Občanské právo je jedno z devíti hlavních odvětví práva. Zabývá se osobnostními právy a vztahy a smlouvami mezi občany.
ZPÁTKY
Systém práva a důležité základní informace popisujeme v kapitole Právo a jeho systém.V občanském právu si tedy lze vytvářet vlastní závazné smlouvy – tomu se říká dispozitivnost. Je však zakázáno v těchto smlouvách porušovat dobré mravy, veřejný pořádek a právo týkající se postavení osob a ochrany osobnosti (viz první zásadu výše).
Objektem nemajetkových vztahů jsou hodnoty nevyčíslitelné penězi, takže zejména osobnostní práva (právo na ochranu svého života, zdraví, svobody, cti, důstojnosti a soukromí), která jsou chráněna i po smrti. Do těchto práv nesmí zasahovat nikdo, až na zákonem stanovené výjimky.
Objektem majetkových vztahů jsou hodnoty vyčíslitelné penězi.
V absolutním (věcném) právním vztahu musí všichni respektovat naše výhradní právo vlastnictví, tedy to, že nějakou hodnotu vlastníme, a do tohoto vztahu nám nezasahovat. Patří sem věcné a dědické právo (viz níže).
V relativním právním vztahu jsou povinnosti vyvážené – právo jedné osoby odpovídá povinnosti druhé osoby. Například prodej auta pomocí kupní smlouvy: prodávající má povinnost předat auto a právo chtít za to peníze, kupující má povinnost zaplatit cenu auta a právo si auto přivlastnit. Jedná se hlavně o závazky z právních jednání (a deliktů).
Držitelem je ten, kdo trvale a opakovaně vykonává právo pro sebe a kdo nějaký majetek fakticky ovládá a nakládá s ním jako vlastním. Po určité době lze takto majetek „vydržet“. Není to tak silný vztah jako vlastnictví, ale lze na to přihlédnout třeba při žádosti o vlastnictví.
Vše, co nám patří, je naším vlastnictvím. Se svým vlastnictvím můžeme v mezích prvního řádu nakládat libovolně a vyloučit jiné osoby z nakládání s ním. Nejde však o neomezené právo – nesmíme užíváním našeho majetku porušovat práva ostatních.
Vlastnictví lze nabýt:
Omezit vlastnické právo lze buďto se souhlasem vlastníka, nebo na základě zákona:
Tomu, kdo zanechává dědictví, se právně říká zůstavitel. Ten, kdo dědictví přijímá, je dědic. Dědické řízení vždy vede notář. Existují tři dědické tituly, od nejsilnějšího jsou to:
Ještě za svého života se zůstavitel sejde se všemi potencionálními dědici a společně sepíšou smlouvu o tom, kdo zdědí jaký majetek. Minimálně čtvrtina z celkového majetku musí zůstat nepominutelným dědicům, tzn. dětem (viz níže).
Závěť je odvolatelný projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně i odkaz. Na ručně sepsané závěti stačí jen podpis zůstavitele a čas sepsání. Pro závěť sepsanou na počítači jsou potřeba dva svědkové (nebo jeden notář), kteří se pod závěť podepíšou. V bezprostředním ohrožení života lze před třemi svědky uzavřít i závěť ústní, ta ale pozbývá platnosti po 2 týdnech.
Pokud po smrti neexistuje dědická smlouva ani závěť, dědí v první řadě děti (nebo případně jejich děti) a manžel zůstavitele, pak jeho rodiče, poté blízcí spolubydlící (kteří žili minimálně rok v domácnosti se zůstavitelem), následně sourozenci zůstavitele (nebo případně jejich děti), dále prarodiče a nakonec praprarodiče.
Nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele. Musí jim vždy zůstat minimálně čtvrtina z celkového majetku zůstavitele. Existuje jen několik málo případů, ve kterých může být nepominutelný dědic vyděděn (tzn. nezdědí žádný majetek), a to pokud:
Dědit nemůže ten, kdo:
Formou veřejné listiny se lze za života zůstavitele zřeknout dědictví. Po smrti (do měsíce ode dne, kdy jsme se o dědictví dozvěděli) můžeme dědictví odmítnout. Pokud dědictví neodmítneme, můžeme se ho později zřeknout ve prospěch kohokoliv.
Ještě za života je možné „odkázat“ konkrétní předměty „odkazovníkům“ (ti se nemusí účastnit dědického řízení a nepřebírají dluhy).
Právní povaha závazků je relativní – to znamená, že závazky vznikají jen mezi dvěma (či více) konkrétními subjekty, mezi nimiž jsou dána vzájemná práva a povinnosti. Nejčastějšími typy závazků jsou koupě a zápůjčka.
To, co má být plněno, se nazývá „dluh“. Ten, kdo to plní, je „dlužník“. Ten, komu má být právo plněno, je „věřitel“. Věřitel má právo na plnění tohoto závazku, tomuto právu se říká „pohledávka“. V závazku má věřitel právo vůči dlužníkovi na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo uspokojit splněním dluhu.
Závazky mohou vznikat
Smlouvou projevují strany vůli vytvořit mezi sebou závazek a řídit se obsahem této smlouvy. Platí zásada bezformálnosti – strany si mohou sjednat smlouvu v jakékoliv formě, pokud není forma zákonem stanovena. Ve smlouvě by mělo být určení smluvních stran a předmětu smlouvy.
Spory lze samozřejmě řešit soudem, ale existují jednodušší a rychlejší varianty. Existují například tyto orgány právní ochrany:
Běžné soudy mohou řešit civilněprávní spory (řeší, na čí straně je právo) a trestněprávní spory (řeší, jaká byla vina a jaký má být trest). Správněprávní pravomoc mají krajské a správní soudy. Ústavněprávní pravomoc má jen Ústavní soud.
Civilní proces (neboli „občanské soudní řízení“) je postup soudu při projednávání a rozhodování soukromoprávních sporů. Na konci je většinou ze strany soudu vydáno závazné rozhodnutí. Civilní proces je upravován dvěma zákony:
Civilní proces může být nalézací, vykonávací (exekuční), insolvenční, zajišťovací nebo rozhodčí.
Nalézací civilní proces (neboli řízení) vede k rozhodnutí, kterým je zjištěno, co je právem a co právo vytváří.
Vykonávací civilní proces realizuje to, co bylo shledáno právem v nalézacím řízení, pokud to nebylo zrealizováno dobrovolně.
V soudním jednání vystupuje vždy soudce (předseda senátu), žalobce (napravo od předsedy senátu), žalovaný (nalevo od předsedy senátu), svědci a často také advokáti nebo notáři. Řízení může být zkrácené (bez samotného jednání) nebo s jednáním ve stanoveném termínu.
Soud doručuje písemnosti (žaloby, rozsudky), předvolává osoby, může nechat osoby předvést, může udělovat pořádkové pokuty.
Dokazování. Strany procesu musí uvést všechny důležité skutečnosti („povinnost tvrzení“) a k prokázání musí navrhnout důkazy („povinnost důkazní“). Pokud budeme svědčit křivě nebo zamlčíme podstatné informace, může nám být udělena pořádková pokuta, můžeme být předvedeni, ale může to být shledáno i trestným činem. Důkazem může být cokoliv, co umožňuje zjistit stav věci, takže třeba výpovědi svědků, znalecké posudky, fotografie, zvukové záznamy atd.
Rozhodnutí je autoritativní a závazný výrok soudu. Může jít o:
Proti rozhodnutí soudu lze podat řádný opravný prostředek (napadnutí rozhodnutí nejpozději do 15 dnů od doručení rozhodnutí, tzn. dokud nenabude rozhodnutí právní moci) – např. odvolání. Napadnout lze i rozhodnutí, které již nabylo právní moci (tedy po 15 dnech od doručení), a to mimořádným opravným prostředkem – jde např. o žalobu na obnovu řízení, žalobu pro zmatečnost nebo dovolání.
Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.