KRIZE ŘÍMSKÉ REPUBLIKY 

Řím tedy zničil Kartágo a dobyl celé evropské středomořské pobřeží a kus toho afrického. Můžeme tedy mluvit o "Římském impériu". Vláda nad tak obrovským územím už není jednoduchá, a Řím na to přijde na konci této krize...

Systém padá kvůli latifundistům

Kvůli latifundiím neměli šanci malí hospodáři, kteří se třeba zrovna vrátili z války, a potřebovali se něčím uživit. Jejich drahé obilí nikdo nekupoval, a tak jim nezbylo nic jiného, než svou půdu prodat do těchto latifundií a odejít do města dělat řemeslo. Městští dělníci, takzvaní "proletáři", ale nemuseli do armády, a Řím tak začal rychle ztrácet vojáky. Taky otroci neměli kam jít a jejich cena se proto začala snižovat, dokud neměla vlastního otroka každá - aspoň trochu majetná - římská rodina. Začaly se otevírat sociální nůžky - to znamená, že se zvětšoval majetkový rozdíl mezi bohatými latifundisty a nemajetnými otroky, a to v demokracii nikdy nedělá dobrotu... velkostatkáři ze svého majetku bez problémů uplatí dostatek chudých voličů na to, aby úplně ovlivnili výsledky voleb. Taková demokracie je pak k ničemu a republika začne politicky upadat.

Pokusy o záchranu

Tyhle problémy si jako první uvědomil Tiberius Sempronius Gracchus, který se dostal na post tribuna lidu. Ten omezil latifundia novou reformou, podle které nesměl být jeden statek větší než 1000 jiter (přičemž 1 jitro je asi čtvrt dnešního hektaru). Pokud statkář neměl syny, jeho statek mohl mít maximálně 500 jiter. A půdu, kterou museli největší latifundisté odevzdat, pak přidal ke státní půdě (římsky "ager publicus") a rozdal Římanům. Než to ale Tiberius stihl všechno zařídit, skončilo mu jeho roční funkční období. Tiberius chtěl kandidovat znovu a svůj plán dotáhnout do konce, ale někdo rozšířil zprávu, že se chce stát králem, a tak ho jeho odpůrci v nějaké bitce zabili.

Byl tu ale ještě Tiberiův bratr - Gaius Sempronius Gracchus, který pokračoval v jeho úmyslech. Když viděl jak lidé státem rozdanou půdu prodávají latifundistům, vymyslel zákon, podle kterého nikdo nesměl získanou půdu pět let prodat. Taky rozdal pozemky kolem Kartága, ale brzy i jeho někdo zabil. Celá reforma bratrů Gracchů tak přišla vniveč.

Korupce v senátu i v armádě

V roce 111 př.n.l. si Řím začal všímat útoků severoafrické Numidie, jíž kraloval král Jugurtha. Numidie nebyla velká ani silná a Jugurtha nebyl kdovíjaký stratég, ale římské vojsko ji prostě nedokázalo zlikvidovat. Bylo pár lidí, kterým se to nezdálo, a ti přišli na to, že Jugurtha podplácí římský senát, aby válku schválně zdržoval a zpomaloval.

Zatím se v Římě objevily dvě skupiny lidí: bohatí latifundisté, kteří si teď říkali "optimáti" (z latinského "optimus" - nejlepší) a "populárové" - aristokraté, kteří se snažili něco udělat s tím zkorumpovaným senátem. Populár Gaius Marius byl nakonec vyslán do severní Afriky, kde zjistil, že morálka římské armády je na příšerné úrovni. Řešení? Každého desátého vojáka popravil. Může se to zdát trochu kontraproduktivní, ale divili byste se, co to s vojskem udělalo. Do roka Numidii porazili a Jugurthu pak nechali spoutaného v řetězech vláčet po římském Foru Romanu.

Jenom decimace by ale římské armádě nestačila, pokračovaly další reformy: do armády nově mohli i proletáři, všichni vojáci začali dostávat plat a vybavení od státu a vojenská služba se stanovila na 16 let. Po 16 letech byl takový voják už docela starý - latinsky "veterus", odtud slovo "veterán".

Zbavili jsme se tedy špatné morálky a korupce v římské armádě, ale rozdávání platu možná nebyl úplně ten nejlepší nápad. Když si totiž vojáci zvyknou, že bojují za peníze, bojují potom především za ty peníze, a ne za stát a demokracii. Několikrát se tedy stalo, že římské vojsko válčilo tak trochu proti Římu. Stačilo, aby je někdo dostatečně zaplatil.

Diktátor Sulla

Kolem roku 100 př.n.l. se Řím dostal do konfliktu s Pontským královstvím (na severu dnešního Turecka) a jeho králem Mithridatem IV. Chvíli trvalo, než se v Římě dohodli, kdo povede armádu. Populárové navrhovali Gaia Maria, který vlastně postavil římskou armádu zpátky na nohy, ale senát nakonec vyslal do Pontského království muže jménem Lucius Cornelius Sulla. Ten tedy na jaře roku 87 př.n.l. pontského krále porazil a získal tak pro Řím Malou Asii (celé dnešní Turecko), ale když se vrátil do Říma, zjistil, že se do všech politických pozic infiltrovali populističtí populárové, které neměl zrovna v lásce. Vlastně asi vůbec v lásce, protože se roku 81 př.n.l. prostě a jednoduše prohlásil doživotním diktátorem. Pápá, demokratická republiko...

Sulla navíc nechal sepsat takzvané "proskripce" - seznamy stoupenců Gaia Maria, kteří mohli být beztrestně zabiti a jejich vrahové ještě dostali odměnu. Také rozdal půdu zmiňovaným vysloužilým veteránům, čímž si získal sympatie armády. Po roce diktátoření ale asi onemocněl, k překvapení všech se své funkce vzdal a obnovil vládu dvou konzulů. Dva roky nato zemřel.

Spartakovo povstání otroků

Ve městě Capua (které hrálo důležitou roli už za punských válek) stála gladiátorská škola. Cvičil se tam mimo jiné i thrácký gladiátor Spartakus (Thrácie byla zhruba na území dnešního Bulharska). Ten se spolu s několika dalšími rozhodl odvést co nejvíc otroků z Říma, uprchnout s nimi na sever přes Alpy, a tak je osvobodit. Všechno to šlo docela hladce, spoustě otroků se opravdu podařilo z Říma uprchnout a přidat se ke Spartakovi. Pak ale udělal Spartakus chybu - otočil se na jih, došel až na nejjižnější cíp pevninské Itálie a tam se domluvil s piráty, aby otroky převezli na Sicílii. Proč to byla chyba? Protože se objevil pohotový politik a voják, Marcus Licinius Crassus, který piráty uplatil, aby otroky nevozili, a pak kolem Spartakovy sebranky vykopal příkop, čímž je odřízl od civilizace. Otroci se pak ještě jednou pokusili vydat na sever, ale roku 71 př.n.l. byli definitivně poraženi, zajati a 6000 jich bylo ukřižováno podél Via Appia - hlavní silnice z Říma právě do Capuy.

Závěr? Netrénujte neplacené sluhy k boji. Byli by pitomí, kdyby se nepokusili se vzbouřit.

Jirka