OD TIBERIA PO NERVU 

Octavianus Augustus neměl vlastní syny, a tak dva adoptoval, aby se jeden z nich - Tiberius - mohl po otcově smrti v roce 14 stát novým císařem. Tím se sloučily dva rody: Iuliové (Octavianus byl přece adpotivní syn Iulia Caesara) a Claudiové (z rodu Claudiů byl Tiberius), a na trůn tak nastoupila nově vzniklá "Iulsko-claudijská dynastie".

Neoblíbený, byť šikovný Tiberius

Tiberius (celým jménem Tiberius Claudius Nero) tedy zdědil Řím v nejvyšším rozkvětu, ale to taky znamenalo, že musel začít šetřit. A když jako císař začnete šetřit, na oblíbenosti vám to většinou nepřidá. Chudí byli nespokojení, protože přestali dostávat obilí, armádě se nelíbila nově zavedená přísnější disciplína, a úředníkům zas to, že byli přísněji trestáni za své chyby. To ale neznamenalo, že by byl Tiberius špatný vládcem, který by nedokázal situaci uklidnit. V roce 26 pověřil svého adpotivaného syna Germanica, aby zůstal v Římě. Pak se přesunul na ostrov Capri, odkud řídil Germanica dopisy. Tyto rozkazy si ve svůj prospěch tak trochu pozměňoval Tiberiův mocichtivý pretorián Seianus, ale i tak to vydrželo fungovat až do Tiberiovy podivné smrti v roce 37.

Šílený a výstřední Caligula

Každopádně to skončilo nástupem Caliguly na trůn. Správně se jmenoval Gaius Caesar, Caligula byla jen přezdívka - zdrobnělina pro "caligu", těžkou vojenskou botu. Caligula se zpočátku jevil jako schopný vládce - snížil daně, pustil do říše vyhnance, z úředníků opět udělal volené funkce a hlavně se snažil narozdíl od svého předchůdce spolupracovat se senátem. Pak se ale začal chovat jako blázen. Prohlásil prý o svém koni, že je chyřejší než všichni senátoři, a nechal mu postavit stáj ze zlata a mramoru. Lezl na střechy bazilik a rozhazoval peníze. Nechal nahradit hlavy sochů bohů sochami vlastní hlavy. Nepřekvapivě mu začaly rychle docházet peníze, a tak si půjčoval od ostatních - pokud odmítli, doporučil jim sebevraždu, nebo je rovnou nechal brutálně zabít. Pak ho roku 41 zavraždila pretoriánská garda, a na trůn se dostal Caligulův strýc a Tiberiův syn - Claudius.

Vzdělaný a schopný Claudius

Než se stal Claudius (celým jménem Tiberius Claudius Caesar Augustus Germanicus) císařem, věnoval se historii a vědě. Sepsal dějiny Etrusků, Kartága i dění za vlády Augusta. Jako císař od roku 41 do roku 54 pak zlepšil infrastrukturu budováním silnic a akvaduktů a romanizoval provincie - šířil římskou kulturu a dával obyvatelům pohraničních území římské občanství. Území také značně rozšířil - získal jižní část dnešní Británie, Thrákii (dnešní Bulharsko) a něco málo v Africe. Pak ho ale zavraždila jeho vlastní manželka Agrippina, aby tak dostala na trůn svého syna Nerona.

Bláznivý "umělec" Nero

Stejně jako Caligulova vláda vypadala i ta Neronova ze začátku nadějně, ale pak se to zvrtlo. V červenci roku 64 pohltil většinu Říma obrovský požár. Šuškalo se, že jej založil sám Nero, který z toho zase obvinil křesťany. Nejspíš šlo ale prostě jen o neopatrnost, ze které se stala katastrofa, protože všechno bylo ze dřeva. Nero chtěl zničené části města co nejrychleji znovu vybudovat a utrácel za to ohromné částky. Nero se považoval za geniálního umělce, zachránce Říma a zakladatele nové éry - moc mu zkrátka stoupla do hlavy. Jelikož potřeboval čím dál tím více peněz na velkolepé stavby, nařídil vyloupit chrámy, kde se uchovávaly cenné oběti bohům. Když ani to nestačilo, začal nutit bohaté šlechtice, aby mu odkázali všechen svůj majetek, načež je dal popravit. Donutil k sebevraždě i vlastního učitele a rádce Senecu. Toto šílenství se pokusila zastavit skupina senátorů, kteří plánovali císařovu vraždu, pak armáda, která se proti němu vzbouřila, a nakonec znovu senát, podle jehož prohlášení byl Nero nepřítelem státu a mohl být kýmkoliv beztrestně zabit. I po útěku z Říma byl císař pronásledován, a tak se radši probodl. Jeho poslední slova údajně zněla: "Jaký to umělec ve mně hyne!"

Rozkvět a kolonát

Caligulovy ani Neronovy výmysly se naštěstí nestihly nijak negativně podepsat na vývoji Římské říše, která za vlády iulsko-claudijské dynastie docela vzkvétala - vzpamatovala se z druhého triumvirátu a na hranicích se uklidnila. Řím dlouho nezískával žádná podstatná nová území, což znamenalo méně zajatců a méně otroků. Ti tak stoupali na ceně a jejich majitelé se k nim najednou museli chovat líp než kdy jindy, aby si je vůbec udrželi. Rozvinul se díky tomu i nový způsob hospodářství - takzvaný kolonát (z latinského "colonus", což znamená "rolník" nebo "sedlák"), kdy majitel propůjčil kus své půdy otrokům (teď nazývaným "kolóni"), kteří mu pak za to zaplatili vypěstovanou úrodou. Nájemné bylo předem domluvené a přebytek sklizně si tak kolóni mohli nechat (a pak třeba prodat), což je krásně motivovalo k lepší práci. Rozhodně se snažili mnohem víc než dříve, kdy museli pracovat úplně zadarmo a ještě k nim bylo přistupováno hůř než ke zvířatům. Takhle byly obě strany spokojené a otroci zase o něco svobodnější.

Dynastie Flaviovců

Zpátky k panovníkům - Nero neměl žádného nástupce, a tak se po jeho sebevraždě chvíli válčilo o moc. Roku 69 z toho válčení vítězně vzešel vojevůdce Titus Flavius Vespasianus, který zase musel někde splašit peníze, protože po Neronovi mu jich moc nezbylo. Nechal tedy pozorněji kontrolovat výdaje a zpřísnil daně. Také nechal postavit světoznámé Koloseum, kterému se původně říkalo Flaviovský amfiteátr (proč asi). Vládu pak předal synovi Titovi, za jehož vlády vybouchla sopka Vesuv. Po něm se na trůně usadil ještě Domitianus, který reputaci Flaviovské dynastii zkazil, protože nechal zabíjet senátory a znova vyčerpal státní kasu. Nechal ale aspoň na hranicích (tam kde netekla řeka) postavit "limes romanus" - zděné hradby s věžemi. No a pak konečně Nerva - ten taky neudělal nic světoborného, ale vymyslel jak předejít zbytečným bojům o nástupnictví. Stačilo prostě včas adpotovat kohokoliv, kdo vypadal jako vhodný adept na císaře. Nerva takhle adoptoval oblíbeného správce Germánie, Traiana, který se po Nervově smrti na trůn dostal bez problémů.

Jirka