AUGUSTŮV PRINCIPÁT 

Z druhého triumvirátu nám tedy zůstal triumvir poslední - Octavianus. Ten roku 27 př.n.l. přišel do senátu a oznámil, že s politikou končí. Zděšený senát žadonil a přemlouval ho, ať si vezme všechny pravomoci a ještě k tomu titul Augustus (tzn. "vznešený"). Octavianus chvíli předstíral, že o vládu nad impériem nemá zájem, ale pak se "nechal přemluvit" - celé to od něj byla jen hra, aby to nevypadalo, že si moc přivlastnil sám. A že to byla moc - veškeré úřady sice existovaly dál, ale nic moc nedělaly. Octavianus byl monarchou a ovládal prakticky všechno. Republika tak nadobro zanikla a z Říma se stalo císařství. Octavianus Augustus se stal "prvním občanem mezi rovnými" - princepsem, a formě vlády se proto také říkalo "principát". Titul Augustus se rychle vžil a začal se používat samostatně, takže od této chvíle tak budeme Octavianovi říkat.

Senátní a císařské

Augustus ale přecejen nějakou moc senátu nechal, jako odměnu a poděkování za to, že mu nabídl plnou moc. Jako odměnu nechal senátu zaprvé nějakou rozhodovací moc, ale protože zákony sám navrhoval i zakazoval, nemělo to žádný význam. Důležitější byla druhá odměna - vnitřní část říše. Augustus totiž rozdělil provincie na senátní a císařské, přičemž ty císařské byly hlavně ty pohraniční, kde se soustředila drtivá většina armády. Stejně tak rozdělil pokladnu - příjmy z císařských provincií nešly do senátního "aeraria" (od toho slovo "erární"), ale do Augustovy císařské pokladny. Tohle rozdělení se odráželo i ve spoustě dalších věcí - jeden výstižný příklad za všechny: senát mohl razit bronzové mince, zatímco zlaté i stříbrné mince nechával razit Augustus.

Podpora kultury

Nový císař se nechal chránit gardou pretoriánů, které velel prefect. Byla to vůbec první část armády, která kdy mohla legálně vstoupit do Říma. Také si uvědomoval, že nemůže rozumět všemu, a proto vytvořil radu "consilium". Jedním z rádců mu byl i Gaius Cilnius Maecenas, známý podporovatel tehdejšího umění, zejména básnictví. A v tom nebyl sám, Vergilia a spol. podporoval i Augustus a spousta dalších, a tak se ze začátku principátu stal "zlatý věk římského bánictví".

Nerozvíjelo se samozřejmě jen básnictví, ale kultura jako taková - Augustus nechával stavět spoustu honosných budov, třeba palác na vrcholku pahorku Palatinu (právě ze slova Palatin vzniklo označení pro "palác"). Rád o sobě říkal: "Převzal jsem město cihlové, zanechávám po sobě mramorové."

V posledním století před přelomem letopočtu se také začaly hromadně rozpadat římské rodiny - docházelo k nevěře, rozvodům a narůstal počet svobodných. Augustus proti tomu zakročil vydáním řady zákonů, které například trestaly nevěru, danily svobodné ženy a nedovolovali neženatým mužům dostat se do armádního jezdectva a do senátu.

Pohraniční konflikty

Augustus přišel na to, že výhodné jsou přírodní hranice - třeba řeky nebo hory, které tak nějak přirozeně a jasně oddělovaly Římské císařství od sousedních národů. Na severu proto rozšířil římské území až k řekám Dunaji a Rýnu, čímž se přiblížil ke Germánům. S těmi si udržoval docela dobré vztahy: Germáni mohli do římské armády, získávali římské občanství a synové gemánských náčelníků byly vzděláváni Římany, kteří tak měli připravené případné rukojmí. Ke konfliktu ale stejně došlo - germánský kmen Cherusků v čele s Hermannem (římsky Arminius) porazil roku 9 n.l. v Teutoburském lese rovnou celé tři římské legie.

Všimněte si, že jsme překročili přelom letopočtu, takže se nelekejte čísel bez zkratek - "rok 14" prostě znamená 14 n.l.

Římané se také potýkali s Markomany, kteří obývali území dnešních Čech - to je popsáno v kapitole Doba římská. A na východě pořád zůstávali Parthové (které se snažil porazit už Crassus v kapitole Caesar a triumviráty), které se ani teď nedařilo likviovat, a tak s nimi Augustus radši diplomaticky jednal, dokud nedojednal hranici na řece Eufrat.

Jirka