ADOPTIVNÍ A VOJENŠTÍ CÍSAŘI 

Od desíti k pěti s adoptivními císaři

Éra adoptivních císařů začala už vládou Nerva roku 96. Prvním adoptovaným byl pak Traianus, který nastoupil hned o dva roky později. A volba to nebyla špatná - Traianus, pocházející z Hispánie, byl oblíbený už před nástupem na trůn, kdy spravoval Germánii. Jako císař pak krásně držel pořádek uvnitř říše, a ještě ji rozšiřoval - za jeho vlády mělo impérium vůbec největší rozlohu v dějinách.

Po něm ale nastoupil Hadrianus, který nevěřil, že je možné tak obrovskou říši spravovat, a dobrovolně se vzdal některých území na východě. Jinak po říši hodně cestoval a podporoval jednotlivá města, na která cestou narážel. Jeho jméne nese i Hadriánův val - hradba protínající celou severní Anglii od západu na východ, tehdejší nejsevernější hranice Římské říše.

Roku 161 začala vláda Marca Aurelia - to nebyl vůbec špatný císař, jenže i přes všechny jeho schopnosti se říše za jeho vlády dostala do problémů. Mohli za to útočící Parthové, tehdy obývající území dnešního Íránu, a Germáni tlačící se na Řím ze severu. Mezi těmi tlačícími se Germány byli mimo jiné i Markomani a Kvádové, kteří sídlili u nás - v Čechách a na Moravě.

Marcus měl syna Commoda, který se z nějakého důvodu i přes svůj biologický původ stále řadil k adoptivním císařům. Jeho vládou ale toto období skončilo, konkrétně to byl rok 192.

Další krize

Poslední pořádnou dynastií byli Severovci, kteří se už jen snažili ze všech sil zabránit blížící se krizi - ale nepovedlo se. K údivu všech přestal fungovat i geniální systém kolonátu (popsaný v předposledním odstavci kapitoly Od Tiberia po Nervu) - statkáři začali kolónům půjčovat tu nejméně úrodnou půdu a nájem nastavili tak vysoko, aby ho nezvládali splácet. Kolóni se tak zadlužili a zase se z nich začali stávat otroci - všechna svoboda byla tatam. Upadlo to tak hluboko, že se na venkově přestaly používat peníze a obchodovalo se směňováním naturálií. To neblaze ovlivnilo obchod a řemeslo, a tahle řetězová reakce pokračovala. Jako v každé správné krizi se začaly "otevírat sociální nůžky" - zvětšovat majetkové rozdíly. Nejbohatším senátorům a úředníkům se tehdy říkalo honestiores, těm ostatním humiliores. Majetek také zase začal hrát důležitou roli a rovnost před soudem zmizela - chudina byla trestána mnohem krutěji.

Jepičí vlády vojenských císařů

Po skončení vlády Severovců roku 235 se v čele říše střídali "vojenští císaři" - velitelé a vojevůdci, kteří byli legiemi provoláváni za císaře. Během padesitiletého období se takových vystřídalo minimálně osmadvacet a žádný na trůně nevydržel dostatečně dlouho na to, aby s krizí dokázal něco udělat. Většina z nich totiž byla bez prodlení zavražděna. Takového chaosu si samozřejmě nemohli nevšimnout Peršané a Germáni, takže je skoro obdivuhodné, že Řím tohle období přežil. Vláda posledního vojenského císaře skončila v roce 284.

Jirka