny ty malé státečky do nového Německého císařství. To mělo parlament zvaný Reichstag, ale také císaře Viléma I., jenž mohl většinu parlamentních rozhodnutí vetovat. Ministerským předsedou nemohl být samozřejmě nikdo jiný než Bismarck a hlavním městem se stal Berlín.

Definitivní mír uzavřela Francie s Německem v květnu 1871 ve Frankfurtu nad Mohanem, čímž přišla o Alsasko a Lotrinsko a zavázala se platit válečné reparace. Německo tyto peníze investovalo do průmyslu a zanedlouho už ekonomicky rostlo rychleji než Anglie.

Jirka