VÍDEŇSKÝ KONGRES A METTERNICH 

Po Napoleonovi se Evropa potřebovala vzpamatovat a domluvit, co dál. Proto se zástupci skoro všech evropských zemí na podzim 1814 sešli ve Vídni, na tzv. Vídeňském kongresu. Předsedal tomu rakouský císař Ferdinand I., ale často jej zastupoval kníže Klemens Metternich. Cílem bylo vymyslet, jak vrátit na na evropské trůny původní panovnické dynastie, jak co nejspravedlivěji namalovat na mapu Napoleonem smazané hranice a jak zabránit dalším revolucím a zajistit klid. Ke konečné dohodě se došlo až v červnu 1815 a mezitím se stala spousta dalších věcí.

Napoleon se vrátil!

Francie se tedy po vykázání Napoleona vrátila v čase do roku 1792: původní hranice, konstituční monarchie a na trůně bourbonský panovník Ludvík XVIII. Zdálo se, že kapitola o Napoleonovi je jednou provždy uzavřena, jenže... V únoru 1815 Napoleon z ostrova Elba uprchl, 1. března se s 500 gardisty vylodil na jihu Francie a vydal se k Paříži. Bourboni nevěřili, že by pro ně mohl být hrozbou, jenže lidé Bonaparta vítali (trochu se báli, že jim Bourboni budou brát majetek) a královské vojenské oddíly, které ho měly zastavit, se jeden za druhým přidávaly na jeho stranu. Tento "orlí let" byl zákeřně rychlý - 20. března už stál Napoleon v Paříži jako císař. Říká se tomu "stodenní císařství", protože vydrželo tři a půl měsíce.

Zbytek Evropy samozřejmě reagoval. Prusy v čele s maršálem Blücherem Napoleon ještě zastavil, ale pak se v červnu 1815 střetl s anglickým vojskem vévody z Wellingtonu u vesničky Waterloo poblíž belgického Bruselu. Nejdřív to vypadalo pro Napoleona docela nadějně, ale pak dorazil Blücher a Francouzi se po pár hodinách dali na útěk. Napoleon byl deportován na ještě vzdálenější ostrov - Svatou Helenu uprostřed Atlantiku - a tentokrát pod vojenským dohledem a jen s malým služebnictvem, aby se nic podobného už neopakovalo. K vládě se znovu vrátili Bourboni a Napoleon šest let poté na Svaté Heleně zemřel, asi na žaludeční vředy.

Aby se kartografové nenudili

Mezitím skončil i Vídeňský kongres. Trest pro Francii byl přísný: hranice se vrátily o dvacet let zpátky, loďstvo propadlo Angličanům, ministr financí musel ke ztrátám připočítat válečné reparace a vojska protinapoleonské koalice pro jistotu hlídala okolí Rýna. Co se změnilo pro ostatní státy?

• Angličané získali několik francouzských a nizozemských kolonií - strategickou Maltu, Kapsko na jihu Afriky, Cejlon aka Srí Lanku a Helgoland, který později vyměnili s Německem za Zanzibar. Anglie se zkrátka stala vládkyní moří.
• Sever a jih Nizozemí se ještě s Lucemburskem spojily do Nizozemského království.
• Prusko zbohatlo o pár kousků severního Německa směrem k Rýnu (Sársko, Porýní a Vestfálsko) a části dnešního Polska (Poznaňsko a Gdaňsk).
• Rakousku připadla severovýchodní Itálie (Lombardie a Benátsko) a taky dnešní Chorvatsko (Istrii a Dalmácii). Naopak ztratilo zmíněné jižní Nizozemí, čili Belgii.
• Prusko a Rakousko byly také součástí nově vzniklého Německého spolku, který zahrnoval skoro všechny německé státy.
• Rusko si přilepšilo o celé Finsko, Varšavské velkovévodství (kus dnešního Polska) a Moldavsko k tomu.
• Švédsko sebralo Dánům Norsko, což byl trest za dánskou věrnost Napoleonovi.

Absolutismus kvůli strachu ze změny

Superdůležitou postavou pro první polovinu 19. století byl kníže Klemens Lothar von Metternich. Dělal rakouského ministra zahraničí, říkali jsme, že vlastně předsedal Vídeňskému kongresu, výrazně pomohl i vzniku Svaté aliance a vlastně vytvořil celý tenhle politický systém, který zajistil stoletý klid a stabilitu - od Vídeňského kongresu až do první světové války nedošlo v Evropě ke skoro žádným "velkým" mezinárodním konfliktům, tedy s výjimkou krymské války v 50. letech 19. století. De facto vládl víc než císař Ferdinand. Právem se tomuto půlstoletí říká "metternichovské období".

Příčinou toho všeho byl jeho strach ze změny - Metternich byl hrozně konzervativní a chtěl za každou cenu udržet monarchii takovou, jaká je, takže dělal všechno proto, aby potlačil každou novotu či revoluci. Nebezpečí podle něj představovaly hlavně tajné spolky a svobodný tisk, a proto udržoval cenzuru, tajnou policii, špiony a omezoval svobodu slova. Jeho jméno se - ne nadarmo - používá také ve spojení "metternichovský absolutismus".

Jirka