POKUSY O PŘEVRAT 

Vídeňský kongres v roce 1815 přemaloval mapu Evropy, vrátil na trůny původní dynastie a vše se mělo začít pomalu vracet do starých přednapoleonských kolejí. To je tzv. restaurace. Nově vzniklá Svatá aliance i konzervativní kníže Metternich z pozice rakouského kancléře dělali všechno pro to, aby udrželi "starý pořádek". Takřka celá Evropa byla připravena zasáhnout proti jakékoliv revoluci a úspěšně zadupávala do země sebemenší pokusy o změnu.

Riegovo povstání ve Španělsku

Prvním příkladem restaurace i protirevolučního zásahu je Španělsko. Ferdinand VII. se mohl po Napoleonově pádu vrátit na trůn a protože se bál dalších změn, začal předvádět ukázkový absolutismus. Například vrátil šlechticům jejich výsady a znovu spustil inkvizici, tedy pronásledování kacířů.

V evropském Španělsku ho ještě docela respektovali, ale některé jeho jihoamerické kolonie daleko za mořem se snažily odtrhnout - například ve Venezuele fungoval protišpanělský odboj organizovaný jistým Simónem Bolívarem. Ferdinand musel do Ameriky posílat další a další vojáky, jenže jednoho dne se mezi nimi objevil liberální generál Rafael del Riego, který s králem taky nesouhlasil. Nechtěl proti kolonistům bojovat, a tak v lednu 1820 zorganizoval povstání v přístavu Cádiz. Po dvou měsících bouří a obléhání královského paláce musel Ferdinand přijmout liberální ústavu z roku 1812, zrušit inkvizici, propustit některé vězně atd. Boje ale pokračovaly a můžeme dokonce mluvit o občanské válce.

Hned si toho všimla Svatá aliance a na kongresu v italské Veroně rozhodla, že jde o nepřípustnou revoluci, a že je třeba zakročit. Francouzský král Ludvík XVIII. Španělsko obsadil, Riego byl oběšen a rozčtvrcen a absolutismus se vrátil v plné míře.

Děkabristé v Rusku

Když se Rusko zapojilo do Svaté aliance, začalo si zase o trochu víc všímat, co se děje v Evropě. V Petrohradě a v Kyjevě vznikly skupiny, které chtěly zemi posunout o několik politicko-ekonomických kroků vpřed a hlavně zrušit nevolnictví. V tom totiž Rusko za zbytkem Evropy zaostávalo. Petrohradský kroužek plánoval sesadit cara a zavést konstituční monarchii na způsob Británie, zatímco kyjevská skupina uvažovala rovnou o republice. Vhodná příležitost přišla 1. prosince 1825, kdy zemřel car Alexandr I. Neměl přímé následníky, jeho bratr Konstantin korunu odmítl a chvíli se diskutovalo, než volba padla na druhého bratra Mikuláše. Důstojníci z řad petrohradských spiklenců se mezitím dohodli, že před složením slibu novému carovi přednesou své požadavky, přesvědčí jej ke změně anebo ho sesadí. Podle ruského slova pro prosinec - děkabr - dostali označení "děkabristé".

Oslavy se konaly 25. prosince, jenže vůdce děkabristů Sergej Trubeckoj se nedostavil. Možná se nedokázal postavit proti carovi, možná si myslel, že nemá povstání šanci na úspěch. Když děkabristé odmítali složit přísahu i vyjednávat, poslal na ně Mikuláš kozáky, aby je pozatýkali. Bez Trubeckého nebyli povstalci dobře zorganizovaní, carovi muži je porazili, pět děkabristických vůdců bylo popraveno, další posláni na Sibiř a zbytek zbičován železnými pruty. A o rok později byla zlikvidována i kyjevská povstalecká skupina.

Červencová revoluce ve Francii

Francouzský král Ludvík XVIII. revolucionáře, republikány i bonapartisty pronásledoval, ale získaný majetek jim nechal. Jeho nástupce, Karel X., který panoval od roku 1824, už byl radikálnější. Všemožně obnovoval absolutismus a zařídil vrácení majetku (tzv. "restituce") šlechticům. Troufalým krokem byly "Červencové ordonance" vydané v roce 1830 - Karlovi se nelíbilo nové složení ministrů, a tak tímto nařízením rozpustil sněmovnu, zavedl cenzuru, omezil volební právo a svobodu tisku. Ve městech ihned vypukla povstání, za tři dny dobyli povstalci palác Tuileries a král musel utéct do Anglie a pak do Prahy.

Monarchie ve Francii zůstala, ale místo absolutistického krále teď měla hlavní slovo ústava. Takže z Francie se stala konstituční monarchie. Nový král Ludvík Filip Orleánský už nebyl nedotknutelným skorobohem, chodil v civilu a korunu si nasazoval jen na ceremoniálech. Pocházel z postranní větve Bourbonů a jeho vládě se říká "červencová monarchie".

A stručně pár dalších zemí

Ještě krátce zmíníme Polsko, které bylo od roku 1815 tzv. "Kongresovkou". To znamenalo, že mu vládli ruští carové, kteří ze samostatného státu postupně dělali de facto součást Ruska. Po nástupu zmíněného cara Mikuláše I. (1830) vypuklo v Polsku "listopadové povstání" proti tomuto systému, ale car jej rychle porazil. Někteří povstalci utekli do Francie.

Řekové se postavili proti Osmanské říši Muhmada II., která vládla celému východnímu a jižnímu Středomoří. Rusko, Anglie i Francie se přidaly po bok Řecka a pomohly mu v roce 1830 vybojovat nezávislost.

Úspěšnou změnu zvládla taky Belgie, která se v roce 1830 osamostatnila od Nizozemského království a vytvořilo vlastní, Belgické království. Prvním králem byl Leopold I.

Jirka