CAESAR A TRIUMVIRÁTY 

Během krize republiky jsme se seznámili s Marcem Liciniem Crassem. Ten byl roku 70 př.n.l. zvolen konzulem. Jak ale víme, konzulové byli dva. Tím druhým se stal jistý Gnaeus Pompeius, také velmi oblíbený člověk, protože vyhnal piráty z Iónského moře a získal pro Řím Sýrii a Judeu (dnešní Izrael a Palestina).

První triumvirát

Triumvirát tedy znamená "tři muži", my už máme dva - Crassa a Pompeia. Tím třetím byl... Gaius Iulius Caesar. Tihle tři si řekli, že senát je pro takovouhle obrovskou říši už moc těžkopádný, nerozhodný a pomalý. A měli docela pravdu. Než se zpráva třeba z nově dobyté Sýrie dostala do Říma, než se senát dohodl na nějakém závěru a než se rozhodnutí senátu dostalo zpátky do Sýrie, bylo už většinou pozdě. Takže naši tři muži se roku 60 př.n.l. neformálně spojili v takzvaný "první triumvirát" a každý se zaměřil na konkrétní místo v říši. Caesar si vybral Galii zaalpskou, která v této době zabírala jen docela malé území na jihu dnešní Francie. Crassus se rozhodl pro Blízký východ, kde chtěl porazit Parthy. A Pompeius měl dohlížet na senát v Římě.

Sedm let to docela fungovalo, ale roku 53 př.n.l. padl Crassus v bitvě s Parthy u Carrhae (Karrh). Tuto válku zkrátka podcenil a z triumvirátu se stal diumvirát.

Válka galská

Caesarovi se ale docela dařilo v jeho obsazování dnešní Francie. Tam žily nesjednocené kmeny Keltů, kterým Římané říkali Galové. Caesar o bojích s Kelty napsal i sedm knih s názvem Commentarii de bello Gallico, tedy Zápisky o válce galské. Kelt Vercingetorix (ano, keltská jména opravdu končila příponou "-ix", takže klidně mohli existovat i Asterix a Obelix) nakonec dokázal keltské kmeny sjednotit a párkrát dokonce porazit Caesara. Pak ale udělal chybu - zavřel se v pevnosti Alesia, kterou Římané obklíčili dvěma opevněními, mezi které se postavili a totálně tak znemožnili zásobování pevnosti. Hladoví Keltové tak nakonec museli kapitulovat, čímž získal Caesar celou Galii - dnes Francii a Belgii.

Kostky jsou vrženy

Mezitím ale Pompeius oznámil Římu, že Caesar vládne nějak moc dlouho a navíc dal senát Pompeiovi plnou moc. Když se o tom dozvěděl Caesar, vydal se se svou armádou do Říma. Vstoupit do říše s armádou ale bylo zakázáno a Caesar to moc dobře věděl. Když překračoval hraniční řeku Rubikon, pronesl "Alea iacta est." - "Kostky jsou vrženy.", protože si byl vědom, že už nebude cesty zpět. A taky že nebylo - spustilo to občanskou válku.

Pompeius s Caesarem několikrát bojoval, třeba u Farsalu v Řecku, ale Caesar vítězil a Pompeius tak radši utekl do Egypta. Tam se zrovna hádala Kleopatra s Ptolemaiem XIII. o trůn. Ani jeden z nich nestál o Caesarovu přítomnost, a tak Pompeia zabili, aby ho Caesar nemusel do Egypta pronásledovat. On tam ale stejně došel, sblížil se s Kleopatrou a pomohl jí dostat se na trůn.

Caesar diktátorem

Protože zůstal ze tří mužů jako poslední, vrátil se Caesar do Říma a začal vládnout jako diktátor. Ne nadarmo je z jeho jména odvozeno slovo "císař". Římané už jednoho diktátora zažili (viz kapitola Krize římské republiky), ale to ještě neznamenalo, že se Caesar automaticky stal oblíbeným. Musel se hodně snažit, aby s ním hned někdo nezatočil, a tak rozdával římské občanství obyvatelům Afriky, Hispánie (dnešního Španělska) a Galie. Také vymyslel pravidlo, podle kterého musel každý statkář zaměstnávat kromě otroků i pár svobodných Římanů a zavedl nový přesnější Juliánský kalendář, který mu zpracoval Řek Sósigenes. Juliánský kalendář nahradil dosavadní Římský a kromě přestupného dne přidal celý jeden měsíc - červenec (proto je v některých jazycích označení pro červenec ještě stále viditelně podobné slovu Julius). Tento nový vynález se rychle rozšířil po Evropě a používal se až do roku 1582, kdy byl nahrazen kalendářem gregoriánským.

Otcovražda

Ať se ale Caesar snažil, jak se snažil, k tomu zatočení nakonec stejně došlo. V senátu byla jistá skupinka republikánů, kteří tvrdili, že Caesar republiku zničil a zahubil. Patřil mezi ně i Caesarův adoptivní syn Marcus Iulius Brutus. Tato skupina se dohodla, že se Caesara musí zbavit, a tak se na něj roku 44 př.n.l. v senátu vrhl jeden z této skupiny - Servilius Casca Longus - a začal mu strhávat tógu. To bylo znamení pro zbylé spiklence, kteří se hned seběhli a Caesara ubodali k smrti.

Druhý triumvirát

Tito vražední republikánští spiklenci věřili, že se Řím po Caesarově smrti tak nějak sám vrátí do republiky, což bylo trochu naivní. Nic takového se nestalo, a tak vzali pořádek do svých rukou další tři muži - druhý triumvirát, tentokrát ve složení:

• Marcus Antonius, Caesarova pravá ruka a jeho politický nástupce
• Marcus Aemilius Lepidus, velitel jízdy, kterému se povedlo po Caesarově smrti Řím uklidnit
• Octavianus, celým jménem Gaius Iulius Caesar Octavianus, další Caesarův adoptivní syn

Druhý triumvirát byl narozdíl od toho prvního veřejně vyhlášený a dost omezoval moc senátu. Tito tři triumvirové opět vydávali proskripce - seznamy lidí, kteří mohli být beztrestně zavražděni. Pronásledovali také uprchlé republikány a Caesarovy vrahy (zejména Bruta a Gaia Cassia Longina) a porazili je roku 42 př.n.l. v bitvě u Filippoi v Řecku. Po této porážce si oba jmenovaní republikáni vzali život.

Stejně jako v prvním triumvirátu si i tady triumvirové rozdělili sféry vlivu: Octavianus zůstal v Itálii, Lepidus měl spravovat Afriku a Antonius východ. Ani tento triumvirát nevydržel moc dlouho v plné síle - Lepidus neměl v nudné Africe možnost se projevit, a tak roku 36 př.n.l. odstoupil a spokojil se s funkcí pontifexe maxima (to byla hlava církve, viz tuhle kapitolu). Marcus Antonius se zase v Egyptě snažil dotáhnout do konce Caerův pokus připojit Egypt k Římu. I on se sblížil s Kleopatrou a ve své závěti jí odkázal zahrady. To se může zdát jako nepodstatný detail, ale ne tak Octavianovi, který teď zůstal v Římě sám a docela ho lákalo tak nějak převzít veškerou moc. Začal Antonia veřejně pomlouvat, jako záminka mu mimo jiné posloužila ta závěť - zvykem bohatých římanů bylo zahrady odkazovat státu, který z nich pak dělal veřejné parky. Takže Octavianus začal prohlašovat, že Antonius upřednostňuje nějakou Kleopatru před státem a tak podobně. Prostě se neměli moc rádi a tak Octavianus i Antonius s Kleopatrou vypluli, aby se mohli roku 31 př.n.l. střetnout u řeckého mysu Actium. Antonius s Kleopatrou byli v této námořní bitvě poraženi, a tak odpluli zpátky do Egypta. Octavianus je ale pronásledoval i tam, a tak radši oba zvolili sebevraždu. Roku 30 př.n.l. se tím každopádně připojil Egypt k Římu a z Octaviana se stal jediný vládce římského impéria.

Jirka