ZPÁTKY
Sókrata, Platóna a Aristotela hledejte zde: Vrcholná řecká filozofie.Doba helénské filozofie trvala zhruba od 4. století př.n.l. do 1. století n.l. Vyznačovala se multikulturalismem a propojeností světa – Alexandr Veliký totiž rozšířil antickou kulturu od Egypta k Indii. Kromě Athén se dalším filozofickým a vědeckým centrem stala Alexandrie a její knihovna. Působili tu třeba:
Hlavní úlohu pak začal přebírat Řím, jeho kultura a latina.
Škola kynická je filozofická škola 4. století př.n.l., rozvinutá v Athénách. Svět byl v depresi z rozpadající se říše a kynismus proto přišel s filozofií útěchy. Jelikož je v této krizi celý svět špatný, je potřeba přestat se ho účastnit. Neměli bychom se podílet na civilizaci, náboženstvích, majetku, institucích, manželství, na ničem. Kynismus používal Sókratovu z kontextu vytrženou větu: „Na světě je tolik věcí, které nepotřebuji.“ Dobrý život spočívá v odmítnutí civilizace a v askezi – velmi prostém způsobu života. Někomu připadal tento způsob života skoro jako život psa, z řeckého „kyón“ (pes) vznikl i název školy. Z kynismu pak vzniklo třeba slovo „cynismus“.
Diogenés se narodil v dnešním Turecku, ale působil v Athénách. Platón ho popsal jako šílejícího Sókrata. Diogenés šel asketickým příkladem. Údajně bydlel v sudu a když viděl psy pít z louže, zahodil svůj poslední majetek – misku. Alexandr Veliký ho jednou šel navštívit a ptal se ho, zda něco nepotřebuje. Diogenés odpověděl: „Ustup mi ze Slunce.“
Škola stoická také vznikla v Athénách ve 4. století př.n.l. a udržela se až do 2. století n.l.
Tento bohatý obchodník s fénickou purpurovou látkou založil stoicismus. Při jedné plavbě do Athén přišel v bouři o veškerý majetek, v Athénách se připojil ke kynikům, ale brzy je opustil a začal filozofovat po vlastní ose. Založil školu pojmenovanou podle sloupořadí, řecky „stoa“. Stoikové nechápali askezi a odmítání civilizace, úplně podle nich stačila lhostejnost. Lhostejný člověk je šťastnější, protože se nehroutí ze ztrát. Podle Zenóna je celý vesmír ovládán přírodními nebo božskými zákony, všechno je už dávno předurčeno (věřil v „predestinaci“) a člověk nic nezmění. Kdo odporuje osudu, bude jedině nešťastný, a je tedy potřeba žít v souladu se zákonem přírody a osud přijímat, ať už je jakýkoliv. Výsledkem je nejen štěstí, ale také svoboda – neomezí nás chudoba, nemoc, krize, ani katastrofy. Chrýsippos říkal: „Nemám chtít, co není, ale smířit se s tím, co je.“
Jak se tedy žije dobrý život? Musíme vědět, co je dobré, co zlé, a co nám má být lhostejné. Dobrem jsou čtyři základní ctnosti (moudrost, uměřenost, spravedlnost a statečnost) – k těm bychom měli směřovat. Opačné vlastnosti jsou zlé. Všechno mezi tím není dobré ani zlé a mělo by nám být lhostejné. V poznání nám brání afekty – vášně a pudy, které se nám snaží namluvit, že všechno je dobré nebo zlé. Nejdůležitější je tedy boj s afekty a poznávání rozumem. Pokud afekty přemůžeme, dosáhneme stavu zvaného „apatheia“ – stav, kdy je nám dobře a kdy poznáme své ctnosti.
Epikúros filozofoval ve 4. a 3. století př.n.l. v zahradě, kde učil i ženy a otroky. Hlavním cílem filozofie pro něj bylo blaho neboli slast („hedoné“), tedy stav bez bolesti v těle a neklidu v duši. Bolest je totiž největším zlem. Proto se jeho přístupu říká hédonismus. K dosažení hedoné je potřeba odstranit strasti a dva hlavní strachy – strach z bohů a strach ze smrti. Toho prvního se Epikúros zbavil touto úvahou... Pokud je bůh nejmocnější a dobrotivý, kde se na světě bere zlo? Jsou čtyři možnosti:
Takže nemusíme mít strach z bohů, protože vůbec neexistují. Teď je na řadě strach ze smrti. Epikúros argumentoval, že člověk je složen z atomů a po smrti se rozpadá, takže ani jeho duše už pak neexistuje. Říkal: „Smrt se nás netýká. Dokud žijeme, smrt není. Když smrt přijde, nejsme už my.“
Skepticismus se také datuje do 4. a 3. století př.n.l. a vychází ze slova „skepse“, čili „pochybování“. Skeptici byli totiž gnozeologičtí relativisté, takže věřili, že pravou pravdu nelze poznat. Pochybovali dokonce o možnosti jakéhokoliv poznání – tomu se říká „univerzální skepse“. Ale co máme tedy dělat, když nemůžeme poznávat?
Hypatie byla první ženskou filozofkou a žila ve 4. století n.l. Nepatří do žádné z výše zmíněných filozofických škol. Působila v Alexandrii a byla zavražděna extremistickými křesťany za to, že byla ateistka.
VPŘED
Pokračování filozofického vývoje zde: Středověká filozofie.Našli jste chybu? Máte dotaz? Nápad? Připomínku? Pochvalu? Napište nám na info@edisco.cz.