NAPOLEONSKÉ VÁLKY 

Napoleon se tedy během deseti let vypracoval z talentovaného generála na císaře. Francouzský lid ho obdivoval a miloval, ale zbytek Evropy začínal tušit nebezpečí. Krátce po jeho sebekorunovaci proto Anglie, Rusko, Rakousko, Švédsko a některé německé státy vyhlásily Francii válku. Protože to bylo už třetí takové spojenectví, říká se tomu "třetí koaliční válka". Trvala od září do prosince 1805, ale nebyla poslední. Dostaneme se ještě ke čtvrté, páté a šesté koalici...

Sám proti zbytku Evropy

Napoleon se třetí koalice nezalekl a 200 000 svých vojáků rychle přesunul k jihoněmeckému Ulmu, kde obklíčil rakouskou armádu a donutil jejího generála kapitulovat. Ruská armáda, v čele s Kutuzovem, se do bojů nijak nehrnula a čekala na posily z Vídně. Mezitím, v říjnu 1805, prohrál Napoleon proti anglickému loďstvu v bitvě u mysu Trafalgar. Byť byl Napoleon na pevnině takřka bezkonkurenčním velitelem, na vodě měla Anglie stále převahu, a to i když se francouzské loďstvo spojilo se španělským. Přesto měl Napoleon důvod se z této bitvy radovat, neboť v ní padl admirál Nelson.

RUSKO A RAKOUSKO? DVĚ MOUCHY JEDNOU RANOU!

Následně obsadil Napoleon Vídeň a přesunul se na jižní Moravu, kde se v prosinci 1805 odehrála bitva tří císařů u Slavkova (nedaleko Brna) - proti Francii stál ruský car Alexandr (i s Kutuzovem), rakouský císař František I. a armáda o něco větší než ta francouzská. I přesto předvedl Bonaparte další ukázkové vítezství - v bitvě zahynulo desetkrát víc koaličních vojáků než těch francouzských. Rakušané se museli podepsáním Prešpurského míru (Prešpurk je dnešní Bratislava) vzdát Tyrolska, Benátska a jižního Německa.

NĚMECKO? SPOLEK! PRUSKO? OBSADIT!

V roce 1806 vytvořil Napoleon ze západoněmeckých států tzv. Rýnský spolek, jakýsi protektorát, kde se postupně zaváděly francouzské zákony. Tímto okamžikem také zanikla Svatá říše římská a rakouský panovník si už nemohl říkat "císař říše římské". Zároveň to byl podstatný krok ke sjednocení Německa. To už se ale ke koalici připojilo Prusko a Napoleon to nehodlal ignorovat. Porazil jej během pár dní u Jeny a Auerstedtu a pak obsadil Berlín. V roce 1807 už u Královce vítězil proti Rusům a v dnešním Polsku zakládal Varšavské velkovévodství.

ANGLIE? BLOKÁDA!

Teď už byl tedy prakticky pánem Evropy, až na ten nezapomenutelný trn v oku jménem Anglie. Už se poučil a místo námořních bitev na ni vymyslel další ekonomickou ránu - takzvanou "kontinentální blokádu". Kam až sahal Napoleonův vliv, tam se nesmělo s Anglií obchodovat. Evropané rychle objevovali nové zdroje nedostatkového zboží - Češi třeba místo cukru z anglického Karibiku začali vyrábět vlastní z cukrové řepy a Portugalci blokádu prostě ignorovali - spolupracovali s Anglií už dost dlouho a nehodlali na tom nic měnit.

PORTUGALSKO? INVAZE! ŠPANĚLSKO? JOSEF!

Takovou neposlušnost Bonaparte nestrpěl, vydal se s vojáky přes Španělsko a v roce 1807 do Portugalska vtrhl. Tamní královská rodina mezitím uprchla do Paříže. A když už byl Napoleon za Pyrenejemi, rovnou využil hádky španělských Bourbonů, obvinil španělského premiéra ze zrady, obsadil Madrid a na trůn dosadil svého bratra Josefa Bonaparte.

Pyrenejský poloostrov se bránil. Britský generál Wellington pomohl Portugalcům Napoleona vytlačit, Španělé se proti němu také bouřili, a navíc vedli partyzánskou válku ("guerillu"), až nakonec donutili Josefa z Madridu odejít. Napoleon sem poslal další statisíce vojáků, města se mu podařilo ovládnout, ale španělský venkov pod kontrolou neměl. Doma ve Francii byl možná oblíbený, ale národy, které si podmanil, ho už tolik nezbožňovaly. Bouřilo se i Tyrolsko a Němci.

ZASE RAKOUSKO? OŽENIT SE S ARCIVÉVODKYNÍ!

Pozornost musel Bonaparte znovu obrátit na Rakousko. František se odhodlal k pomstě za Slavkov, zase se spojil s Anglií a roku 1809 zaútočil. V bitvě u Aspern zvítězil, ale později u Wagramu přesvědčivě vyhrál Napoleon, takže si opět mohl nadiktovat mírové podmínky, a ještě si v roce 1810 vzít Františkovu dceru Marii Luisu. To byla už druhá Napoleonova manželka, s tou první - Josefínou - se rozvedl, protože mu neporodila potomka. Marie Luisa mu rok po svatbě dala syna - Napoleona II., přezdívaného Orlík.

Podceněné tažení do Ruska

Po Portugalsku přestalo kontinentální blokádu respektovat i Rusko a Napoleon hned začal v Polsku skládat obří armádu z Francouzů, Němců i Rakušanů. V dubnu 1812 stálo před ruskými hranicemi víc než půl milionu vojáků a v červnu se vydali na cestu směr Moskva. Generál Kutuzov vytrvale ustupoval a cestou pálil veškerou úrodu i užitečné zásoby, takže Napoleonovo vojsko zakrátko nemělo co k snědku. Kromě toho podcenilo i mrazivé teploty a nesmírné vzdálenosti.

Ruskému carovi se tenhle ztrátový ústup nelíbil, a tak se Kutuzov musel v září 1812 zastavit a u Borodina se s Napoleonem střetnout. Výsledek nebyl ani pro jednu stranu nijak slavný - Napoleon se probojoval do evakuované Moskvy, ale ztratil při tom skoro celou svoji jízdu. Doufal, že tu s Rusy uzavře mír, ale ti odmítli jednat a v prosinci 1812 dřevěnou Moskvu podpálili.

Francouzské vojsko nemělo kde přezimovat, nemělo co jíst, a navíc chytilo vši. Nezbývalo než se obrátit domů, ale i návrat byl utrpením. Při tomto dlouhém zimním putování vyklizenou a spálenou zemí mnoho vojáků umrzlo, tisíce se jich utopily v řece Berezině a další ztráty způsobily partyzánské útoky ruských kozáků. Napoleon utekl napřed do Paříže a z jeho půlmilionové "Velké armády" se vrátilo deset, možná dvacet tisíc vojáků.

Největší evropská bitva

Celé Evropě bylo jasné, že je Francie výrazně oslabená, a že taková příležitost se nemusí opakovat. Rakousko a Prusko dohodly další protinapoleonskou koalici, ale to by nebyl Napoleon, aby se vzdal. Dokázal narychlo sehnat asi 300 000 mladých a nezkušených vojáků a vyrazil s nimi na Prusko. Chtěl koalici rozbít, než bude pozdě, ale nestihl to. K Rakousku a Prusku se přidalo Rusko, a dokonce i Švédsko, kde vládl maršál, jenž původně sloužil Napoleonovi.

V září 1813 se všechny tyhle národy (a ještě pár dalších) střetly u Lipska. Ne náhodou se tomu říká "bitva národů". Proti zhruba 200 000 mužům na straně Napoleona stálo téměř 400 000 spojenců, což z bitvy u Lipska dělalo tehdy dosud největší evropskou bitvu. Nejprve to nevypadalo pro nebojácného dobyvatele vůbec beznadějně, ale pak Francii zradili Bavoři a třetího dne Napoleon utekl do Paříže. Touto prohrou ztratil všechna území na východ od Rýna a jeho Rýnský spolek zanikl. Koaliční vojska pochodovala dál, v lednu 1814 vstoupila do Francie a v březnu do Paříže. Napoleon musel uznat porážku, abdikovat z titulu císaře a spokojit se s italským ostrůvkem Elba, kam byl vykázán společně s pětistovkou svých gardistů.

Jirka