Narodil se ve Stuttgartu, vystudoval teologii, pak byl profesorem na univerzitě v Berlíně.
Hlavním tématem jeho filozofie byl světový duch, souhrn všech nehmotných lidských projevů jako myšlení, vědomí a rozum. Světový duch se stále vyvíjí a Hegel v něm viděl podstatu světa. Rád vše dělil do triád. Světový duch se nejprve projevoval jen jako obecný pojem, nikdo si jej nemohl uvědomovat. Později se začal projevovat v přírodě. Stoprocentně se projevil až v člověku, ten je schopen si plně uvědomit svou jedinečnost. Sebeuvědomění probíhalo ve třech fázích. Nejprve šlo o subjektivního ducha v jednotlivci (psychologie, fenomenologie, antropologie), poté o objektivního ducha vystupujícího v mezilidském kontaktu (etika, morálka, právo). Plné uvědomění nastalo v absolutním duchu, kdy lidstvo pokročilo až za hranici všeho předchozího v umění, filozofii a náboženství.
Filozofie dějin se věnuje tomu, jak světový duch prostupuje dějinami. Hegel odmítal názory, že jedna část dějin je lepší než jiná. Používal analogii řeky: vše je ovlivněno horním tokem i daným místem. V historii musíme tedy brát v potaz minulost i přítomnost. Neexistuje nadčasová pravda – co je pravda teď, nemusí platit v budoucnosti. Světový duch se postupně více a více k pravdě přibližuje.
Hegel přišel s dialektickým vývojem: každé naše tvrzení je vysloveno na základě staršího tvrzení... Krok první: teze. Krok druhý: antiteze. Krok třetí: syntéza, tedy kompromis. Ze syntézy se stane další teze, tím se přibližujeme k pravdě.
Z latinského „voluntas“ (vůle). Tento směr chápe vůli jako hnací princip světa.
Narodil se v pruském Gdaňsku, hodně cestoval, stal se profesorem na berlínské univerzitě.
Principem světa je podle něj objektivní vůle – nutkání, které nutí rostliny růst, magnet se otáčet, ovlivňuje život všech jedinců. Vůle je celoživotní neukojitelná trýzeň, člověk celý život po něčem touží (v tomhle se inspiroval buddhismem). Člověk může dělat, co chce, ale nemůže si vybrat, co bude chtít. Vůle člověka je podřízena objektivní vůli. Navazuje na sv. Augustýna – dobro je nedostatkem bolesti a utrpení. Stejně jako Freud používal sexuální touhu. Láska je jen lstí vůle, nutí nás, abychom se rozmnožovali (Post coitum omne animal triste est. – „Po souloži jsou všechny bytosti smutné.“)
K vykoupení vedou dvě cesty. Krátkodobé vykoupení poskytuje estetická cesta, na vůli můžeme zapomenout, ponoříme-li se do umělecké činnosti. Etická cesta je dlouhodobá, trvalého vykoupení lze dosáhnout askezí.
Profesor filologie, ale kvůli psychické poruše se vyučování vzdal. Podle Nietzscheho je hlavním podstatou světa také vůle, nikoliv však vůle objektivní, ale subjektivní vůle k lepšímu životu neboli „vůle k moci“. Své myšlenky shrnul ve spisu Tak pravil Zarathustra. Zarathustra byl starověký perský prorok, který se rozhodl odejít na deset let do hor a tam rozjímat a přemýšlet o své moudrosti. Po deseti letech došel k závěru, že se o svoji moudrost musí podělit, a tak sestoupil dolů. Nějaký poustevník o něm poznamenal, že nahoru nesl popel a dolů snáší oheň. Na Zarathustrovu otázku odpověděl, že svým zpěvem, pláčem, smíchem a mumláním velebí Boha. Zarathustra zareagoval: Což je to možné! Tento stařičký poustevník ještě nepostřehl, že Bůh je mrtev!
Větou „Bůh je mrtev!“ Nietzsche nemyslel jen konec náboženského symbolu, ale zároveň útočil na další lidské hodnoty – člověka a morálku. Tyto tři základní hodnoty – definici člověka, pojetí morálky a náboženství – je potřeba přehodnotit a nevázat na sebe navzájem. Dějiny západní filozofie jsou podle něj příběhem bludu. Podle Platóna byly hlavní hodnoty (ideje) ve vzdáleném světě idejí, podle křesťanské filozofie ve formě abstraktního Boha. Pozemský svět a všechno kolem nás bylo zkrátka podle předešlých nejvlivnějších filozofií chápáno jako to méně hodnotné. To je podle Nietzscheho blud. Jediný pravý a hodnotný svět má být ten pozemský – měli bychom vyznávat filozofii, která život a užívání si života podporuje. „Nejhorším hříchem není odvrátit se od Boha, ale od života samého.“
Když Zarathustra pokračoval dál, přišel zrovna na provazochodecké vystoupení a hlásal nadčlověka. Nadčlověk je ten, kdo už přehodnotil všechny hodnoty minulosti a řídil se vůlí k lepšímu životu. Prostě je potřeba vyvinout se ještě dál – do nadčlověka. „Člověk je provaz, který spojuje zvíře a nadčlověka a čím jest opice člověku, bude člověk nadčlověku.“
V minulosti se střídaly dva druhy morálky – přirozená neboli panská morálka začala vznikat, když se utvořily první státy. Za vladaře si tyto státy vybíraly většinou někoho, kdo byl silný, zdravý, krásný a chytrý a jeho morálku pak přijímali. Panská morálka se tedy šíří od elit k masám. To je podle Nietzscheho dobře, protože takové hodnoty povzbuzují vůli k životu a zvyšují naději na přežití. Někteří ale s vladařem nesouhlasí nebo mu závidí, a vytvoří si opačnou morálku otrockou („morálku resentimentu“), která se šíří od mas k elitám a nakonec panskou morálku vytlačí. Mezi hodnoty otrocké morálky patří slabost, soucit, pokora, poslušnost a průměrnost. Taková morálka ale odporuje životu a vůli k moci potlačuje.
Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.