REVOLUČNÍ ROK 1848 

S koncem první poloviny 19. století se blížil i konec Metternichovského absolutismu, konec Svaté aliance a konec toho klidu a pořádku, který v Evropě už pár desítek let panoval a který jsme vysvětlili v předchozí kapitole. Nejvíc se toho odehrálo v tzv. "revolučním roce" 1848 (a něco se protáhlo do 1849), ale výsledky zas tak revoluční nebyly.

Proč? Protože krize, brambory a schizofrenie

A proč že stoupalo napětí? Jednak přišla ve 40. letech průmyslová krize, protože všechny ty nově vzniklé podniky ještě neuměly předpovídat poptávku a plánovat výrobu. Druhak se z Irska začala šířit nákaza brambor, tedy hlavní potraviny chudých. A asi největším problémem byla propast mezi zastaralou politikou a moderním hospodářstvím: Prakticky ve všech velkých státech (kromě Anglie) teď panoval nějaký absolutistický panovník a v Rakousku ještě fungovalo poddanství, zatímco podnikavá střední vrstva postupně získávala ekonomickou svobodu a šířila kapitalismus. Jestli chcete znít chytře, můžete tomu říkat "politicko-ekonomická schizofrenie", ale taky nemusíte, prostě stačí vědět, že průmysl a podnikatelé byli hrozně napřed.

Lidé z toho všeho byli nešťastní a chtěli změnu, aby politika tenhle náskok dohnala. To znamená, že se snažili zbavit cizí nadvlády, v Itálii a v Německu se chtěli sjednotit, jinde alespoň změnit formu vlády, aby hlavní slovo neměl panovník, ale ústava, a pak získat spravedlivé volební právo, aby mohli do budoucnosti politiky sami zasahovat.

Kraťoučká Francouzská republika

Začněme ve Francii, kde se stále držela červencová monarchie a liberální panovník Ludvík Filip. Ten sice podporoval finančnictví, ale nezvládal zahraniční politiku (např. dlouhé boje v kolonii Alžír) ani boj proti korupci, a navíc vybíral od podnikatelů spoustu cel. V únoru 1848 zakázal jednu z politických schůzí opozice, takzvaných "banketů", a ve městech hned vyrostly barikády a začaly boje. Stačily tři dny a Ludvík Filip i s rodinou odešel do exilu. 24. února 1848 byla vyhlášena Druhá Francouzská republika, sestavena prozatímní vláda a vyhlášeny nové volby.

Podle nové ústavy měl republiku vést prezident, zvolený na čtyři roky všemi muži nad 21 let. Ve volbách v prosinci 1848 trochu překvapivě zvítězil Ludvík Napoleon, synovec toho slavnějšího Napoleona, jehož ostatky byly mimochodem v tomto roce převezeny do Paříže, protože Francouzi se k němu zase začali hlásit. Ludvík Napoleon si na oko nechával všechna rozhodnutí schvalovat lidem, jenže po dvou letech (v prosinci 1851) provedl vojenský převrat a prohlásil se prezidentem na 10 let. A o další rok později, 2. prosince 1852, svrhl republiku a nechal se prohlásit císařem jakožto Napoleon III. Druhá republika tedy vydržela sotva pět let.

Petice z Prahy a z Vídně

Teď Rakouské císařství, kde byl hlavním důvodem lidové nespokojenosti absolutismus knížete Metternicha. Čtyřicátá léta byla navíc obdobím národních emancipací - obyvatelé Uher bojovali za svoji maďarštinu a u nás vrcholilo národní obrození. Ve Svatováclavských lázních se scházeli literáti a politici v jedné osobě, jako třeba František Palacký, František Ladislav Rieger, Josef Kajetán Tyl a Karel Havlíček Borovský. Když do Prahy dorazily zvěsti, že se ve Vídni demonstruje, tenhle Svatováclavský výbor poslal do Vídně seznam požadavků: konec cenzury, svobodu slova a shromažďování, rovnost náboženství a národů (hlavně Čechů a Němců), zemský sněm, volební právo, národní gardu a zrušení poddanství i roboty. Podobný seznam obsahovala i petice měšťanů a studentů ve Vídni.

Ústup ve třech krocích

Rakouská vláda nezvládala tolik věcí najednou. Musela řešit povstání Sardinského království (neboli Piemontu) v severní Itálii a také čím dál tím vážnější situaci v Maďarsku (k oběma se dostaneme za chvíli). Nejprve proto vydala "kabinetní list", který sliboval zrovnoprávnění češtiny s němčinou a zřízení zemské vlády. Nic moc. 13. března Ferdinand odvolal Metternicha v naději, že to Pražany a Vídeňany uklidní, ale pořád to nestačilo. V dubnu proto vydal Pillersdorfovu ústavu, čímž splnil několik požadavků naráz, ale demonstranti stále nebyli spokojeni. Nelíbil se jim hlavně způsob voleb do Říšského sněmu, který ústava zavedla: poslanci Sněmovny měli být volení, ale členy Senátu jmenoval sám císař. V květnu protestující oblehli palác Hofburg a přinutili císaře utéct do Innsbrucku.

Praha vs. Windischgrätz

V Praze ovšem na jaře 1848 panovala nadmíru dobrá nálada. Žádná cenzura, přípravy voleb v plném proudu, liberální Havlíčkovy noviny a radostné pochody studentských legií. I v Čechách měla ale Vídeň připravené vojsko. Vedl jej konzervativní maršál Windischgrätz, kterému se to, co se děje v Praze, vůbec nelíbilo. Jelikož neměl povolení k zásahu, mohl jenom provokovat - pořádal vojenské přehlídky a na Petříně si připravil kanóny a namířil je na město.

Nejednotní čeští politici mu ale dali záminku k boji. Většina z nich chtěla jít nerevoluční cestou, ale radikálnější skupina s Karlem Sabinou se během Slovanského sjezdu v červnu 1848 spojila s dělníky a studenty a 12. června 1848 začalo povstání známé jako "Svatodušní bouře". Liberálnější politici jako Palacký a spol. dali od povstání ruce pryč, ale poněvadž byla hned v prvním dni náhodou zabita Windischgrätzova manželka, která to pozorovala z okna, rakouský maršál o tom nemínil diskutovat a krutě zasáhnul. Začal Prahu ostřelovat, povstání rychle porazil, Slovanský sjezd byl rozehnán a Národní výbor (přejmenovaný ze Svatováclavského) rozpuštěn. 18. června se povstalci vzdali a tím česká revoluce skončila.

Bach místo Metternicha

Ve Vídni bouře ještě chvíli pokračovaly. V září přistoupil Ferdinand na další z požadavků, když zrušil poddanství a robotu, a v říjnu musel přesídlit do Olomouce. Sněm, který se snažil sepsat svobodnější ústavu, se přesunul do Kroměříže. I vídeňská revoluce byla ovšem nakonec poražena. V prosinci 1848 byl císař Ferdinand donucen k abdikaci, takže se císařská koruna i velká zodpovědnost přenesly na jeho synovce Františka Josefa I.

Itálie vs. Radecký

Zmínili jsme boje v severní Itálii, ale o co přesně šlo? Italové se už docela dlouho snažili sjednotit všechny ty malé státečky (viz kapitolu Pokusy o převrat) a když se to stále nedařilo, zkoušeli čím dál tím odvážnější způsoby. Sardinské království, v čele s králem Karlem Albertem, chtělo Itálii sjednotit pod vládou dynastie Savojských a v roce 1848 vyhlásilo válku Rakousku, aby se mohlo zmocnit severní Itálie, která Habsburkům patřila. Rakouskou armádu na této frontě vedl maršál Václav Radecký z Radče. Zpočátku se Rakousko muselo soustředit na jiné věci a na severu Itálie to vypadalo všelijak, ale pak dostal Radecký posily a v důležitých bitvách u Custozy a u Novary zvítězil. Ani teď si ale Vídeň neoddechla, protože bylo potřeba řešit situaci v Maďarsku.

Ambicióznější Maďaři

Pozornost musela rakouská vláda obrátit k čerstvě sesbírané armádě politika Lajose Kossutha [Lajoš Košút]. Kossuth chtěl pro Uhry nejprve jen samostatné ministerstvo, sněm a dalších pár požadavků podobných těm českým, ale když Rakousko tyto body přijalo, Kossuth pokračoval s dalšími a koncem roku 1848 už bojoval za úplnou nezávislost. Tu nakonec vyhlásil Debrecínský sněm v dubnu 1849 a hlavou státu se stal právě Kossuth.

Přestože se k rakouské armádě přidali vojáci několika slovanských národů, třeba Chorvati v čele s Josipem Jelačičem, na rozhodující porážku Maďarů to nestačilo. František Josef I. proto připomněl ruskému carovi Mikulášovi, že jsou přece společně ve Svaté alianci a že by si měli vzájemně pomáhat. Mikuláš souhlasil a maďarská revoluce byla díky němu skutečně nakonec poražena. Maďaři definitivně kapitulovali u Világoše v srpnu 1849.

Zbytečný sněm v Německu

Národní cítění a snaha o sjednocení se kromě Itálie rozšířily i v Německu. Malé německé státy byly už od roku 1834 společně v tzv. "celní unii", což byl docela dobrý krok směrem ke sjednocení. Pak se ale k unii připojilo i Prusko s králem Fridrichem Vilémem IV., který nějaké velké sjednocování moc nepodporoval. V březnu 1848 proti němu Němci povstali a v květnu začali na Frankfurtském sněmu plánovat, co a jak. Na sněm byl pozván i František Palacký jakožto zástupce Čechů, protože Čechy přece bývaly součástí Svaté říše římské, ale účast odmítl kvůli svému austroslavistickému přesvědčení (viz výše).

Na sněmu vznikl jakýsi prozatímní parlament, který řešil především to, jestli do sjednoceného Německa zahrnout všechny německy mluvící oblasti včetně Rakouska ("Velkoněmecké řešení") anebo jen Prusko a severoněmecké státy bez Habsburků ("Maloněmecké řešení"). Větší podporu měl návrh Maloněmecka a poslanci sněmu podle toho rovnou připravili i ústavu, která počítala s tím, že Maloněmecko bude parlamentní monarchií. Jenže když nabídli korunu Fridrichu Vilémovi, odmítl ji. Maloněmeckou ústavu neuznal, vydal vlastní "oktrojovanou", Frankfurtský sněm odvolal, odpor vojensky potlačil a všechno bylo jako na začátku.

Takže suma sumárum...

Žádná z revolucí nebyla úspěšná. Francie se vrátila k absolutistickému císařství pod Napoleonem III., Itálie ani Německo se nesjednotily, do Rakouska se vrátil absolutismus a Čechům ani Maďarům se nepovedlo osamostatnit se.

Ale něco se přece jen změnilo. Poddanství a robota byly ve všech těchto zemích zakázány a Rakousko umožnilo vznik volného trhu a rozšíření kapitalismu. A dobře to dopadlo také ve Švýcarsku, kde se jednotlivé kantony po staletých válkách dohodly, že společně utvoří federaci. To se taky stalo v roce 1848.

Jirka